Zápisky Joe Cafourka

Zápisky Joe Cafourka (60)

Závěr sezóny na kolejích a oddílová veteraniáda na poště.

Pořádání posledního závodu podzimu MS oblasti si vzala na svá bedra Vlachovic family, doplněná hrstkou dalších členů svého oddílu, která již v minulosti několikrát prokázala, že dobrý závod se dá udělat i v téměř rodinném balení. Příměstský lesík v dohledu porubských VŠ kolejí nekladl tomuto snažení žádný odpor a pořadatelé v něm vykouzlili podle vlastních slov něco jako hybrid mezi klasikou a middlem. Prostor s pasážemi obtížně zmapovatelných porostových přechodů se podařilo přenést na mapu takovým způsobem, že po doběhu brblali jen ti největší brblalové. Tratě byly na relativně malém prostoru zakrouceny docela zajímavě, jejich křížení bylo nezáludné a nesvádělo závodníky v průběhu postupů k ujíždění na jiné kontroly.

Osádka prvního dorazivšího auta se členy oddílu OOP došla na shromaždiště, situované v hospodě Porubská myslivna, hned na počátku doby prezence a pořadatele zastihla ještě tak trochu v nedbalkách, ti však díky svým zkušenostem zvládli do začátku závodu vše řádně přichystat. Interiér hospody se zpočátku jevil poněkud nevlídně, venku bylo totiž tepleji než uvnitř, ale díky výbornému svařáku a zadýchání dalšími dojíždějícími účastníky se atmosféra rychle zlepšovala a postupně překlápěla do závodní nálady. Tu nezkazily ani těžké tmavé mraky, které sice tu a tam vypustily pár kontrolních kapiček, ale svůj vodní potenciál si ponechaly na další dny, takže proběhnutí v lese bylo i po této stránce docela příjemné. Start a cíl byl téměř nadohled, a jak byl závod rychle připraven, tak rychle i proběhl a než si někteří závodníci stačili po doběhu vypít zasloužené pivo a se soupeři probrat své chyby, bylo tu vyhlášení, kterého se aktivně zúčastnili i závodníci OOP.

Elinka v D10 si už pomalu zvyká, jaké to je na stupních vítězů, tentokrát to bylo druhé místo. Starší Liška v D14 po dvou vítězstvích v řadě obsadila „až“ třetí místo, nějaké chybky tam byly a ruka v sádře taky na závodní pohodě nepřidá. Anka v D35 zaběhla slušně a umístění 6/13 není k zahození. S tratí si dobře poradila i Anuška v D45 a její umístění (5/12) je stejně tak chvályhodné. Va Rabicová měla tentokrát v D55 více soupeřek než při svém předchozím prvenství, které se jí i za této situace podařilo zopakovat (1/4), k čemuž nezbývá než blahopřát. Spokojen se svým výkonem bez výrazné chyby a umístěním ve středu výsledkové listiny H35 může být určitě i Etr (11/20) a obdobně i Irka v H45, jehož konečná pozice 5/18 s jen něco přes minutovou ztrátou na bednu je úspěchem. Iloš v H55 tentokrát neudělal žádnou botu před startem a ani v závodě, když pomineme pouze několika vteřinou ztrátu na sběrce, kterou považoval za cíl a chtěl tam svůj závod ukončit. Naštěstí byl okolo se vyskytujícími přesvědčen, že ten kousek do cíle stojí za to doběhnout, což se mu vyplatilo (1/16). Nejvyšší bod na stupních vítězů v obou kategoriích pětapadedsátek byl tedy zcela ovládnut oddílem OOP, škoda jen, že si Va na sebe nestačila vzít bílý dres Sportovního centra veteránů, který by s tím Ilošovým určitě krásně ladil. H55 běžel i Lin, který dosáhl uspokojivého umístění 10/16.  V H65 se hochům tentokrát moc nedařilo, Řeťa po větší chybě nezvykle až 7/13, Ura po ještě větší chybě na stejné kontrole nebyl se svým výkonem 10/13 spokojený vůbec. Kategorie P byla obsazena třemi členy OOP, a to Andou a sourozenci emčanskými.

Po skončení závodu se vetoši OOP přesunuli na soustředění Sportovního centra veteránů na Podhradí, malebné místo v údolí řeky Moravice, kde se po loňském beskydském intermezzu opět stalo jejich útočištěm Školicí středisko České pošty, které je ojedinělou ukázkou toho, že na poště stále ještě něco funguje dobře. Pořadatelé soutěžního programu tohoto soustředění byli podle zvyklostí loňští vítězové – Va Rabicová a Řeťa. Večerní část programu měla jako obvykle prověřit zbytky intelektuálních schopností veteránů formou soutěžního testu, který byl tentokrát připraven podle profesního testu pro dlouhodobé chovance psychiatrické léčebny v Opavě. Lze s potěšením konstatovat, že ti nejlepší se svými výsledky dokázali chovancům ústavu přiblížit. Následující bujarý večírek měl na programu, kromě projednání oddílových záležitostí, hlavně zrychlenou konzumaci všeho, co se na stolech objevilo, protože všichni potřebovali nabrat maximum energie na nedělní sportovní program, který měl prověřit, kolik sil veteránům zbývá do dosažení bodu jejich totální zchátralosti. Nutno ovšem podotknout, že pomyšlení na náročný nedělní závod bujarost přítomných nepatrně tlumilo.

Prostor závodu, tradičně zahrnující okolí zříceniny hradu Vikštejna, pocházejícího z poloviny 13. století a hrdě se vypínajícím na vysokém skalnatém vrchu nad údolím, poněkud zvýhodňoval nejstaršího z veteránů, Uru Oska, který se jako mladý stavební inženýr na projektování základů tohoto hradu sám podílel. Závod samotný byl však málem zrušen, protože i na Podhradí se v ranních hodinách donesly zvěsti o řádění větru v celé republice, a pohledy z okna svědčily o tom, že ty to zvěsti se zakládají na pravdě. Naštěstí se váhající podařilo přesvědčit o tom, že vyplavování adrenalinu do krve posiluje činnost nadledvinek i ostatních orgánů starších tělesných schránek, a že případný memoriál, pokud někdo opravdu zahyne, bude s důstojností a pietou pořádán každoročně. Závod nakonec proběhl bez významných rušivých momentů, s výjimkou únavy oddílového psa Čakiho, který po absolvování závodu pletl nohama víc než jeho páníček. Všichni borci se po absolvování speciálního orientačního závodu nakonec úspěšně vrátili na základnu, ošlehání bouřlivými větry, a ti méně stateční pravděpodobně i větry vlastními.

K uzavření úspěšné akce už zbývalo jen spočítat celkové výsledky a vyhlásit a dekorovat vítěze. Těmi se stala dvojice Anuška s Etrem, kterým připadne čestný úkol postarat se o uspořádání soustředění Sportovního centra veteránů v příštím roce. Druhé místo obsadil tým Iřina Osková s Ilošem a bronz si zajistili Ilan s Anou Enčanskou. Pro doplnění uvedeme i držitele bramborových medailí, které se staly vlastnictvím dvojice Va Ociánová a Láďa. Předání ocenění, rozloučení a cesta domů byly posledním aktem členů oddílu OOP sportovní části podzimní sezóny 2017.

Pokud se redakční rada našeho časopisu Smoke Signals rozhodne sledovat dění v českém OB i v sezóně příští, rádi se s vámi budeme na tomto místě setkávat a dělit o naše postřehy a víceméně stále ještě „neodborné“ komentáře. Rádi bychom to i v budoucnu dělali prostřednictvím oddílu OOP, jehož členy již poměrně dobře známe a do jehož dění se nám podařilo již trochu proniknout.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (59)

Exkurze do Janáčkova kraje.

V krajině mistra komorní hudby, Leoše Janáčka, se v komorním prostředí malé dřevěné hospůdky na břehu říčky Ondřejnice kousek od Hukvald, vesnice rozkládající se pod stejnojmenným hradem a současně mistrova rodiště, sjeli zájemci o ztečení Palkovických Hůrek, prudce se vypínajících nad údolím zmíněného vodního toku.

Pořadatelé situovali start závodu na kraji lesa poměrně blízko shromaždiště, a i když závodníci nějakou tu výšku cestou na něj nabrali, mohl poměrně strmý úvod závodu některé méně statečné jednotlivce vyděsit, ovšem na druhé straně se všichni mohli těšit na zasloužený závěrečný dlouhý seběh do cíle. Počasí, po několika slunečných dnech překonávajících jak na běžícím pásu teplotní rekordy druhé poloviny října, ještě naštěstí nestačilo přejít do klasického deštivého podzimu, a tak závodníky čekal sice bezeslunný, ale pro výběh do lesa ještě určitě příjemný den.

Členové oddílu OOP se k závodu dostavili jen v poněkud redukovaném počtu, což bylo s velkou pravděpodobností zaviněno jejich méně příjemnými zážitky z jarního závodu konaném na stejné mapě, po kterém, díky lijákem rozbahněnému podkladu a údajně brutální stavbě trati, měli delší dobu neklidné spaní. Ti, co se odvážili podstoupit riziko účasti i po jarních zkušenostech, i ti, co tento jarní závod neabsolvovali, však zklamáni být nemuseli, protože tentokrát se žádný masakr nekonal a vše proběhlo téměř standardním způsobem.

Ze závodníků OOP zvládly závod na výbornou hlavně holky Vidrnochovy. Elinka v D10C dorazila do cíle se všemi nalezenými kontrolami, Liška v D14 opět zvítězila, dokonce i s hendikepem v podobě ruky v sádře, čímž završila vítězný hattrik z posledních tří závodů OŽ (a to už o něčem svědčí) a třetí v rodinném pořadí, Anka, zaběhla v D35 rovněž dobře. I po chybě na prvním postupu ji umístění 3/10 dojalo tak silně, že si ani nebyla schopna zajít pro ocenění na stupeň vítězů. Anuška v D45 doběhla po delší pátrací akci na jedné z kontrol až 13/15, Irka v H45 předvedl poměrně dobrý výkon s umístěním 7/17. V H55 se Iloš opět ukázal ve svém osobitém světle. Na shromaždišti se v nepravou chvíli zakecal a na start došel o 5 minut později, navíc zcela nepřipraven, takže si musel až na trati zavazovat tkaničky u bot i kalhot, nemluvě o korekci postupu na první kontrolu.  Splašeně totiž vyrazil rovně přímo do kopce, a teprve když zmizel z dohledu, se podíval na mapu a začal promýšlet dlouhý postup, který realizoval prudkým stočením doleva a z této strany se jal kopec obíhat. Jeho ztráta na vítěze se téměř shodovala se ztrátou způsobenou pozdním startem, a z toho se rekrutující až 5/13 místo si za oddílový rámeček určitě dát nemůže.

Účast oddílu nakonec vylepšil dodatečně dorazivší zbytek Inčíkovic rodiny, který se dokonale vyřádil v kategoriích P a HDR i na místním dětském hřišti. Příští týden čeká závodníky moravskoslezské oblasti poslední podzimní závod a pro veterány OOP na něj navazující soustředění Sportovního centra veteránů, do jehož programu již pořadatelé na přímluvu naší redakce zařadili i trénink včasného příchodu na start.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (58)

 Noční šichta ve Vítkovicích

Hmotná pozůstalost po jednom ze zrušených ostravských industriálních komplexů, sestávající se z vysoké pece, železáren, koksovny, uhelného dolu a možná i něčeho dalšího, byla v nedávné době přetvořena v technický skanzen, zvaný Dolní oblast Vítkovic, který s přilehlým otevřeným mírně členitým terénem vytvořil ideální prostor pro nejkratší disciplínu OB sprint, což samozřejmě nemohlo ujít pozornosti jednoho z ostravských oddílů, který si ho po loňském testu v závodě zimní ligy vybral i pro uspořádání nočního závodu OŽ.

Nevíme jak Evropanům, ale nám, domorodcům z amerického středozápadu, který je ve vztahu k orientačnímu běhu stále ještě považován za rozvojovou oblast, se tento typ závodu jeví, jakoby šlo o nějakou úchylku postrádající základní logiku orientačního běhu. Připadá nám to mírně uhozené, jako například houbaření v noci. Naše redakce se snažila přijít na kloub tomu, kde a proč tato podivná myšlenka vznikla, a podařilo se nám vypátrat zajímavé údaje, které pravděpodobně ozřejmují pohnutky, jenž vedly ke vzniku této disciplíny. Noční závod v OB má totiž svůj původ, stejně jako orientační běh samotný, ve Skandinávii, ovšem až v její nejsevernější části za polárním kruhem. Jeden z klubů OB místních Eskymáků (Frost Escymo öryent Yring) nemohl vydržet téměř půl roku trvající polární noc a začal organizovat závody v době intenzivního svitu polární záře. Protože její výskyt nebyl pravidelný a nedal se přesně předvídat, což samozřejmě znesnadňovalo vytvoření kalendáře závodů, přestali se pořadatelé na tento přírodní zdroj světla spoléhat a povolili závodníkům používání komerčních svítidel, což byly většinou obyčejné pochodně zhotovené z tuleního loje naneseného na mroží kly. Tato nová disciplína se poměrně rychle rozšířila směrem na jih, a poté, co se osvětlovací technika postupně sofistikovala, si své příznivce si našla i ve středoevropských zemích, i když původní záměr severních kolegů již nebyl v těchto zeměpisných délkách relevantní.

A protože lidi mají různé úchylky rádi, sešlo se v sobotní podvečer v Dolních Vítkovicích více než 200 deviantů, a mezi nimi překvapivě i celý tucet členů OOP. Je známo, že postoj oopáků k nočním závodům byl po celá léta až na výjimky velmi vlažný, proto nás tento jejich počin velice překvapil. Je pravděpodobné, že primární impuls k přihlášení se na noční závod bychom mohli vystopovat v mimosportovních aktivitách jejich víkendového pobytu na republikových závodech štafet, při kterých se mohly vyskytovat okamžiky, kdy zúčastnění neměli své rozhodovací procesy zcela pod kontrolou.

Svůj podíl může mít samozřejmě i atraktivní prostor závodu. Jeho shromaždiště se nacházelo v jednom z tamních barů, který se osádka prvního z dorazivších vozů OOP jala okamžitě otestovat. Cena tří čajů s malým rumem naservírovaných do plastových kelímků v hodnotě minimálně jednoho litru kubánského rumu však jasně ukázala, že místní barová obsluha je zvyklá na jinou klientelu než jsou upocení orienťáci. Ale to už se rychle stmívalo a rozklusávající  se závodníci si v tmavých zákoutích mezi okolními budovami testovali své světelné zdroje. První část závodu probíhala v otevřeném terénu a teprve její druhá část zavedla účastníky závodu do oblasti bývalých provozů. Místní znalci i absolventi závodu zimní ligy měli oproti ostatním určitou výhodu, ale s tím se už musí počítat.

Závod byl zajímavě postavený, a kdo se dokázal soustředit v celém jeho průběhu, mohl pomýšlet na přední umístění, což se podařilo i několika málo jedincům z oddílu OOP. V D10 se z třetího místa nakonec těšila zprvu nešťastná Elinka, která minula sběrku, ale empatičtí pořadatelé jí to odpustili a za její snahu ji taky ocenili. V D14 se o první místo stejným dosaženým časem dělila Liška a nám nezbývá než jí blahopřát. Anka v D21 tentokrát bez výrazných chyb, umístění 7/14 nevypadá špatně. Va v D45 běžela velmi zkušeně, v polovině závodu figurovala na první místě, ale osudnou se jí stala kontrola v mimoúrovňové části bývalého továrního provozu, kde nikoli soudruzi z NDR, ale pořadatelé z Ostravy, udělali chybu. Místo piktogramu „most“ se v popisech objevil podobný piktogram „úzký průchod“, což závodnice na rozdíl od pořadatelů dokázala rozlišit. Tento piktogramový renonc ji navedl k tomu, že kontrolu hledala podle popisu v průchodu pod mostem, nikoli nahoře na něm. Díky časové ztrátě z toho nakonec bylo až 6/13 místo. Jak lze ztrátu přetransformovat v zisk předvedla jmenovaná po závodě, když si od hlavního rozhodčího vymohla štamprli Jagermeistera výměnou za nepodání oprávněného protestu.  Ve stejné kategorii doběhla Anuška jen o dvě místa za Vou, když si trošku pohledala hned první kontrolu. V D55 úspěšně zvládla závod Va Rabicová, která měla sice za soupeře jen vakant, ale nedala mu žádnou šanci a hladce zvítězila.

Po delší době se na startu v H35 ukázal Etr, který potvrdil svou pověst rychlého běžce. Na prvním mezičase vedl, nedokázal však svou rychlost zkrotit a hned na druhé kontrole se propadl až na opačný pól průběžných časů, ze kterého se mu do konce závodu podařilo postoupit jen na 13/14. Irka v H45 v našlapaném závodě doběhl uprostřed (10/19), když i jemu se první kontrola příliš nevydařila. V H55 předvedl Iloš svůj klasický zkažený závod. Zpočátku sice vedl, pak nějaké to zaváhání, v polovině závodu nepochopil na mapě podivné šrafování, což měl být zákres velké plochy se schody, které na rozdíl od něj většina přítomných znala z reálu. Následovala snaha o snížení ztráty a z toho vyplývající riskování, které mělo za následek vypadnutí z kontaktu s mapou, ze kterého se dostal jen díky pomoci okoloběžících. Umístění 7/9 lze u něj považovat za ostudné. Řeťovi se v H65 dařilo podstatně lépe. Zpočátku lehce takticky zachyboval, aby se v polovině závodu nechal doběhnout pozdějším vítězem a v jeho tmavých šlépějích si doběhl pro bronz (3/7).

V tuto chvíli nám není jasné, zda si členové oddílu OOP budou chtít ještě někdy tento výstřelek zopakovat, a proto se společně s vámi necháme překvapit.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (57)

Zmoklé a blátivé štafety u Hanušovic

Titulek dnešních Zápisků může znít jako parafráze na Krobotův film Díra u Hanušovic, který líčí tamní kraj ne zcela nezaslouženě jako poslední zapadákov na Moravě. Účastníci Mistrovství a veteraniády štafet a klubů se o tom mohli sami přesvědčit už při komplikovaném příjezdu k místu závodu, jehož logistické zajištění nebylo pro pořadatele vůbec jednoduché. Ti z dorazivších, kteří si mysleli, že avizovaných 700 m z parkoviště na shromaždiště zvládnou na poslední chvíli za pár minut, sebou museli setsakramentsky mrsknout, aby za daných nepříznivých podmínek včas stihli prezentaci a starty prvních úseků. A to jen díky enormnímu úsilí pořadatelů i místních pomocníků se v deštivém počasí, které travní pokrývku měnilo na mokřiny a místy na těžko překonatelná blata, podařilo po oba dny provozovat jak parkoviště na svažité louce, tak i a na protější straně plně vybavené shromaždiště.

Oddíl OOP se rozhodl, z důvodu rozumné vzdálenosti těchto štafetových závodů od místa svého působiště, využít je ke stmelení svých veteránských řad, k utužení oddílového ducha a v neposlední řadě i k napravení si reputace po nepříliš zdařilém vystoupení při jarních sprintových štafetách v Brně. Jako zázemí vhodné pro tento počin si vybrali kemp na břehu přehrady Pastviny, která se nacházela v lehce dostupné vzdálenosti od prostoru závodu v malebné části podhůří Orlických hor. Především první dva z výše uvedených důvodů přiměly členy oddílu dorazit na místo určení již v pátek večer a hned se odhodlaně pustili do díla. Šéfová oddílu při večerních utužovacích procedurách prozradila své představy o složení jednotlivých štafet, které bylo pro někoho možná trochu překvapivé, ale velkou roli při tom sehrály i početní hrátky s věkem jednotlivých borců a na míru šitá oddílová závodní taktika.

Pozdní příchod na shromaždiště v sobotu dopoledne postihl bohužel i osádku jednoho z aut OOP (u kterého se to ovšem dalo očekávat), jejíž členové jakoby naschvál startovali v prvních úsecích dvou štafet. Naštěstí se vše podařilo nakvap stihnout, a tak do bojů postupně odstartovaly všechny tři štafety – D135, H165 a H195. Tratě byly docela obtížné, což se v tomto terénu a při tak významném podniku dalo očekávat, ale všichni borci OOP závod pojali velice zodpovědně a snažili se vydat ze všech sil, které měli momentálně k dispozici. Na tomto místě musíme zmínit důležitý fakt – oddíl OOP se rozrostl o dalšího člena, a to o psa, zatím tedy spíše mladé štěně, do jehož výchovy se během celého víkendu zapojili takřka všichni jeho kolegové, tedy i ti, kteří k přátelení se s tímto druhem domácích mazlíčků nejsou obvykle příliš nakloněni. Jeho páníček Ilan se na prezentaci marně snažil přesvědčit pořadatele, aby dodatečně vypsali kategorii ŠFP (štěně feny s páníčkem), což ho po odmítnutí natolik vystresovalo, že se nemohl pořádně soustředit a připravit na závod. Naštěstí se díky svým zkušenostem a útrapám prožitým na trati stresu brzo zbavil a doběhl s podstatně pozitivnějšími pocity, než jakými oplýval před startem.

Ale sobotní výsledky pěkně popořadě. Oddílové dámy ve složení Anka, Ana a Va doběhly 21/32, což není nijak špatné a odpovídá to jejich aktuálním možnostem. Mladší vetoši, startující ve sledu Irka, Ilan a Iloš, byli sice až 15/26, ale mohlo je blažit alespoň to, že o jedno místo předběhli své městské rivaly. Starší vetoši – Onza, Irka a Ýkorka, dopadli ze všech tří štafet nejhůře, když pouze díky dvěma diskům svých soupeřů skončili 8/10, a to i přes vynikající výkon Ýkorky, který na svém úseku doběhl za borci slovutných jmen jen těsně třetí. Závod se nepovedl se zvlášť Irkovi, který si v lese opravdu pobyl a na kterého, jak je zřejmé z mezičasů, některé jeho kontroly prostě neměly štěstí.

Nejlepší úseky všech tří štafet v podání Vy, Ilana a Ýkorky byly při večerním hodnocení oceněny pochvalou, ne sice před rozvinutou oddílovou zástavou, jak by se slušelo, ale před u piva sedícím oddílem, tedy v prostředí, ve kterém se jeho členové cítí přece jenom přirozeněji, a navíc ročním předplatným časopisu Smoke Signals, který, jak jistě všichni tušíte, věnovala redakce našeho časopisu, a ze kterého měli všichni tři neskrývanou radost. Sobotní hodnocení se díky pochvalných i kritickým vystoupením jednotlivých členů oddílu protáhlo až do pozdně nočních hodin, ale ne zas tak dlouho, aby si všichni nemohli aspoň částečně odpočinout před nedělním závodem klubů. V tom se navzdory předpovídanému deštivému a chladnému počasí prezentovali dvěma štafetami, které byly sestaveny i s přihlédnutím na sobotní výkony. Obě štafety se svým věkovým složením začlenily do kategorie DH275, takže šlo, mimo jiné, i o něco jako oddílový přebor. První ze štafet ve složení Irka, Ana, Ilan, Va a Ýkorka zabojovala ze všech sil a dosáhla na velmi slušné umístění 14/28. Nejlepším úsek zaběhla opět Va a je škoda, že se stejně jako v sobotu nedařilo Ýkorkovi. Výsledek tak mohl být ještě lepší, ovšem těžký blátivý podklad a bezfarstový závěr závodu vyhovoval více běžeckým typům než težkotonážnějším mapařům.  Druhou štafetu rozbíhal Řeťa, ale z jeho závodního projevu bylo zřejmé, že se mu do lesa moc nechtělo. Není jasné, jaké pohnutky ho k tomu vedly, zda nepříznivé povětrnostní podmínky nebo si nepřízeň vyhledal jinde. Naopak velmi slušně zaběhl pozitivně motivovaný Ilan, který se před zraky svého psa chtěl opět ukázat v co nejlepším světle. Vrcholné číslo, které přispělo k celkově nepříliš valnému výkonu této štafety, pak předvedl oddílový zmatkař a roztržitec Anka. Vnést zmatek do vlastních řad se snažila už v sobotu, kdy si připnula na svou hruď startovní číslo chlapské štafety a chtěla se s ním vydat do lesa; její záměr se naštěstí podařilo na poslední chvíli odhalit.  Ovšem sebrání mapy připravené pro posledního člena své štafety, ač běžela teprve čtvrtý úsek, se už zabránit nedalo. A promrzlému chudákovi Onzovi, který čekal na svůj start celých 5 hodin, už nezbývalo nic jiného, než svůj poslední úsek odběhnout se zbývající špatnou mapou. Je zřejmé, že i když jeden disk na pět absolvovaných štafetových závodů je hluboko pod oddílovým standardem, je stále co zlepšovat.

Své si odvedla, z pohledu veteránů, i oddílová drobotina. Liška si zaběhla v sobotu sólo MIX a v neděli se blýskla nejlepším časem svého úseku v žákovských MIXech. Pěkný výkon pak předvedl i oddílový benjamínek Elinka tím, že si celé dva dny vydržela trpělivě hrát ve shromaždišťové školce.

Nevíme přesně, jak tento štafetový víkend budou hodnotit sami členové oddílu, my si však myslíme, že s odstupem času a s ohledem na některé dobré, jak individuální, tak i kolektivní výkony, určitě pozitivně. Za vynaložené úsilí velké většiny z nich jim patří uznání, a to tentokrát posíláme i pořadatelskému oddílu, protože zvládnutí tak obsazeného závodu za daných podmínek bylo určitě mimořádně náročné.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (56)

 Jeszcze Polska nie zginęła…

… zaznívá v úvodním a pro nás velice známém verši textu polské národní hymny. To, co Poláci tímto s hrdostí o svém národu sdělují celému světu, platí v posledních letech i pro jejich orientační běh, který se již nekrčí v evropském růžku, nýbrž stále více vystrkuje své vlastní růžky, a to nejen závodní, ale i organizační, a proto se nelze divit, že v oblastním závodě pořádaném oddílem HAV zněla polština ze všech stran. Běželo se totiž na česko-polské mapě přímo na česko-polském pomezí, kde díky Schengenské dohodě mohli všichni závodníci na kterémkoliv místě překračovat hranice obou států bez pohraniční kontroly, při které by jinak museli zdůvodňovat správnost svých postupů, a proto se nelze ani divit, že tento závod OŽ byl i součástí česko-polského seriálu závodů s honosným názvem Euroliga, na němž se podílejí obě strany, a který se těší stále většímu zájmu našich závodníků.

Nevelký hraniční lesík, který byl dějištěm tohoto závodu, má vlastně štěstí, že díky své excentrické poloze ušel pozornosti průmyslového rozmachu tamní přeindustrializované oblasti a s tím souvisejících, jinde obvyklých negativních environmentálních následků, a uchoval si svůj přirozený přírodní charakter bez jakýchkoliv postižení a zásahů, a navíc motokrosový areál na jeho okraji mohl vhodně posloužit i jako shromaždiště s cílovým doběhem. Vše, co šlo zmapovat, bylo na mapě k nalezení, v lese si bylo možno dokonce i zaběhat, typická regionální zabušenost dosahovala přijatelné míry a vesměs se jí dalo vyhnout, a proto i ohlasy ze strany účastníků závodu byly veskrze pozitivní. Navíc se pořadatelům podařilo jako bonus pro účastníky urvat poslední záchvěvy babího léta, což celé akci přidalo „zadarmo“ další kladné body.

Přestože některé kategorie, zvláště ty dorostenecké, byly ve výsledkových listinách pod nadvládou polských účastníků, závod to byl úspěšný i pro oddíl OOP, kterému se ve východní výspě domovské oblasti vesměs daří. V desítkách se Elinka vymanila z fáborků a přesedlala na trať D10C, kde jí odměnou za tuto odvahu byla možnost vyšplhat se až na vrchol motorkářských stupňů vítězů na nezvykle vysokém pódiu, což se jí lehce podařilo, i když poněkud nelibě nesla, že tento post musela sdílet společně se svým klučičím kolegou. V D14  jsme si na stejném místě počkali na široký radostný úsměv její sestry Lišky, která se ho v této pozici dočkala po delší době a my jen doufáme, že nám ho zase brzo bude moci zopakovat. Mamka Anka si opět prožila své martýrium v D21, kde z tréninkových důvodů často startuje, v lese si docela pobyla a doběhla 6/9. V H45 se úspěchu dočkal Irka, který si svým dobrým výkonem řekl o druhé místo 2/15. A světe div se, v této kategorii se znenadání zjevil i Ilan inčík, kterého pravděpodobně spíš než sluníčko vytáhlo z jeho bafuňářské nory to, že příští týden hodlá reprezentovat OOP na štafetách a potřeboval si před touto událostí prověřit funkčnost svých nohou, plic a případně i dalších orgánů a částí těla, které k závodu obvykle používá. Umístil se na slušném 7/15 a nebýt jedné chybky, mohl se posunout ještě o dvě místa nahoru, neboť rozdíly v dosažených časech před ním byly jen vteřinové. Dva účastníky měl oddíl i v H55. Ilošovi se po týdnu s mimořádně zanedbanou životosprávou podařilo uhájit jemu odpovídající pozici 3/18, a tak je otázkou, zda mu tento přístup pomohl, či nikoliv a jakým směrem by se měla jeho příprava před závody ubírat. Lin ve stejné kategorii doběhl 16/18 a Řeťa v nejstarší H65 po chybě v závěru, která ho stála atakování stupně vítězů, na 6/11 místě. Nelze opomenout ani oddílovou účast v nezávodních kategoriích, kde si v T5 díky několika chybám lesík dostatečně oběhala Anuška, a v HDR na malého, ani ne dvouletého oddílového vnuka Ubíka, pravděpodobně nejmladšího účastníka závodu, který sice svou trať z velké většiny absolvoval v baťůžku na zádech maminky Endy, ale s použitím svých, zatím poměrně provizorních komunikačních a výrazových prostředků, ji po celý závod poháněl k co nejvyššímu výkonu.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (55)

Pohodové pozdněletní bunčování v Chřibech.

Středomoravská vrchovina Chřiby se v závěru tohoto léta stala místem tříoblastního závodu pod rukavodstvom Valašské oblasti, konkrétně oddílu z Kroměříže. Jako centrum závodu si pořadatelé vybrali tamní nejznámější turistické a rekreační středisko, penzion Bunč, který se nachází uprostřed rozlehlých, převážně listnatých lesů. Pro závodníky, kterých se navzdory jiným nabídkám OB kalendáře sjelo poměrně dost, byla připravena klasická trať s nebývale velkým počtem kontrol. Stavitel tratí se v žádném případě nesnažil machrovat tím, že všem ukáže, jak těžké tratě umí postavit, takže pro většinu zúčastněných to bylo takové pohodové zazávodění si. Navíc mapa příjemně zářila nezvykle velkými bílými plochami, na které hlavně závodníci MSK nejsou ze svých domácích terénu příliš zvyklí. K dokonání všeho pozitivního i počasí, které po celou dobu hrozilo deštěm, se nakonec nad účastníky smilovalo a tmavé mraky si svou dešťovou nadílku nechalo na jindy. Závod a vše kolem něj tudíž proběhlo bez rušivých okamžiků a mimořádných situací, zařízení penzionu stačilo uspokojit všechny potřeby závodníků jak před výkonem, tak i po něm.

Členové OOP, po delší době pod přímým dohledem šéfky oddílu, se snažili podat optimální výkony a nutno uznat, že se jim v širším víceoblastním startovním poli závodilo líp než v poměrně užších sestavách své domácí oblasti, kde už je kolikrát předem jasné, jak to dopadne.

V D14 Liška po nemoci, respektive po prostonaném jaru a létu, uspěla velmi dobře a obsadila 4/20, což je potěšitelné, tedy především to zlepšení zdravotního stavu, které, jak doufáme, bude trvalejšího rázu. Anka si opět troufla na D21 a mezi svými soupeřkami se neztratila (8/14). Va v D45 zaběhla taky dobře a její umístění (8/29) mohlo být ještě podstatně lepší, nebýt vetší chyby hned na první kontrole. Ída v silnější konkurenci doběhla v D55 až 6/7, na čemž má taky především hlavní zásluhu dosažený čas na první kontrolu, který je natolik vysoký, že nemáme odvahu ani spekulovat, zda jeho příčinou byla pořádná minela nebo něco jiného. Irka se mezi nejlepšími v kategorii H45 neztratil, když pár drobnějších chybek mu nedovolilo dosáhnout na lepší umístění než 8/32. Zatímco Lin v H55 doběhl 22/28, Iloš v této kategorii mířil k vyšším pozicím. Bohužel zůstal věrný svým obvyklým chybám, nechal se rozhodit doběhnutím jednoho ze svých soupeřů, kdy svůj postup podvědomě zkorigoval s jeho, a důsledkem toho byl více než čtyřminutový úlet. Protože šlo naštěstí o úlet jediný, bylo z toho alespoň třetí místo, dvě vteřiny za šumperským rychlíkem Ardou Trachotou. Oba oddíloví starci svorně startovali v H65, z nichž Řeťa tentokrát odolal bedlovým svodům a doběhl na velmi slušném 5/13 místě, Osan pak na 9/13, což v pro něj v rozběhovém podzimním závodě nebylo úplně špatné.

Předpokládáme, že i ostatní členové oddílu se probudí z letního spánku a svými výkony v dalších závodech přispějí k dobrému jménu OOP.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (54)

 Podzimní áčkový rozjezd na Opavsku.

První závody podzimu 2017 měly pro severomoravské závodníky nádech domácího prostředí, protože, kde se vzal, tu se vzal, poslední dvojzávod ŽA a ŽB Morava na klasické a krátké trati se pořádal v regionu MS kraje. A kdo jiný by si na to troufl, než nedávný uprchlík z tamní oblasti, oddíl mnoha názvů, z nichž například AOP, NORD, POBO, OBO patří mezi ty oficiálnější. V kuloárech se dokonce proslýchá, že májí zálusk pod novým krycím názvem proniknout do východočeské oblasti, což se možná někomu může zdát až příliš, ale z našeho amerického pohledu není nic nemožné, a ani ta vzdálenost při porovnání s rozlehlostí většiny našich států se nám nejeví tak velká. Tento oddíl se rozhodl, s odhodláním sobě vlastním, pozřít obrovské sousto uspořádáním vrcholového závodu v jedné z rozsáhlých zalesněných oblastí Opavska, která se po kůrovcovém hodokvasovém běsnění a následném lesáckém řádění zdála být v současné době pro OB závod ještě nepoužitelná. Ukázalo se však, že kusadla tohoto oddílu jsou dostatečně silná na to, aby skousla tak velkou porci práce i rizika neúspěchu a jejich žaludek natolik odolný, aby s pomocí digestiv v podobě špičkových mapařů i vlastních zkušeností oba závody úspěšně pozřel a strávil.

Jak se mohli účastníci závodu přesvědčit, les byl rostlý přesně podle připravených map a pokud někde něco úplně nesedělo, bylo to způsobeno určitou svévolí lesního porostu, který se při svém vegetačním vývoji nedokázal stoprocentně držet mapy. Termín závodu se krásně trefil do ideálního počasí babího léta. Trochu pozlobil jen silný sobotní vítr, který, příjemně okysličený okolními lesy, se musel nějakým způsobem dovědět o řádění hurikánu v Karibiku a na jižním pobřeží USA, a snažil se proto dokázat, že i v našich malých poměrech umí dát o sobě vědět, a že se za něj domorodci nemusí se stydět, i když musím jako americký krajánek potvrdit, že na naši starou dobrou Ameriku stále ještě zdaleka nemáte. Pořadatelé z tohoto důvodu postavili v sobotu doběh z lesa tak, aby se vyhnuli protestům za nedovolenou podporu větru při finiši. Závod samotný byl navíc obohacen tím, že při volbách postupu se muselo přihlížet nejen k jednotlivým prvkům obvyklého rozhodovacího procesu, jako převýšení, průběžnost porostu a dalším, ale nově taky ke směru vanoucího větru, i  když samozřejmě v hustějších pasážích jeho síla nebyla tak významná jako v otevřenějším terénu.

Předem proklamovaná mapová náročnost obou závodů vyděsila jeho účastníky natolik, že i ti obvykle nejlehkovážnější šli do lesa s alespoň minimální pokorou. Pořadatelé totiž slibovali ve svém meníčku čtyři druhy lesa podobně jako pizzerie nabízí pizzu se čtyřmi druhy sýra, a záleželo na každém, jak se k lesnímu hodování připraví, aby mu tato mnoha kořeními ochucená porce dobře chutnala a nezhořkla.

Členové oddílu OOP nepodlehli panice a na závod svého městského rivala dorazili v obvyklém počtu, i když některé vyřadila nemoc, zaneprázdnění jinou sportovní činností nebo se ještě nevzpamatovali z prázdninových nebo dovolenkových trachtací. Zatímco Udečkovic holky si v sobotu vyzkoušely trať HDR, Elinka již bojovala sama v D10N a neměla to vůbec jednoduché, protože trať byla docela náročná a vedla téměř celá mimo cesty. Etra v D35C pokazila začátek závodu, a proto se musela spokojit až s 20/31 místem. Anka v D35B doběhla na klasice 5/7 a nedělní závod pro nedostatečnou přípravu, pramenící z její roztržitosti, diskla, takže víkend pro ni příliš úspěšný nebyl. V D55C Ída podala svůj standardní vyrovnaný výkon a spokojeně odešla s umístěním 2/4. V H35C zaběhl Omáš docela slušně, nepovedla se mu jen jedna kontrola z kategorie těžkých a na své umístění 8/25 určitě nemusí naříkat. V H50B se Urovi moc nedařilo, chyboval více než je u něj obvyklé, je zvyklý na lepší umístění než 9/14 na klasice a 11/19 na krátké trati. V H55C Lin doběhl na 11/18, a i když je dnes už jeho silnější stránkou mapování než běh, jedna chybka se přece jen vloudila. V neděli si pak zaběhl kategorii P a dosažené čtvrté místo ho určitě nezarmoutilo. Kategorie H60B na klasické trati čítala pouhopouhé 4 závodníky, takže vítězství v ní mělo být pro Iloše takřka povinností. Bohužel, i když se snažil vydolovat z mapy vše, na co stačil, dohledávky dvou nejtěžších kontrol své trati nezvládl, zbylo jen umístění 2/4, a to jen s mírným náskokem na dalšího v pořadí. Naštěstí si spravil náladu při nedělní krátké trati, kterou ukočíroval podstatně lépe, asi měl i více štěstí, takže po delší době 1/6. Oddílový úspěch na této trati podtrhl na druhém místě Ýkorka. V H65B zaběhl Řeťa v sobotu něco jako svůj standard (9/13) a v neděli k umístění 11/15 přidal jako nadstandard ukázku svého houbařského umění. Doběhl totiž s hrstí praváků a s těmi nejlepšími kousky se pak hodinu producíroval po shromaždišti a nechal se obdivovat, aby všichni viděli, že OB nemusí být jen o hledání kontrol.

 

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (53)

Červnová OB rekapitulace a bonbónek ze společenské rubriky.

Závěr jarní části soutěží všech úrovní nezastihl naši redakci v obvyklé pohotovosti, a proto vám tentokrát můžeme ze závodů podat jen stručnější informace, než na jaké jste zvyklí, v některých případech jsme museli vzít dokonce zavděk i postřehům zprostředkovaným.

Vrbenská béčka příliš nenadchla terénem, který měl s bývalým Mořským okem jen opravdu málo společného. Závod k jeho účastníkům moc přívětivý nebyl, lepší části prostour byly závodníky většinou bleskurychle prohučeny, zatímco těžiště tratí byla soustředěna převážně do těžbou znehodnocených úseků lesa. Taky délka cesty na start nedělního závodu se stala terčem všeobecných kritických diskusí. Buď se ji nepodařilo správně naměřit a spočítat anebo pořadatelé neměli odvahu tuto nadměrnou vzdálenost vůbec přiznat, takže mnoho závodníků si vyzkoušelo takzvaný start „v chodu“. Zvlášť pro děcka v kategorii HDR to musela být docela makačka. Závodníci OOP se ukázali v popředí výsledkových listin v kategoriích H60 na sobotní krátké trati (Iloš 3. místo) a zvlášť potěšitelné bylo rovněž 3. místo Vy (D50) v nedělní klasice.

Veteraniády na krátké trati, která proběhla na Vysočině v oblasti Lipnice nad Sázavou, se z oddílu zúčastnila jen Dolní Lhota a přilehlé okolí. Zatímco zástupkyně oddílové mládeže startovaly jen v doplňkových kategoriích, v semifinále se dařilo Irkovi v H55, který do nedělního finále postoupil z 8. místa, Anka se v D40 do finále A nekvalifikovala. Irka pokračoval ve výborném výkonu i v nedělním finále, ve kterém obsadil velmi slušné 7. místo.

Další víkend přišly na řadu Palkovické hůrky s posledními jarními béčky. Sobotní klasika byla náročná nejen poměrně brutální stavbou tratí, ale i nepřízní počasí, takže každý, kdo doběhl, byl tak trochu vítězem. Vysoké průměry na km u většiny kategorií jsou toho zřejmým dokladem.  Na stupně vítězů se dostal pouze Ura Osek, který v H65 překvapivě zvítězil, naopak někteří zkušenější borci OOP to v půlce závodu zabalili. V neděli se za již lepšího počasí dařilo nejvíce Irkovi (H50B) a Ance (D21C), kteří shodně obsadili 3. místa.

Poslední červnovou OB akcí byly tříoblastní závody na Skřítku. Zde stojí za zmínku pěkné umístění Irky v H45 (6/37) a pochvala pro pořadatele ze strany nejmladších kategorií, pro které byl připraven zvláštní blízký start. Pěkné tratě a hezký les splnily očekávání i nejnáročnějších závodníků.

Při hodnocení červnových výkonů členů OOP nelze pominout fakt, že byla zaznamenána nadmíra disků (i když v jednom případě se jednalo o podvrtnutí kotníku) i nadmíra neúčasti na závody přihlášených závodníků. V tomto ohledu lze čekávat zásah ze strany šéfky oddílu a nastolení jistých umravňujících opatření.

Když už jsme zmínili předsedkyni oddílu OOP Vu Ociánovou, nelze bez povšimnutí přejít významnou společenskou událost z nedávné doby, která se týká se bezprostředně její osoby, a které bychom rádi věnovali druhou část tohoto příspěvku.

Je nám velkou ctí na tomto místě oznámit, že předsedkyně oddílu OOP se dožila a v kruhu své rodiny, přátel a kolegů z oddílu oslavila krásné, dá se říci přímo přelomové životní jubileum. Oddílová šatna v Městských sadech zažila slavnostní setkání s velkolepou oslavou, na které se všichni dobře bavili a někteří si dokonce poprvé v životě vyzkoušeli orientační závod v podobě malého labyrintu. Oslavenkyně se místy nevyhnula dojetí, což u ní nebývá zas tak často zvykem.

I redakce našeho časopisu Smoke signals si pro tuto slavnostní příležitost připravila překvapení, když vyzvala všechny členy oddílu, aby každý přispěl nějakým veršem k vytvoření společné narozeninové básně. Zaslané příspěvky po drobných redakčních úpravách do Oslavné básně sestavil vedoucí naší rubriky Nedělní hustníček poezie Paroslav Leifert. Jsme velice rádi, že jsme získali autorská práva pro její zveřejnění.

 

Oslavná báseň pro Evu

Někomu to může vadit, jinému to neva,

že náš oddíl orientační vede právě Eva.

Po Rudovi Bartoškovi následoval Standa,

teď ho drží v rukou Eva. Je to pro ni sranda.

Oddíl jí však bylo málo, už je v čele jednoty,

aby vše podle ní hrálo, na to má jen své noty.

Odhaluje nepravosti, řeší staré kostlivce,

některým to přijde k zlosti, ona si dá po slivce.

Její ráznost okusili Olin, Miloš i Lidky,

kázeň žádá od každého, nebere si servítky.

Jednání s ní není snadné, umí tasit kord,

to by vám moh povyprávět oddíl jménem Nord.

V mládí byla hrdá na své orientační výsledky,

v lese všechny proháněla, štíhlá, s tělem baletky.

Dnes jí zdraví nedovolí opakovat výkony,

už jí občas leccos bolí, raděj pleje záhony.

A pro všeliké schůzování, jednání a výbory,

není čas na sportování – jsou tu, holt, i zápory.

Že léto je k odpočinku, sedět s rukama v klíně?

O tom nechce ani slyšet – průvodcuje v Alpině.

A na starší kolena teď na studia dala se,

mít před jménem titul Mgr. není vada na kráse.

Ve škole pak děcka honí, zná už líc i ruby,

když jde ale do tuhého, umí zatnout zuby.

Ač jsme rádi, že ji máme, občas je též zatínáme.

Všichni víme, Evičko, že život není peříčko.

Do jeho druhé polovičky, přejeme, ať plamen svíčky

veselé Ti plápolá,

ať Tě těší být tu s námi, v roli běžce nebo dámy,

těžko Tě co udolá.

A teď všichni dohromady, nebudem se jenom dívat,

kamarádů husté řady zařvem Evě – VIVAT, VIVAT.

I my za naší celou redakci přejeme předsedkyni oddílu OOP utěšené zdraví a hodně osobních, sportovních, profesních i bafuňářských úspěchů.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (52)

Zářivé paprsky na jasné obloze orientačního běhu

Když se jeden z dvojzávodů letošního nejvyššího českého žebříčku stal pořadatelskou kořistí šumperácké Severky, pro celou tuzemskou orienťáckou rodinu to znamenalo naději i výzvu, protože závodní prostory využívané tímto oddílem v oblasti Jeseníků, respektive Králického sněžníku či Rychlebských hor i příkladná pořadatelská práce vždy skýtaly záruku náročných a dobře připravených závodů.

V blízkosti nejvyššího kopce zmíněných Rychlebských hor, Smrku (1126), přímo u horské chaty Paprsek, oblíbeného to útočiště pěších turistů, cyklistů i běžkařů, bylo pořadateli vybudováno centrum závodu, jehož zdolání rozehřálo a často i předčasně zpotilo všechny účastníky závodů, kteří se tam museli vyštráchat z podstatně nížeji položených míst určených pro parkování. Nutno ale hned v úvodu pochválit pořadatele, kterým se závodníků natolik zželelo, že je po oba dny rozmazlovali bonusem v podobě transportní služby, vyvážející zájemcům jejich bagáž nahoru, což mnohým 1,5 km dlouhý výstup vydatně ulehčilo.

Čarokrásná krajina této výspy naší republiky, ať už shlížená z nadmořské výšky více než jednoho tisíce metrů směrem do údolí, anebo obdivována v širokém horizontu okolních horských hřbetů, byla významným koloritem tohoto sportovního podniku. Přihlášení závodníci včetně pořadatelů byli určitě zneklidněni předběžnou předpovědí počasí, které se z původně příšerného s blížícími se dny měnilo na špatné, aby nakonec všechny příjemně překvapilo svou vlídností, jakoby se tím snažilo omluvit drsnost tamního horského terénu, se kterou se měli závodníci po oba dny potýkat. Své možnosti naznačilo hned po sobotním příchodu závodníků na shromaždiště, kdy zahrozilo uvítací bouřkou, aby ji okamžitě ze svého repertoáru stáhlo a po dvoudenním hýčkání pak pouze na rozloučenou popřálo všem účastníkům závodů teplým deštíkem šťastnou cestu domů.

První závodní den byl jako obvykle věnován klasice, která měla prověřit hlavně vytrvalost a odolnost závodníků. Z oddílu OOP, pro který to byly závody žebříčku B, mělo pouze pět jeho členů čas či odvahu na Paprsek dojet, navíc nejmladší z nich, Elinka, startovala jen v kategorii HDR. Nepřítomní béčkaři OOP dali, stejně jako v případě prvního závodu ŽB v Otrokovicích, pravděpodobně přednost jiným aktivitám, což je škoda, protože tento terén je v oblasti Severní Moravy docela jedinečný a „áčka“ se poblíž zas tak často neběhají. Pořadatelé slibovali dobrou průběžnost terénu, která měla být „podporována“ vysokým borůvkovým podrostem. Ten byl nejen vysoký, ale i poměrně hustý a všem dal pořádně zabrat. Hlavně u starších kategorií i při mírnějším stoupání všechny pokusy o běh selhávaly a pohyb terénem se dal přirovnat maximálně k pochodovému cvičení. Členové OOP si doběhli, a částečně tedy i dopochodovali, pro tato umístění:

Hned v D14 měla smůlu Liška, která se nechala rozhodit pořadateli při odběru map (ti si ji údajně spletli s klukem a ponoukali ji, ať si vezme mapu H14) do té míry, že si místo mapy D14B vzala D14C a ze závodu si tím pádem udělala pouze mapový trénink. Ance se v D35B moc nedařilo běžecky ani mapově a doběhla 11/13. Irka, ještě s nohama bolavýma po Pražském maratonu z minulého víkendu, neměl tentokrát na víc než na umístění v polovině startovního pole H50, kde vybojoval 12/24. V H60 se Ilošovi kupodivu celkem dařilo, ještě za polovinou své trati atakoval špici závodu, aby se v jeho závěru utopil v borůvkovém moři a zavazováním tkaničky před sběrkou spolu s pomalým doběhem nakonec prošustroval i druhou pozici a skončil o 3 vteřiny až na třetím místě (3/10). Ale i to se dá započítat mezi oddílové úspěchy.

Ubytování a přenocování ve školní tělocvičně ve Starém Městě i večeře v místní restauraci, to vše proběhlo hladce, stejně tak i ranní odjezd se zvládl bez problémů se vstáváním dětí. Osádka přijela v klidu nedělním ránem na parkoviště mezi prvními a již známou cestou podél sjezdovky vystoupala do zatím téměř liduprázdného shromaždiště. Nejdříve měl startovat Iloš – převlečení, kafíčko, legrácky s kolegy, návštěva TOI TOI, masáž i rozcvička, to vše jej nabudilo do správného závodního rozpoložení, takže se mohl spokojeně vydat na start. Mělo mu být divné, že při startovním čase kolem třiceti směřuje po modrobílých fáborcích ke startu zcela sám, ale nebylo. Startovní koridor byl postavený, pořadatelé připravení, ale žádný závodník kolem a hodiny vypnuté. Teprve teď mu došlo, že se pořadatelé museli určitě tajně domluvit se všemi závodníky, že posunou start o hodinu později, aby ho napálili. Byl to od nich husarský kousek, vše takhle dohodnout a před ním utajit, proto se na ně ani moc nezlobil a vrátil se pokorně na shromaždiště. Cestou zpět si všiml, že svým předčasným odchodem na start poněkud znejistil některé ze závodníků, kteří také startovali s nízkými časy.

Krátká trať slibovala čistější bezborůvkový terén s místní specialitou, spoustou původně kamenných kupek, které v popisech kontrol všech kategorií jasně dominovaly. Je zajímavé, že u mnoha kategorií se nejvíce chybovalo na první, případně druhé kontrole, přes které se závodníci přesouvali od startu do hlavního závodního prostoru, kdežto v kupkových oblastech už méně. Asi to bylo tím, že se tam nacházelo poměrně dost jiných výraznějších terénních tvarů, které identifikaci správných kupek mohlo usnadňovat. Závodníci OOP dosáhli přibližně stejných nebo i mírně lepších výsledků než předcházejícího dne. Nejvíce si polepšila Liška, které se tentokrát podařilo ukořistit správnou mapu a svým umístěním 6/34 potěšila sebe i ostatní. Anku, zdá se, nezastihl tento víkend v optimální závodní pohodě, po velké chybě na jedné z úvodních kontrol skončila až 12/12. Irka, stále zápolící se zdravotním problémem, zopakoval své umístění ve středu výsledkové listiny své kategorie. Iloš se dokázal zkušeně vyrovnat s „posunutím startu“ a měl štěstí v tom, že se mu podařilo dobře trefit svou první kontrolu. Drobné nepřesnosti na některých dalších se samozřejmě vyskytly, největší problém však měl s nejlehčí kontrolou před povinným úsekem, přeběhem sjezdovky, na kterou směřovaly snad úplně všechny kategorie. Z jeho přecházející kontroly tam dokonce vedlo zmapované elektrické vedení, pod kterým stačilo jít. Jeho vlastní vedení však mělo v té době totální blackout a trvalo téměř minutu a půl, než se jeho přenosovou soustavu podařilo opět nahodit. Naštěstí to i při této nepříjemnosti na druhou příčku stačilo, protože i další závodníci jeho kategorie, snad kromě běžecky i mapově nedostižného Rka, sem tam nějakou tu chybu či chybku udělali.

Již zmíněný rozlučkový deštík při vyhlašování nejlepších závodníků příjemně zkropil závěr tohoto zdařilého orienťáckého víkendu. Iloš tentokrát dodržel dress code Sportovního centra veteránů a na stupeň vítězů dorazil v slušivém tričku tohoto seskupení, což je úplně poslední informací, kterou vám hodláme na tomto místě poskytnout.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

___________________________________________________________

Zápisky Joe Cafourka (51)

MČR ve sprintu a sprintových štafetách v moravské metropoli Brně

Ani dvě veteránské štafety OOP brněnský Špilberk v sobotu nedobyly. Hrad zůstal po jejich nájezdu nepokořen, naštěstí alespoň menší satisfakce se závodníci tohoto oddílu dočkali při nedělním sprintu. Začněme ale od počátku. Dvě do posledního místa vytížená osobní auta vyrazila z Opavy vstříc moravské metropoli Brnu, která se pro minulý víkend stala hlavním městem tuzemského orientačního běhu. Jak jsme se dověděli z tajně pořízených odposlechů (Ústavní soud po stížnosti oddílu stále ještě nerozhodl, zda odposlouchávání bylo legální nebo nelegální), v průběhu složitých telefonických hovorů mezi posádkami za sebou jedoucích aut na dálnici D1 vyjednala šéfka oddílu složení obou štafet. Byla to náročná manažerská práce, protože po svých oddílových kolezích požadovala nejen čísla SI čipů, ale dokonce i ročník narození, což bylo obtížné vytáhnout hlavně ze starších veteránů. Nebylo to však tím, že by se za svůj vysoký věk styděli, příčinu lze hledat spíše v jejich již notně proděravělé paměti. Nakonec se všichni (někteří sice až po dovolání se na linku Alzheimer Hot Line) tohoto úkolu úspěšně zhostili, takže šéfka mohla s využitím kombinací dvou matematických operací (sčítání a odčítání) sestavit dvě štafety vyhovující požadavkům HD 220. Po několika dalších telefonických spojeních mezi oběma posádkami bylo vylicitováno také pořadí v jednotlivých štafetách, takže těsně před uplynutím časového limitu mohly být oba týmy OOP zapsány do systému ORIS a po dojezdu do Brna na shromaždišti úspěšně odprezentovány.

Po tomto aktu se celá skupina odebrala do ubytovacího zařízení jedné nejmenované státní instituce, které skýtalo, co se týče vybavenosti, podstatně vyšší komfort, než tomu bylo při nedávném oddílovém výjezdu na Prague Easter při ubytování v českolipských Pompejích. Problém byl ale v tom, že od poslední oddílové návštěvy se kapacita této ubytovny snížila, takže její dočasní obyvatelé se pro změnu mohli cítit poněkud stísněně, ale na jednu noc to bylo zvládnutelné. Po ubytování se obě posádky opět přesunuly na shromaždiště, aby odevzdali svou D14 Lišku štafetě krajského výběru, a protože do startu veteránských štafet zbývalo ještě hodně času, rozhodli se, že se zajdou podívat na start, jak to tam vypadá a co je bude posléze čekat. Neuvědomili si, že cestu dlouhou 2 km budou muset absolvovat celkem čtyřikrát, protože po omrknutí doběhu ženských štafet, startu dorosteneckých a žákovských kategorií se museli vrátit pro věci zpět na shromaždiště a pak se ještě znovu vydat na svůj start. Cestou, patrně z dlouhé chvíle, si stanovili výkonností cíle pro tento závod, a to takové, aby je bylo možno snadno překonat: obě štafety nesmějí být diskvalifikovány a aspoň jedna z nich nesmí být poslední. Možná by se někomu mohlo zdát, že nastavené cíle byly dosti nízké, ale nutno říci, že tato kategorie byla nabita slovutnými jmény a slovutnými názvy oddílů z celé republiky, takže srovnání s nešťastným závodem štafet z doby před dvěma léty ve Valmezu se v tomto ohledu nelze vůbec ani přiblížit. Bohužel, nikdo z nich netušil, že i tak nízké cíle lze nesplnit.

Start sprintových štafet byl stísněn ve svažitém parčíku pod hradem Špilberkem. Všichni závodníci, kteří si nastudovali pokyny, byli trochu vyděšeni velkým převýšením u tak krátkých tratí. Myslíme si, že to byl od pořadatelů šikovný zastírací manévr, protože obtížnost výběru optimálních postupů ve spleti bran, průchodů, schodišť a dalších záludností hradebního areálu daleko přetrumfla náročnost avizovaného převýšení, které během závodu jeho účastníci ani moc nevnímali.

Na prvních úsecích dvou „soupeřících“ oddílových štafet OOP nastoupily Ídá a Ana. Na tomto místě je třeba uvést, že na mapě byly z důvodu lepší přehlednosti vytištěny mapy dvě, jedna pro hlavní část trati k veřejným kontrolám a druhá, malá a schovaná v rohu, pro závěrečný pytlík. V pokynech to sice uvedeno bylo, ale ti, co je nebrali příliš v potaz, byli nepříjemně překvapeni, že jim trať v průběhu závodu náhle skončila. To bohužel platilo i pro oba první úseky OOP. Zatímco Ana se s tím vypořádala jen s menší časovou ztrátou a doběhla na předávku druhému úseku v poměrně slušném čase, Ída ve své splašenosti závěrečný pytlík úplně zazdila, nemluvě o tom, že nějakou tu vynechávku kontroly v předchozí části své trati už měla za sebou. Iloš na startu druhého úseku o disku samozřejmě nevěděl, ale protože po doběhu Ídy už všichni jeho soupeři byli více než 10 minut na trati, vyrazil, nemaje co ztratit, s odhodláním do závodu, i když zkušený Ýkorka upozorňoval, že na první dvě kontroly je třeba jít s rozvahou a opatrně. Toto své odhodlání odložil hned po své první kontrole, na kterou nechal cca 2 minuty a rychle vrátil se do špilberského reálu. I po podstatné zvýšení ostražitosti se při několika dalších postupech nevyhnul tápání a pomalému mapování srovnatelnému s pohybem Bílé paní po hradbách, takže celkový čas nebyl nic moc. Druhá štafeta byla pro změnu disk na svém druhém úseku díky Řeťovi, který nenašel/neorazil jednu z kontrol. Třetí úseky byly v podání Ýkorky a Onzy zaběhnuty u obou štafet docela slušně, na čtvrtém se nejlépe ze všech členů štafet OOP ukázala Va, která zaběhla dokonce druhý nejlepší čas svého úseku. To však byla jen slaboučká náplast na to, že v polovině závodu byly obě štafety vyřazeny, což předčilo i ty nejpesimističtější prognózy. Na obhajobu neúspěchu OOP možno namítnout, že ze všech startujících štafet včetně hlavních kategorií mužů i žen, o dorostencích a vetoších ani nemluvě, jich byla diskvalifikována minimálně čtvrtina, což svědčí o velké obtížnosti tohoto závodu. Štafety mají svá určitá specifika a je třeba si je občas vyzkoušet i na závodech nižší úrovně, než se vyrazí s kůži na trh MČR.

Následoval pozdní návrat na ubytovnu, rychlá sprcha a hurá do hospody na večeři. Před spaním dvě láhve vínka jako omluva chybujících členů štafet a spokojené chrupkání spíše uondaných než unavených těl.

Nedělní ráno si nic nezadalo s vydařeným sobotním dnem, od rána bylo příjemné, čerstvě teplé počasí, nepatné náznaky přeháněk si odbyly své ještě před startem všech oopáků. Po této stránce se závody stoprocentně vydařily, počasí bylo po oba dny k běhání velmi příznivé. Startovním koridorem dlouhým 400 m se závodníci dostali z rušné ulice Úvoz na Kraví horu, která se stala mapovým prostorem mistrovského sprintu. V céčkových závodech startovaly Liška, která však celý víkend nebyla ve své kůži, což se projevilo i na jejím umístění v D14C (17/21), na které není vůbec zvyklá, a Anka v D35C (5/10). Ostatní běželi ve veteránských mistrovských kategoriích. V D50 si to mezi sebou rozdaly Va a Ana. Prvně jmenovaná začala dobře, nezvládla však záludnost dlouhého přeběhu do cílové oblasti, kde se dostala do osidel plotů a obtížně vysledovatelných uliček a průchodů mezi nimi, takže z nadějné páté pozice, na které se pohybovala tři kontroly před cílem, zbylo jen 12/18. Tento dlouhý přeběh nebyl osudným jen Vě, ale stal se přímo pohřebištěm mnoha favoritů, kteří tam nechali mnohem více než Viny čtyři minuty a ztratili tím svá medailová umístění. Ana doběhla jen 20´ za Vou, což je pro ní dost dobré vysvědčení. Ída si jako nováček v D60 vedla lépe než předchozího dne a bez větších problému doběhla 6/8. Kategorie H60 byl přímo oddílovým přeborem OOP, protože v něm startovali hned tři jeho závodníci. Nejvíce šancí se dávalo rychlonohému Onzovi, který navíc obhajoval druhé místo z loňského mistrovství. Dopadlo to však úplně obráceně, podstatně lépe zaběhli Iloš se Ýkorkou, které dělilo v cíli jen 6 s´. Šťastnější z nich byl Iloš, který si přes dvě zaváhání odvezl z Brna třetí místo, Ýkorka pak pěkné čtvrté. A co nám zase vyvedl Onza?  Po úžasném začátku na třetí kontrole vedl (v té době byl Iloš po velmi rozpačitém úvodu na průběžném 9. místě), při postupu na čtyřku byl však tak rychlý, že si neplánovaně zaběhl na desetiminutovou exkurzi do nezmapovaných oblastí Kraví hory. V čase, kdy se vrátil zpět do závodu, byli už první čtyři z jeho kategorie v cíli. V případě, že křivku jeho výkonů bude možno i nadále prokládat sinusoidou, můžeme se v příštím roce opět těšit na jeho velký závod. Sobotní neúspěch se snažil odčinit i Řeťa a nutno ho pochválit, že v početně nabité kategorii H65 se mu to podařilo. V závodě chyboval pouze jednou a jeho umístění 9/23 muselo uspokojit, například za veteránskou hvězdou Encou Afářem z Pardubic zaostal jen necelé dvě minuty.

Za ta léta, která se věnujeme sledování orientačního běhu v České republice, již víme, že i jedna účast na vyhlášení vítězů v závodě této úrovně má svůj význam a není pro zviditelnění menšího oddílu vůbec k zahození. Je dobré, když alespoň čas od času zazní na tom správném místě z Béďových úst název oddílu TJ Opava. Jsme přesvědčení, že to ocení i naši čtenáři v Americe.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (50)

Úspěšný sprint OOP v Českém Těšíně

Týden po prvním jarním závodu OŽ MSO 2017 se oddíly sešly o dvacet kilometrů východněji v Českém Těšíně, kde byl pro ně připravený městský sprint. Nelze se ovšem divit, že na východní výspu republiky dorazilo podstatně méně závodníků než minulou sobotu. Oddíly ze západní části oblasti daly totiž přednost bližšímu a asi i atraktivnějšímu sprintu v Jeseníku, kde si kromě něho mohli odpoledne zaběhnout navíc i sprintové štafety.

Sídlišťová zástavba ze zhruba sedmdesátých let minulého století poskytla prostor pro spíše jednodušší závod bez větších záludností, volby postupu však závodníkům nechyběly a pozor bylo nutno dávat i na křížení tratí. Shromaždiště na koupališti, které sice po zimním odpočinku vypadalo na první pohled poněkud zanedbaně, ale pro účel orienťáků bylo vyhovující, hlavně co se týče dostatečného prostoru. Počasí prvního dubna se odmítlo podřídit pranostice spojené s jeho špatnou pověstí a namísto potvrzení své nevyzpytatelnosti se rozhodlo lámat teplotní rekordy, takže závod se běžel za velmi příjemných povětrnostních podmínek. Toho se využili i závodníci z OOP, kteří přijeli v poměrně slušném počtu a docela významně promluvili do výsledků téměř všech kategorií, ve kterých startovali.

Do D14 už dorostla Liška, která si již v loňského roce s touto kategorií několikrát zakoketovala a testovala si v ní své schopnosti. Ve své oficiální premiéře obsadila těsně druhé místo (2/9), takže určitě mohla být spokojena. Mamka Anka v nepříliš obsazené D21 doběhla 4/6. Další veleúspěšnou premiéru ve své nové věkové kategorii D35 zažila Etra Udečková, která překvapivě obsadila třetí místo (3/16) a my pevně věříme, že stejných výsledků bude dosahovat i v lese. Základy OB z dětství a běžecký trénink by u ní mělo znamenat cestu k úspěchům a pro oddíl vědomí, že má v této kategorii opět kvalitního borce. Anda pak ve stejné kategorii doběhla (15/16). V D55 Ída utrpěla druhé místo (2/2), zatímco babička Iva Rabicová byla tentokrát nasazena pouze do funkce R v kategorii HDR u malé Dinky a taky Elinka, další naděje oddílu, si taky tuto kategorii s nadšením jí vlastním odzávodila.

Dalším příjemným překvapením dne byl nečekaný úspěch Etra Rose, který si poprvé v životě užil bednovou slávu. Zatímco jeho syn Ilip, který v oddíle před pár lety začínal, už dal OB pravděpodobně vale, tatík se uchytl drápkem a tento úspěch mu určitě zvedne motivaci. Kilometry naběhané přes zimní období přinášejí, stejně jako u Etry, své ovoce. Jeho třetí místo (3/17) s pouhou minutovou ztrátou na vítěze je určitě příslibem. Kategorie H45 – H65 dopadly v porovnání s minulým závodem přesně jako přes kopírák. Irka v H45, o více než deset let starší než většina jeho soupeřů, uhájil své obvyklé druhé místo (2/12). Iloš v H55 měl v průběhu závodu obdobné trable jako před týdnem a až zlepšeným závěrem dosáhl z průběžného sedmého místa na bronzovou pozici (3/12), když první dvě brali borci z SOP, kterým se závod velice vydařil. Lin doběhl v téže kategorii na slušném 6/12 místě a výkon Onzy Rajera, to je tentokrát kapitola sama pro sebe. Začal rychle a perfektně, běžecky mu nikdo nestačil, neměl horší mezičas než třetí, dostal se dokonce až na dohled Iloše, který startoval 2 minuty před ním, avšak cestou na předposlední kontrolu se z jasně první pozice ztratil jak atom vodíku v meziplanetárním prostoru a po více než desetiminutovém tápání doklusal až předposlední. Věříme, že si svůj jarní příděl kufrování již dokonale vybral a v dalších závodech už bude úspěšný. V H65 Řeťa opět nezklamal a potvrdil svou formu opětným druhým místem (2/9), celý závod běžel v těsném časovém kontaktu s Irkem Ikorou, a to je co říct. Do jarní sezony se odhodlal vyrazit i nejstarší aktivní člen oddílu, Irka Osek, u kterého je zjevné, že má po zimě ještě zastydlé startování. Při pohledu na jeden z jeho mezičasů je možno usuzovat, že si musel zajít na pivo, což je ovšem s ohledem na zdravotní a nutriční potřeby závodníka jeho věku omluvitelné. Výčet všech zúčastněných z oddílu OOP možno uzavřít účastí Eroniky Eciánové, která absolvovala trať kategorie P.

Jestliže jsme minule psali o úspěšném vystoupení závodníků OOP a jejich zisku čtyř medailí, tentokrát obsazením dokonce sedmi postů na stupních vítězů překonali všechna očekávání. Doufáme jen, že své pozice uhájí i při dalších závodech v náročnější terénech.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (49)

Pohodové jarní probouzení v režii frýdeckých sokolů

První jarní závod OŽ MSO 2017 zavedl závodníky této oblasti na Frýdecko-Místecko, kde na nové mapě pořadatelé slibovali pohodový start v pohodovém závodě do nové sezony. Zda i ta bude pohodová, to teprve uvidíme. Výhodou trošku stísněného shromaždiště byl těsný kontakt mezi dorazivšími závodníky, takže byla spousta příležitostí pohovořit se svými kolegy či „soupeři“ z jiných oddílů, co a jak v životě, co nového v začínající sezoně, co se přes zimu uzdravilo a co bolí více, při čemž se ukázalo, že čím méně máme místa kolem sebe, tím více může být prostoru pro teplé a povzbudivé lidské slovo. Pořadatelé i poskytovatelé drobných služeb byli opravdu v pohodě, a pokud něco zaskřípalo, tak to spíše nervozitou externích zainteresovaných.

Ač byli účastníci závodu přivítání jarním, téměř hřejícím sluníčkem, ze zimního spánku se příroda probouzela zatím velmi nesměle a opatrně. Do lesa se však všichni těšili, ať už ti, pro které to byla letošní premiéra, tak i ti, kteří si chtěli ověřit svou jarní formu nabranou na závodech zimní ligy. Příměstské lesy severovýchodní části České republiky mají svá specifika a určitě ani tentokrát nezklamal očekávání. Všechny ty dřevnaté a popínavé nástrahy všech možných tvarů a ostří – klacky, křoviny, trnité šlahouny a další překážky volného pohybu osob, byly sice již v plné pohotovosti, ale protože se zatím ještě nestačily zamaskovat čerstvou zelení, dalo se s nimi bojovat jako rovný s rovným.

Do nové sezony vyrazili samozřejmě i členové OOP, zatím sice v mírně redukovaném počtu, ale u tohoto oddílu je studenější start do jarních závodů téměř pravidelný. A protože i mezi nimi byli takoví, kteří pro které jsou závody ZL příjemným vyplněním zimního období, mohli se těšit na první úspěchy.

Anka Vidrnoška se překvapivě objevila v kategorii D21, je vidět, že si věří a alespoň tuto kategorii početně posílila; umístění 7/10 není špatné. V nižší kategorii než obvykle (D35) se objevila i Va Ociánová, která běžela celý závod bezchybně a mezi mladšími soupeřkami dosáhla velmi dobrého umístění 4/13. Je vidět, že zkušeností má pořád na rozdávání, sil stále taky dost a my se můžeme jen těšit, že její účast na závodech bude letos častější než sporadická. Solitérka oddílu Ída Ájková zaběhla svůj stabilní standard, tzn., že si v D55 pohodlně doběhla pro třetí místo (3/6). Další holky, Ela a Arin, si zazávodily v HRD, resp. P.

Etr Ros začal v H35 velmi dobře, v úvodní části závodu se překvapivě pohyboval na předních pozicích, ale kontrol bylo hodně, v dalším průběhu svého závodu si trochu pohledal, takže nakonec z toho bylo 17/23. Nejlépe z celého oddílu si vedl Irka Yšavec v H45, který větší polovinu závodu vedl, ale na jedné z kontrol vyrobil více než dvouminutovou chybu, která ho srazila na výborné druhé místo (2/16). Jeho úspěch je o to cennější, že je v této kategorii daleko nejstarší. V nejpočetněji obsazené kategorii dne, v H55 (tedy pokud nebereme v úvahu HRD a P), měl oddíl OOP i své početně nejsilnější obsazení, a to hned tři borce. Je vidět, že Lin Ecoš na začátku jara trochu potrénoval, jeho umístění 22/29 není špatné, zvláště když nemohl vyplýtvat všechny síly, protože na nočním závodě, který se jako 2. OŽ běžel týž večer, bojoval jako jediný účastník našeho oddílu se ctí, až vybojoval krásné 4. místo. Ýkorka má už určitě taky něco naběháno, ale nějaké ty chyby se v jeho výkonu našly, což znamenalo, že se svým umístěním trefil přesně doprostřed výsledkové listiny (15/29). Iloš ychloš začal slušně, už na druhé kontrole se objevil na první pozici, ale v následujících nepřehledných zarostlých pasážích ztrácel, v půlce závodu figuroval dokonce až na desáté pozici, aby v závěrečných rychlejších partiích urval alespoň třetí místo (3/29).  Za mimoddílovou zmínku určitě stojí umístění nejstaršího závodníka této kategorie, Ldy Lacha z BOV, který by s ohledem na svůj věk mohl jako „práče“ pomáhat možná ještě i partyzánům, a to na překvapivém sedmém místě. Jsme si jisti, že pár borců z těch, kteří se umístili až za ním, si to určitě za rámeček nedají.  Odborník žasne, laik se diví, my víme svoje. V H65 jsou naopak rádi, že jim tento nestor OB jejich kategorii nedecimuje, a tak se mohl oddíl OOP díky zkušenému Řeťovi Evčíkovi radovat z dalšího druhého místa (2/10). Podobně jako Irka v H45 i Řeťa větší polovinu závodu vedl, ale závěr závodu se mu již tak dobře nepovedl, přesto perníkově medailový úspěch nevelké výpravy OOP završil na číslo čtyři. Za naši redakci jsme přesvědčeni, že další oddílové úspěchy budou následovat.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (48)

Visalaje opět nezklamaly a veteráni závěrečnou zátěž vydrželi

Pořadatelé veteránského soustředění oddílu OOP, loňští vítězové tohoto každoročního klání, které je pořádáno jako rozlučka s právě uplynulou sezonou, Ilan Inčík a Vka Ociánová, se velmi dobře trefili do všech možných pozitiv, která měli k dispozici, když svou akci připojili k poslednímu závodu podzimního krajského žebříčku 2016 konanému ve Visalajích. V zápiscích JC z loňských jarních závodů ŽB, které se konaly ve stejném prostoru, jsme se v superlativech vyjadřovali o zdejší krajině a přírodě, a úplně to stejné platilo i pro uplynulý víkend, zvláště když počasí po předcházejících studených a deštivých dnech konečně zatáhlo za záchrannou brzdu a připravilo všem účastníkům úžasné podzimní horské pošušňáníčko. Bylo by zbytečné věnovat opět další řádky popisu překrásné scenérie, nelze ale nepoznamenat alespoň v krátkosti, že zdejší beskydská krajina je opravdu nádherná, zvlášť když se k Visalajím celou dobu pobytu zpovzdáli lísala Lysá hora se svou již bílou zimní čepičkou, kterou tři nejodvážnější stihli po sobotním závodě zdolat.

Ale nepředbíhejme příliš. Už v pátek k večeru se hlavní proud OOPáckých veteránů sjel v horské vísce Visalaje ve stejnojmenném hotelu, aby po ubytování a večeři začal svůj letošní veteránský přebor první disciplínou, a to dušičkovým závodem. Ten se konal na loukách přímo po hotelem a úkolem bylo najít všechny rozsvícené svíčky a z písmen, které byly na nich umístěny, sestavit text. Protože svíček bylo 25, zdál se zpočátku úkol být docela těžkým, ale protože text tvořila zdravice k probíhající akci, účastníci si s tím zdárně poradili, i když jedna svíčka zhasla a do přesmyčky jim tím pádem jedno písmeno chybělo. Nejrychlejší byli Anuška a Iloš, ale i ostatní se snažili ze všech sil.

Sobotní ráno již bylo ve znamení závodu oblastního přeboru, který pořádal nízkonákladový a nízkočlenný oddíl AOV. Dokonce i dva veteráni OOP jim museli přispět s pomocí při přípravě a organizaci jejich závodu. Zatímco Ilan standardně vládl IT systému,  Vka nedokázala odolat nabídce pořadatelů, aby pomohla s roznosem kontrol, takže oba měli starostí dvojnásob. U Vky se přijetí nabídky k pomoci ani nedivíme, jejímu dobrému srdci záminka vyhnout se závodění docela vyhovovala.

V členitém horském terénu byl pořadateli z AOV postaven docela zajímavý závod, škoda jen, že tak kvalitní a rozlehlá oblast nebyla využita ke klasickému závodu. Výsledky členů oddílu OOP jsou docela povzbudivé, i když někomu to mohlo připadat trochu jako na houpačce. V D 12 opět úspěšně bodovala Liška, i když se tentokrát odsadila „až“ druhé místo, když po tříminutové chybě nestačila na svou třineckou soupeřku. Bednově úspěšná byla i Anka v D35 (3/6) a rodinné bednobraní doplnil bronzový Irka v kategorii H45 (3/17), kde jsme si na jeho úspěšné působení již téměř zvykli. V D45 se nečekaně sešly dokonce tři závodnice oddílu. Od Větlany, která v dávné minulosti, ještě před odstěhováním se do Německa, za bývalý Ostroj běhala, a která se stala překvapivým zahraničním hostem veteraniády a od Arbory, patřící ke sporadickým účastníkům OB závodů, se žádný velký výsledek nečekal. Poslední z této trojice, Anuška, se nechala nachytat na nepříliš šťastné osazení dvou nedalekých kupek kontrolami s podobnými kódy (114 a 141) a výsledkem byl disk. Neúspěch v této kategorii naštěstí převážila další dámská věková kategorie D55, kde startovala rovněž trojice holek z OOP. Ty na rozdíl od svých mladších kolegyň zcela opanovaly stupeň vítězů v pořadí Ída Ájková, Va Rabicová a Ana Emčanská a nedaly svým soupeřkám šanci, hlavně z důvodu, že žádné neměly. Diskem se prezentoval i Etr v H35, který chvilkovou nepozorností vynechal jednu kontrolu. Svým až čtvrtým místem zklamal i Iloš v H55 a vůbec ho neomlouvá to, že si doma zapomněl všechny orienťácké propriety, takže na trať vyběhl s vypůjčenými brýlemi a buzolou palcovkou, se kterou absolvoval vůbec premiérový závod, což mu na klidu a na rychlosti v rozhodování moc nepřidalo. Jeho umístění (4/14) bylo podrobeno při večerním hodnocení tvrdé exemplární kritice šéfky oddílu. Umístění Lina v téže kategorii (14/14) bylo bráno jako standardní. V poslední obsazené kategorii H65, nepočítáme-li Arin, která si s uspokojením zazávodila mezi příchozími (17/38), zaběhl docela slušně i Řeťa (4/8).

Po skončení závodu následoval odpolední program s turistickou náplní, kterou se tři skupinky rozhodly užít po svém. Jedna vyrazila na obligátní vycházku na Bílý Kříž, druhá se vydala směrem na Grúň a třetí se rozhodla neustoupit od původního programu, který byl v předstihu pořadateli prezentován, a vyrazila na 8 km vzdálenou Lysou Horu. Trojice nasadila hned od počátku svižné tempo, na kterém příliš neubrala ani prudší závěrečná stoupání, takže již za 1 h a 40 minut se na nejvyšším vrcholu Beskyd mohla v nově otevřené chatě Emila Zátopka občerstvovat zaslouženým čajem. Dolů se dostala ještě před setměním, což se už nepodařilo hlavně skupině Grúň, která dorazila do hotelu až za úplné tmy a sestup z hřebene si užívala za svitu čelovek a baterek.

Po večeři se společnost věnovala nezbytnému doplňování tekutin, komu ještě zbyly nějaké síly, tak i pink-ponku s neodbytnými Vidrnožkami, nebo jiné zábavě, která ovšem skončila ve chvíli, kdy šéfka oddílu Vka zavelela ke schůzi. Bylo zapotřebí probrat spoustu všelikých oddílových záležitostí, týkajících se jak uplynulé sezony, tak i směřování oddílu do budoucna. Kriticky (méně už sebekriticky) se hodnotily letos pořádané závody, hledaly se cesty ke zlepšování, názory se křížily i sjednocovaly, takže se nelze divit, že atmosféra byla bouřlivá a kdo se nehádal, nezvyšoval hlas, případně se neurážel (vše samozřejmě ve snaze najít nejlepší řešení), ten jako by tam nebyl. Po vzájemném ujištění se, že všichni mají eminentní snahu po zlepšení těch činností, u kterých ještě k dokonalosti něco málo chybí, se přešlo i na příjemnější témata, jako je pořízení nových dresů a overalů. Důvodů k tomu je více – oddíl má několik nových členů, kteří potřebují na závodech řádně OOP prezentovat, ti, co závodní často, případně razantně, mají své dresy již roztrhané a někteří, co závodí méně, by již možná potřebovali jinou velikost oblečení, protože za těch pár let, jak zpívá Michal Tučný, „vám kalhoty v pase prostě nějak nesednou“. Holt, civilizační choroba, latinsky zvaná pneumatikóza, se nevyhýbá ani aktivním sportovcům. Kromě závodního oblečení jsou na pořadu dne i reprezentační overaly, protože ty taky potřebují obnovit a hlavně nechat vyrobit z kvalitnějšího materiálu.

Do večerního programu se už bohužel nevešlo vyhlášení nejlepšího a nejostudnějšího veteránského výkonu za uplynulý soutěžní rok, protože pan vrchní v nejlepším prohlásil, že ho to už nebaví, že má toho dost a vyhnal celou společnost ještě před 22 h z hospody ven. Dokonce si pak si stěžoval, že dýško není tak dobré, jak by si představoval. To ovšem rozjeté vetoše nemohlo rozházet a nijak zastavit, vzali za vděk hotelovou chodbou, kde dál pokračovali v bujaré zábavě. Ilan v roli bookmakera vyhlásil kurzy na celkové vítěze a po počátečním váhání se sázková vášeň zúčastněných rozjela naplno. Po vypití a zkonzumování připraveného popůlnočního občerstvení a zapojení dalších hotelových hostů do rozverného veselí se všichni zodpovědně odebrali do svých pokojů, protože je ráno čekalo vyvrcholení akce v podobě posledního závodu započítávaného do přeboru.

Nedělní ráno se usilovně snažilo o to, aby ani ten největší hnidopich na něm nenašel žádnou závadu, a tak hned po snídani se soutěžechtiví veteráni shromáždili v přízemí hotelu v netrpělivém očekávání startu. Ilan s Vou pro ně připravili velice složitý závod s 5 migrujícími kontrolami s časovým rozvrhem jejich přístupnosti a 15 pevnými kontrolami. Kromě toho všechny kontroly měly na sobě náhodně vybraná jedno až tříciferná čísla, takže každý po doběhu musel nahlásit jejich celkový součet, čímž se zjistilo, zda byl na všech kontrolách a zda umí počítat. K závodu bylo nutné přistoupit hned od počátku se správnou strategií, což se mnohým podařilo (ti druzí se pak alespoň snažili uplatnit svůj talent v opisování), ale s matematikou byli vesměs na štíru. Turistům procházejícím Ježánkami, a nebylo jich málo, se toho dopoledne naskytla zajímavá podívaná, když po lesních cestách i terénem zmateně pobíhalo sem a tam stádo pošuků, a zvlášť zajímavý úkaz se naskytl dvěma důstojně vyhlížejícím starším damám, když přímo před nimi z hustníku vyrazila Anka, na okraji cesty spadla do příkopku plného vody, po čtyřech jím přebrodila, stejným způsobem se vydrápala na cestu a pak už po dvou pokračovala v dalším úprku.

Závod to byl velmi zajímavě vymyšlený i postavený, a kdo chtěl vše stihnout, musel pěkně máknout, i když o celkový čas v podstatě ani nešlo. Důležitý byl hlavně součet na kontrolách nalezených čísel, ale jak se ukázalo, unaveným závodníkům sčítání 25 čísel na konci závodu moc nešlo. V tomto ohledu nade všemi vyzrál Iloš, který jako jediný uvedl správný součet, protože si čísla postupně sčítal již po každé nalezené kontrole a výsledek měl tak na konci závodu zadarmo. Úspěch v jednotlivých závodech však ještě nic neznamenal, protože na konci proběhlo losování dvojic nezávislou kvalifikovanou a certifikovanou osobou, takže až součty výsledků losem vytvořených dvojic určovaly konečné pořadí.  Navíc Ilan zakomponoval do celkových výsledků i závod OŽ takovým způsobem, že se ve svých algoritmech sám přestával orientovat, což ovšem vůbec nebránilo tomu, aby výsledky byly prohlášeny za transparentní, zvlášť proto, že už nešly znovu přepočítat.

Na třetí místě se umístila dvojice Ana a Iloš, stříbro vybojoval Anka a Etr a překvapivými vítězi se stali sourozenci Řeťa a Va Evčíkovi, kterým naše redakce jménem Joe Cafourka srdečně blahopřeje. Jeden z vítězné dvojice, Řeťa, byl svým nečekaným úspěchem natolik dojat a konsternován, že mu pak ani nechutnalo jíst. To se ovšem nedalo říct o Ilošovi, který měl naopak takový apetýt, podpořený radostí z toho, že jako jediný dokázal správně tipnout vítěznou dvojici a získat finanční obnos daný sázkovým kurzem, že Řeťovi pomáhal dojíst jeho oběd. Vyhlášení vítězů bylo nanejvýš důstojné, všichni dostali ceny za své vynaložené úsilí a předvedený výkon a nám nezbývá než za všechny zúčastněné poděkovat pořadatelské dvojici za uspořádání výborného přeboru, při kterém si všichni do sytosti užívali zábavy i sportování, což bylo jistě záměrem. My jen doufáme, že v příštím roce se jeho pořadatelé ukážou taky v tak výborném světle.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (47)

Mistrovské běžáky na klasických tratích

 Jsem velice rád, že jsem se po týdenní odmlce mohl právě včas vrátit ke sledování dění v českém orientačním běhu, abych byl při tom a mohl zblízka sledovat a zapsat, jak se dařilo redukované sestavě veteránů OOP na mistrovském závodě v klasice, který je každoročním vyvrcholením orienťácké sezony. Kromě pořadateli slibovaného pěkného terénu slibovalo i počasí alespoň na sobotu poslední letní den a dá se říct, že obojí se splnilo. Rozlehlé, průběžné a téměř nezabušené lesy Ždárských vrchů mohou hlavně Severomoraváci svým východočeským kolegům závidět, proto i dlouhé cesty na start bylo možno po oba dny považovat za příjemnou procházku nebo za možnost se lehce před závodem rozklusat.

Sobotní kvalifikační závod rozdělil široké pole dorazivšího závodnictva, toužícího po úspěchu, po pěkných sportovních zážitcích nebo po obojím, na ty, kteří si pak v neděli zaběhli finále A, snažíce se bojovat o medaile a o další co nejlepší umístění a na ty, kteří se mohli utěšovat tím, že alespoň nemusí běžet tak dlouhý finálový závod. Ze závodníků OOP měli ambice na finále A možná všichni zúčastnění, ale jen polovině z nich se je  podařilo naplnit. Ukázalo se, že nejmladší veteránky D35, soupeřky Anky, jsou na republikové úrovni nad její současné síly a schopnosti, a proto se už může těšit na příští rok a postup do vyšší věkové kategorie. Zkušená Vka v D45 letos toho moc neběhala, a tak postup do finále A, byť s lehce odřenými zády, byl pro ni úspěšným počinem. Irka měl v kategorii H55, nabitou slavnými a známými jmény, docela těžkou pozici, ale zvládl ji velmi dobře, protože jeho umístění 10/54 bylo nejlepším výkonem dne oddílu OOP. Iloš v H60 postupem do finále A splnil svůj výkonnostní cíl taky (13/46), ale určitě to mohlo být lepší, nebýt dvou chyb způsobených jeho lehkovážností. Starší vetoši, Řetislav v H65 a Irka N H70, se do finále A neprotlačili, když druhému z nich k tomu ve výsledném pořadí příliš nechybělo, ale sedmiminutová chyba nakonec dala jeho umístění v první polovině stopku.

Kvalifikační tratě napověděly, co může závodníky při nedělním finále na sousedícím prostoru čekat. Pro běhavce to byla dobrá zpráva, protože věděli, že si dostatečně zaběhají při dlouhých úsecích a i pro ortodoxní mapaře se sem tam nějaká ta dohledávka ve většinou v náletových hustnících dala očekávat. Sobotní dlouhé postupy nebyly nijak záludné a pro velkou většinu účastníků zvládnutelné, a stejný ráz terénu a stavby tratí se dal předvídat i pro neděli.

Do nedělního závodu však ještě chybělo smysluplně prožít sobotní večer a noc a na to se oopáci už velmi těšili. Šéfka oddílu totiž na poslední chvíli vykouzlila v návštěvníky nabitém regionu, a navíc přímo v blízkosti závodního prostoru, pohádkovou roubenku, laskavě poskytnutou jejím sympatickým majitelem, takže po závodě mohli všichni svá unavená těla složit ve stylovém a komfortním prostředí a začít si lízat rány, ať už čerstvé nebo ty dlouhodobější. Lízání ran začalo hned při večeři v nedalekém penzionu a samozřejmě  pokračovalo až do půlnočního času v pohodlíčku jejich dočasného domova.

Nedělní ráno všechny překvapilo předčasným příchodem tmavých těžkých deštivých mraků, které se záhy jaly plnit svou přirozenou povinnost, což hlavně pro veteránské oči nevěstilo nic dobrého. Počasí však chtělo shovívavě vyhovět své předpovědi, že pršet má začít až po poledni, mraky proto upustily jen ranní porci svých dešťových zásob a převážnou část své připravené vodní nadílky si udržely pod kontrolou až do předpovězeného poledního času, takže většina veteránů stihla doběhnout ještě za sucha, a ti mladí, kteří startovali později, ti to zas tak neřeší.

Jak naznačila sobotní kvalifikace, členové oddílu OOP šli do nedělního závodu prahnout spíš po příjemných sportovních zážitcích než po výrazném úspěchu. Předpokládáme, že se jich do sytosti dočkali, i když bylo zjevné, že někteří z nich toho měli po doběhu druhého, poměrně dlouhého závodu ve dvou dnech, celkem dost. Účastníci finále B doběhli v pořadích: Anka 10/10, Řeťa 17/23 a Irka N 5/11, ve finále A pak fyzicky zdevastovaný Irka nebyl schopen zopakovat sobotní výkon a dosáhl až na místo 19/25, Vka byla 24/25 a Iloš 9/25, takže z toho byla nakonec alespoň jedna pozice v TOP TEN.

Za celoplošného odpoledního mrholení pak všech přibližně 1300 sportovně ukojených závodníků postupně opouštělo shromaždiště a parkoviště a vydávalo  se na cestu domů.

 

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (46)

Horní level v Horním Údolí

Zlatohorská vrchovina v podhůří Hrubého Jeseníku je provrtaná spoustou bývalých štol, za které by se ani ementál nemusel stydět, svědčících o příkladné kutačské aktivitě našich předků, snažících se vyrvat z lůna přírody její nerostné bohatství, jež se zde od nepaměti nalézalo. Tyto bývalé štoly a jámy jsou dodnes němými svědky a pomníky neutuchajícímu snažení, které stálo generace kovkopů a hledačů zlata mnoho a mnoho litrů potu a možná i nějaké té krve. Do tohoto pomyslného potoka určitě přispěli pár kapkami i orienťáci z Moravskoslezské a Hanácké oblasti, kteří v terénu, prověřeném zjara nejlepšími evropskými závodníky, absolvovali své oblastní závody.

Pořadatelé se už dopředu snažili vyděsit všechny zájemce o tento závod tím, že avizovali cestu na start v délce a v převýšení zvíci pochodového cvičení. Ti, co se nezalekli, údajně nemuseli litovat. „Údajně“ píšu z toho důvodu, že jsem se závodu nemohl, jak tomu bývá obvykle, osobně zúčastnit, protože mě redakční povinnosti odvelely plnit jiné úkoly. Naštěstí se mi podařilo přesvědčit kolegyni, nadějnou žurnalistku Gvendolínu Zanesenou-Rýnovou z časopisu Outsiders in sport, vycházejícího ve státě Arizona, která právě služebně dlela na Moravě, aby se na závody zajela podívat a zpravila mne o jejich průběhu. Nenechme se mýlit, že počtem výtisků se tento časopis omezuje jen na rodinu Zanesených-Rýnových, jeho dopad je však nepochybně mezinárodní.

Z našeho rozhovoru, který proběhl den po závodu, jsem udělal tento záznam:

Joe:  Milá Gvendolíno, buď tak hodná a řekni nám nejprve něco o sobě. Jak ses vlastně dostala do Ameriky?

Gvendolína:  Moji prarodiče pochazali z Kuchelnej, za velke krizi se přestěhovali za lepšim do Ameriky a ja jsem se tam narodila, oženila, rozvedla a znovu oženila a přitem sem vystudovala žurnalistiku na Harvard University v Massachusetts. A bo mě prarodiče a rodiče naučili spisovně prajzky, tak možu jezdit do Evropy zhaňát materialy pro naše sportovně založene čtenaře.

Joe:  A jak se ti líbil závod v orientačním běhu? Měla jsi s tímto pro tebe jistě exotickým sportem nějaké zkušenosti ze své domoviny?

Gvendolína:  Abych se přiznala, tak jsem se takového pomateneho závodu účastnila prvši raz.

J:  Proč pomateného, co tě na něm nejvíce podivilo a zaujalo?

G:  No, už od začátku to bylo jakesik divné. Závodníci se oblekli do potrhaných a různými napisy a obrazky pomalovanych dresu, špinavých butku a pomalym tempem se postupně ubirali do lesa. Teprve potom sem pochopila, že se zavodi až v tym lese a každy jak chce, podle toho, jak tam cosi takoveho pipa. Cestou na start všeci brblali, že to je daleko a kdovi co. U nás na západě v prerii má každý koňa a nikoho by nenapadlo, aby chodil pěšky a ještě k tomu letal po lese.

J: Taky mi chvíli trvalo, než jsem pochopil smysl tohoto sportu.

G: Jaký smysl! Všeci letaju po lese, každy jinak, a u takych hadrových oranžových značek      kere su rozstrkane všude možně, se tam co chvilu kdosi zastavil a cosi kamsi strkal, čučel do mapy a občas i sprosté slovo padlo. Jeden letěl tam a druhy zpatky, žádné osobni potyčky, nic zajimaveho se tam nedalo vidět. Enem když někdo zakopnul a spadnul. Ale takych okamžiků bylo málo. Bylo tam i plno starších pomatenců, keři chtěli soupeřit s tyma mladyma, ale bo byli staři, tak se šurali pomalu, isto aby nezakopli.

J: Takže dramatických okamžiků tam bylo málo?

G: Skoro žadne. Akorát když jsem si pučila mapu a zkusila tež do ni čumět, tak jsem byla furt na zemi.

J: Získala jsi alespoň nějaké poznatky o mapě a pohybu v lese pomocí ní?

G: Včiluž vím, že to zelené je hustnik a že se mu musím vyhnut. Ale co robit když je tam ta kontrola? To se musí vletět dovnitř a hledat a hledat. Co to ma za smysl?

J: No asi nějaký má, když to baví tolik lidí. A jak dopadli ti moji oblíbenci z oddílu OOP. Víš, jak jsem ti říkal, že je máš trochu sledovat, ty, jak mají na svých zelených dresech kus tratě na zádech.

G: Tož snažila jsem se po nich v lese divat, ale nikdy jsem nepoznala, kam poběži dal, a tak jsem se pak podivala raději na ty vysledky. No, nedopadli zas tak špatně, moc jich nebylo, tak jsem si to všechno pamatovala. Ta mala Vidrnoška, ta jim to asi těm děckam pěkně nandala, bo byla prvni. To jsem se radovala. Starša Vidrnoška, to už takova sláva nebyla, dorazila do cíla na 13. mistě, asi tak v prostředku mezi svyma podobnýma děvuchama. Trocha lepši byla Ocianka, ta byla osma a stěžovala si na ten hustnik, co v něm nemohla najit ty kontroly. Synci tež zabodovali. Hlavně ten Yšavec, co byl třeti, to je asi dobry závodnik, bo jinak by asi nebyl třeti. A pozor, překvapeni, že se tam objevil i Inčik, co jinak furt sedi za tym computerem. Všichni zirali, co doňho najednou vjelo, no nebudeme to rozebirat. Byl jedenacty, pry si zle nevedl, tož to neumim zas tak posudit. U staršich chlapu byl Ychlik čtvrty, tež ujde, ale zase si to podělal, že tak pomaly běžel do cila, a nebylo to pry prvši raz. No, rychlost fotonu jak za mlada už nemože mit, tak co se furt někdo divi. Ecoš byl za nim osmnacty, ale nechame ho žit. Nejstarši chlapi byli tež dva. Evčik dorazil paty, celkem dobry a ten Osek, co se občas přijede na zavody ohřat, byl až jedenacty, ale tomu se už nedivim. Eště jsem tam měla vidět nějakého Etla, ale to už ani nevim, možna jsem se spletla.

J: No, to jsou úžasné postřehy na to, že jsi na závodech byla poprvé, dokonce i s veršem na závěr.

  1. Tož to mám z těch vysledků a z těch řečí, co jsem zaslechla mezi těma blaznama v lese a na tom mistě, jak se všichni převlikali a furt dokola o tom všem mleli a čuměli do těch papirku, co dostali. No řeknu vam, my v Americe by jsme to tak nerobili, to s tím převlékanim mezi všeckima, to by nám asi nedovolili. No jiny kraj, jak se to u vas pravi.

J: A jaký byl ohlas na závod jako takový, jak se závodníkům líbil?

G: No pry docela dobre. Ta mapa, v tym se ale eště nevyznám, prý seděla. No nevim, jak může mapa sedět, ta může ležet nebo viset, ale možna je to nějaky obrat, kery jsem už v Americe zapomněla. V lese tež to mělo byt dobre, enem ti, co měli ty hadrové kontroly v hustniku, se trochu ošivali. Ti, co to mohli obihat kolem, tak na tom byli lepši a byli celkem spokojeni.

J: Moc Ti děkuji, milá Gvendolíno, doufám, že jsi načerpala dost materiálů i pro svůj mateřský časopis Outsiders in sport, a že vaši čtenáři za velkou louží budou překvapeni, co se dá ve staré dobré Evropě vidět.

 

Ve spolupráci s Gvendolínou Zanesenou-Rýnovou zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (45)

Po stopách neandrtálců do doby kamenné.

Podobně jako před dvěma lety přivítalo vápencové území Štramberského krasu severomoravské orienťáky přímo ve svém centru, menším malebném městečku Štramberku. Místo je světoznámé díky dvěma fenoménům, a to štramberskému vápenci, pocházejícímu z jurského údobí druhohor, který je tak kvalitní, že místní vápenka intenzivně pracuje na srovnání se zemí k městu se vinoucího vrchu Kotouče a pak zejména nálezem spodní čelisti neandrtálského dítěte v jeskyni Šipka, která se nachází přímo ve zmapovaném prostoru. Vápencové podloží i nadloží dalo vzniknout početným krasovým jeskynním útvarům, které byly obydleny a poskytovaly útočiště člověku už před 30 tisíci lety. Podle nalezených kostí a zubů bylo prokázáno, že se v obývání zdejších jeskyní pravidelně střídali pravěcí lovci s divou zvěří, podle toho, jak se které skupině právě dařilo tu druhou likvidovat.

Skromným přídavkem do rozsáhlých archeologických sbírek kosterních pozůstatků chtěla přispět i malá Elinka z OOP, která si těsně před závodem vyrazila dva přední zuby (celou čelist obětovat nechtěla), což bylo zřejmé na první pohled, když své oddílové kolegy vítala svým obvyklým milým, ale tentokrát částečně bezzubým úsměvem. Protože k extrakci zubů došlo cestou do školy, mohla by se jevit reálnou i jiná pohnutka, která by ke ztrátě zubů mohla vést, ale tu jako u čerstvého prvňáčka vylučujeme.

Sobotněranní Štramberk se k dorazivším účastníkům závodu zachoval poněkud macešsky. Vzhledem k tomu, že na shromaždišti, kterým byla jídelna místní školy, nebyl provozován žádný bufet, a shodou okolností i všechny místní kavárny a cukrárny si dávaly s otevřením na čas, brzy startující závodníci si museli nechat zajít chuť na pravidelnou dávku předstartovního kofeinu. Dokonce jedna domorodkyně, patrně se silně empatickými sklony a patriotickým cítěním, se snažila zachránit situaci nabídkou pozvání nenadopovaných závodníků k sobě domů na kafe, ale to bylo z časových důvodů s díky odmítnuto.

Dopolední krátká trať začínala v části bývalého lomu zvaného Arboretum, i když stromů, jak se ostatně v kamenitém terénu dalo očekávat, tam bylo velmi poskrovnu. Kdo si dobře poradil si kontrolami ve třech patrech lomu a myslel si, že má vyhráno, se mohl škaredě mýlit, protože pak přišly na řadu hustníkové pasáže, kde šlo lehce tratit, pokud se člověk zcela spoléhal na mapu. O tom se z oddílu OOP přesvědčil i Iloš (H55), který tam nechal hned dvakrát po čtyřech minutách a chvílemi měli pocit, že se potká spíše se zapomenutým neandrtálcem než se svou kontrolou, a i když měl více než polovinu mezičasů nejlepších, skončil díky těmto ztrátám až 3/10. Naštěstí ostatní členové oddílu byli úspěšnější. D35 vyhrála překvapivě Anka, D/12 nepřekvapivě Liška, v D45 byla druhá Vka, v H45 třetí Irka a v H65 rovněž třetí Řeťa. Etr v H35 po dlouhé letní přestávce obsadil 11/14, Lin v H55 8/10 a Anda v kategorii P 5/32, když porazila svého oddílového kolegu Láďu, který nezvládl první kamenolomovou kontrolu.

Přestávku před odpoledním sprintem strávil oddíl OOP v nedaleké restauraci, kde se z důvodu malé propustnosti kuchyně víceméně postil, protože s  břichem nacpaným chvíli před startem se jim do závodu jít nechtělo. Sprintová trať nebyla situována do svažitých křivolakých ulic městečka jako posledně, ale probíhala v zalesněné příměstské části s doběhem na shromaždiště. Přesně podle předpovědi počasí začalo v poledne pršet a letní doba se rázem změnila na podzimní. Mapa bez hustníkových záludností lépe seděla než ta dopolední a oddíl OOP dosáhl opět slušných výsledků.  Liška svým druhým vítězstvím zaznamenala double, mamce Ance se vítězství už zopakovat nepodařilo a doběhla 5/10, Vka si jen lehce pohoršila z druhého na třetí místo. V mužích potvrdil Etr svou současnou nerozmapovanost opětovným umístěním v druhé polovině H35, Irka už tentokrát dosáhl na první místo, to stejné se podařilo i Ilošovi a chuť si spravil i Laďa v P, který doběhl druhý.

Štramberk se se závodníky rozloučil rozpuštěním mlžného oparu nad okolními kopci a závodníci oddílu OOP mohli po vcelku úspěšném celodenním působení spokojeně vyrazit domů. Nutno ovšem podotknout, že dosahování stupňů vítězů v oblastních závodech MSK by mělo být téměř ve všech obsazených kategoriích samozřejmostí a teprve víceoblastní závody s podstatně lepší konkurencí ukážou, jaký má oddílový vítězný potenciál.

 

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (44)

Moravská béčka tentokrát „po slovensky“.

Skromná sestava oddílu OOP v počtu 6 + 1 dorazila do bělokarpatské oblasti moravskoslovenského pomezí na poslední letošní béčka za krásného pozdně letního dopoledne, kdy teplota vzduchu mohla směle konkurovat těm nejteplejším letním pařákům a obloha byla modrá jak z dětské omalovánky. Pořadatelé z oddílu LCE se šikovně přifařili ke dvěma slovenským oddílům a ve spolupráci s nimi uspořádali závody netradičně v zahraničí, a to na slovenské straně horského masivu Bílých Karpat, tedy na jejich opačném úpatí než před dvěma lety u vesnice Vápenky (viz Zápisky 13).

Cesta na jih proběhla hladce, gardově vypnutý nový oddílový stan se na shromaždišti vyjímal bez jakéhokoliv faldu, a tak závodníci mohli v dostatečném předstihu vyrazit na vzdálený start, zvlášť když občerstvení nabízené ve stáncích cenově spíše připomínalo Švýcarsko než Slovensko. Kopcovitý terén porostlý listnatými, převážně bukovými lesy, byl trochu záludný svou nevypočitatelnou kategorizací cest přenesených do mapy, což některé, na tento fakt ne zcela koncentrované závodníky, mohlo docela mást. Mezi takto postižené se zařadil z oddílu OOP především Iloš, který po dobře zvládnutém dlouhém postupu nerozklíčil správně cesty před dohledávkou kontroly, což mělo za následek více než desetiminutovou chybu a když k tomu připočteme další chyby vyplývajících z následných  riskantních postupů, nelze se divit, že skončil hluboko v poli poražených (18/24). Ostatní se s terénem a mapou vyrovnali lépe, Řeťa v H65 byl s umístěním 6/18 spokojen a navíc porazil svého dříveoddílového kolegu Tandu, ale vyzdvihnout nutno především Irku, který v H50 doběhl na krásném třetím místě (3/20). Stejného umístění si vydobyla i Lizabet v D12 a dámy pak obsadily střední pozice ve svých kategoriích, Anka 11/18 v D35 a Va 9/19 v D45.

Organizační vedení prietekov v podání slovenských priatel´ov se zdálo býti velmi zdlouhavé (jako z chl´patej deky), což podtrhovaly i rozvláčné a monotónní komentáře spíkra závodu, kterého parné počasí spíše tlumilo, než rozpalovalo; ke Gabo Zelenajovi či Karolu Polákovi měl jeho projev nebetyčně daleko. Po vytrpění nezbytného penza pozávodních formalit se výprava OOP konečně sešla v místě noclehu, první vesničce na moravské straně hranic jménem Květná, kde si v ubytovně, pamatující v nezměněné podobě nejlepší léta budování socialismu, připravila ležení a vyrazila do restaurace, neb potřebovala enormně rychle zahnat hlad a žízeň. V tom jí nezabránila ani liknavost a neochota vedrem a celodenní šichtou zmožené servírky, ani téměř vystřílený jídelní lístek. Po základním doplnění záchovné dávky jídla a tekutin se skupina odebrala zpět do svého ležení, kde v rodinné pohodě strávila večer lehkou konzumací zásob vínka a společenskými hrami, z nichž ferbl a hlavně hra na schovávanou se ukázaly být jako nejzajímavější. Bylo neuvěřitelné, do jakých míst se drobným a flexibilním Vidrnoškám podařilo vecpat. Když se vynalézavým dětem podařilo konečně udolat dospělé k spánku, byl čas na odpočinek před dalším závodním dnem.

Už nedělní ráno naznačovalo, že tento den bude svou výhřevností konkurovat předcházejícímu, navíc se zjevnou snahou přepsat letité teplotní rekordy konce první dekády září. V době, kdy relativně odpočatí závodníci OOP nastupovali do aut a odjížděli zpět na shromaždiště, se z vedlejší budovy stále ozývalo rytmické dunění diskotéky, která non-stop pokračovala od sobotního večera. Možná je v tu chvíli napadlo, zda to s tím odpočinkem nepřehnali, že existují i jiné způsoby trávení noci než spánek, ale tyto úvahy nebylo již moc času rozvíjet, bylo třeba spěchat na dopolední middle.

Cesta se shromaždiště na start byla o něco kratší než předchozího dne, ale za sálajícího slunce prudce stoupala otevřeným terénem, takže někteří závodníci byli už před startem propoceni více než jiní na konci závodu. Prostor krátké trati ve větší míře zahrnoval členitější část zmapovaného území a u některých postupů hrála důležitou roli i jejich volba, nejen napálit to přímo nejkratším směrem na další kontrolu. Výkon závodníků OOP byl celkově zdařilejší než v sobotu. Liška v D12 zopakovala svůj včerejší úspěch a jen o pár vteřin zaostala za vítězkou své kategorie (3/23), podobně jako včera doběhla i v Anka, jen šéfka Vka si dovolila vynechat dvě kontroly a tím disknout závod, když se jí nepovedl jeho začátek a šance na lepší umístění už byly nulové. Irka v H50 potvrdil svou stálou formu dalším předním umístěním (6/20) a pro Iloše H55 byl tento závod přímo satisfakcí za včerejší fiasko (4/24). Řeťovi v H65 se dařilo méně a hlavně díky chybě na první kontrole skončil až 16/20.

Poslední závod ŽB této sezony stanovil celkové pořadí žebříčku B, které si dovolíme heslovitě zhodnotit:

D14 – Liška 11/28 – startovala úspěšně o kategorii výše, kde tam nejmladší, trochu se otrkala, jasný příslib pro další sezony

D35 – Anka – 2/3 – v této kategorii byly překvapivě přihlášeny jen 3 účastnice, nelze hodnotit

D45 – Vka – 15/16 – odběhla jen tři závody, do celkového umístění nemohla zasáhnout

H50 – Irka – 5/14 – podával stabilní výkony v kvalitně obsazené kategorii

H55 – Iloš – 4/14 – podával dost nevyrovnané výkony, mohl by běhat vyšší věkovou kategorii, ale tam je malá konkurence

H65 – Řeťa  – 9/16 – střídal slabší výkony s lepšími, má předpoklady dále se zlepšovat

 

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

 

Zápisky Joe Cafourka (43)

Kdo chce chovač doma kury…

… nesmí něchač v plotě ďury – tento možná nejznámější verš slezského autora Frana Směji z jeho již zlidovělé sbírky Pletky si mohli připomenout účastníci závodu, kteří se sjížděli k prvnímu podzimnímu žebříčku MSK „na Prajzkou“, kde se stejně jako v posledních dvou letech chystali bojovat v prostoru (a místy i s prostorem) bývalé mapy Smíšená. Část tohoto dříve velkého lesního porostu, kde se dokonce běželo i MČR na dlouhé trati, byl před oněmi dvěma lety, po zhruba 25 letech obnovy lesa, nově zpracován oddílem SOP do podoby Zlámaného mostku, který letos po přimapováním nepatrného úseku, kde se vlezla pouze sběrka a cíl, konvertoval podle stejnojmenného potoka na mapu Zbojničku. Pokud Esopáci přidají každý rok stejný kousíček (podobně jako kdysi ruský skokan o tyči Sergej Bubka přidával centimetr po centimetru ke svým světovým rekordům, aby těch překonání a s tím souvisejících prémií bylo co nejvíce), můžeme mít zhruba za dalších 25 let celou původní Smíšenou v plné vzrostlé kráse.

Typicky prajská vesnice Chuchelná, přímo se dotýkající hranic s Polskem, vyšperkovaná jako do soutěže o nejkrásnější obec oblasti Kravařska, nabídla pořadatelům jako shromaždiště místní sportovní zařízení, kde měli účastníci pohromadě vše potřebné. Nedělní ráno se všemi atributy teplého léta, které možná naposledy zakroužilo nad regionem Opavské pahorkatiny, přivítalo přijíždějící účastníky sborovým zpěvem, ozývající se z nedalekého kostela při ranní pobožnosti. Ulice vedoucí na start byla ještě vyzdobena po sobotních pouličních radovánkách místního obyvatelstva udržující letitou tradici Straseenfestu, kdy jednou za rok jedna z ulic pozve všechny ostatní na společné trachtace, které se letos odehrály v bujarém nadšení a veselí právě v předvečer závodu. Při dopoledním úklidu výzdoby po Strassenfestu pořádkumilovnými domorodci pak vzaly omylem za své i fáborky vyvěšené pořadateli, takže první závodníci jsoucí na start si docela zatápali.

Jak jsme z oddílové startovky OOP zjistili, mohla na tomto prvním podzimním závodě proběhnout inventarizace členstva tohoto oddílu pro téměř kompletní účast jeho aktivních závodníků, a to se ještě hostující sourozenci Ovotní skromně krčili v sestavě hostujícího hanáckého oddílu ZLH. Kromě pár jedinců s tradičním studenějším startem do sezony (Ýkorci, Rosovi apod.) by však u případné inventarizace chyběl hlavně předseda této inventarizační komise, čímž máme na mysli všemi možnými i nemožnými povinnostmi zaneprázdněnou šéfku oddílu Vu Ociánovou. Podobně velký zájem o závodění jsme ze strany členů OOP zaznamenali už na začátku letošního jara a doufáme, že tentokrát nepoleví, a že není jen výsledkem určité závodní nenasycenosti po letní pauze. Tu, pokud je nám známo, využila k účastem na vícedenních závodech nejvíce Dolní Lhota (4 x), pak Evčíkovci a Udečkovci (2 x) a  jednou i Iloš.

Věříme, že forma a zkušenosti získané na vícedenních závodech se přetaví do dobrých podzimních výsledků, což se však v tomto prvním poprázdninovém závodě v hustníkosvětlinkovém ráji (či pekle) úplně všem nepodařilo. Výkony Oopáků byly poněkud nevyrovnané, ovšem největším úspěchem bylo to, že v kategorii HDR startovalo osm oddílových dětí. Doufáme, že tato omladina bude mít stále větší a větší chuť a odvahu vyrážet do lesa za hledáním kontrol.

Nejmladšímu zástupci OOP v soutěžních kategoriích, Lišce Vidrnochové, současnému jasnému lídrovi D12, se tentokrát příliš nedařilo a doběhla až 8/14. Snad se její déletrvající zdravotní trable už brzo podaří doléčit. V D35 doběhla Anka 8/16 a Anda 16/16. Anuška v následující kategorii D45 si nějakou tu kontrolu pěkně pohledala a skončila 16/20, kdežto Va Rabicová dala tentokrát fikaně přednost babičkovské roli při dohledu v HDR. Z mužských zástupců oddílu si nejdéle v lese pobyl Omáš v H21 (15/16), což je samozřejmé s ohledem na délku jeho trati, ovšem některé indicie nasvědčovaly tomu, že určitý význam mohlo mít i sportovně-společenské přetížení z předcházejícího dne. V H35 měl svou velkou premiéru Artin 5F, který se konečně věkově překulil do veteránské kategorie.  Nevedl si v ní vůbec špatně a hned svůj první start si ozdobil získáním několika skalpů zkušených závodníků. A až trochu potrénuje, kdoví čeho se od něj ještě můžeme dočkat. Na slavností přijetí do Sportovního centra veteránů při jeho podzimním soustředění se může již těšit. V kategorii H45 zaběhl velmi dobře Irka (4/17), který těsně šlapal na paty hned dvěma ze tří nabušenců z oddílu bývalých přátel OB. Kategorie H55 už tak slavně nedopadla, Iloš doběhl až 6/22, když neměl štěstí na dohledávky a ač žádnou výraznou chybu neudělal, tak minutkou po minutce nashromáždil takovou ztrátu, že na lepší umístění neměl šanci. Dokonce i nestor českého OB Lda Lach mu dal na frak. Naopak Lin ve stejné kategorii doběhl na pěkném 13/22, což svědčí o rostoucí formě podložené tréninkovým úsilím.

Nejlepšího oddílového výsledku dosáhl Řeťa, který ovládl svou kategorii H65 (1/14) a zahájil podzim vítězstvím. Doufáme, že to v jeho podání nebude jen jedna vlaštovka, ale že takových umístění bude celé hejno. Je vidět, že závodní rutina získaná na vícedenních závodech přinesla u něj své zasloužené ovoce. I umístění Ury Oska (7/14) ve stejné kategorii lze považovat za docela dobré. Osobní úspěchy byly zaznamenány i v kategorii příchozích, kde v P2 Láďa doběhl na výborném třetím místě, Arin uprostřed výsledkové listiny a v P4 pak Etra na velmi pěkném čtvrtém místě.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (42)

Poslední jarní závody ŽB na střední Moravě.

V malebné a mnohotvárné krajině, na protějších svazích Boskovické brány, dělící od sebe Drahanskou vrchovinu a Svitavskou pahorkatinu, konkrétně v okolí nepříliš známých vesniček Šebetov a Borotín, se o krásném červnovém víkendu sjeli moravští příznivci orientačního běhu, aby si to mezi sebou rozdali při posledních jarních závodech žebříčku B. Účastníci obou závodů se toho o tamním kraji dověděli mnoho zajímavého hlavně díky komentátorským vstupům známého a oblíbeného adamovského spíkra Tondy Věžníka, který svým neopakovatelným vypravěčským talentem bavil a svými hlubokými místopisnými, přírodovědnými a hlavně geomorfologickými znalostmi udivoval všechny své posluchače. Své četné informační i vzdělávací vložky bral jako vždy maximálně zodpovědně, protože do éteru několikrát nechtěně unikly i jeho věty typu „už mi nenalévejte, nebo to nedopovím“, pokud se někdo snažil narušit jeho koncentraci při práci.

Obě shromaždiště, v Šebetově i u Borotína, si byla docela podobná. Na mírně stísněných, ale sympatických místech, bylo koncentrováno vše, co orienťáci ke svému lesnímu „šílenství“ potřebují – posezení ve stínu i na sluníčku, občerstvení bez front, možnost doplnit si svou opotřebovanou výbavu novými věcmi a navíc jako přidaná hodnota i sice mírně zanedbaná, ale použitelná vesnická koupaliště, vyhovující jak pro osvěžení po závodě, tak i pro řádění drobotiny.

Poslední Mohykáni oddílu OOP samozřejmě nemohli na těchto pro ně závěrečných závodech jarní části letošní sezóny (účast na Veteraniádě v Novohradských horách nebyla pro velkou vzdálenost do oddílového programu zařazena) chybět. Sobotní klasika u Šebetova probíhala v náročném členitém terénu, který řádně prověřil schopnosti a síly všech účastníků závodu. V D14B nemohla na těžké trati Liška příliš konkurovat o kategorii starším holkám a doběhla 19/25, Anka se opět svým umístěním trefila přesně do středu výsledkové listiny své kategorie D35B (5/9) a v nejpočetnější kategorii (HDR) se pěkně umístila i malá Elinka. V pánských kategoriích se nejvíce dařilo Urovi v H50B, který si po většinu závodu udržoval čtvrtou pozici, ovšem na jenom z delších postupů nějakou tu minutku ztratil a klesl na šesté místo, které si donesl až do cíle (6/14). V H55B byl Iloš odhodlaný zaběhnout svůj nejlepší béčkový závod, ale bohužel opak byl pravdou. Trochu zkazil hned první kontrolu, když z mapy nevyčetl, co je v lomku nahoře a co dole, ale podstatnější vliv na jeho neúspěch měl dlouhý postup. Rychle sice odhalil, že nejlepším řešením je obíhačka po silnici, ale protože se mu nechtělo bušit víc než kilometr po asfaltu, lajznul si to přímo. V členitém terénu však brzy pochopil, že riziko bylo větší, než si původně myslel. Tímto bychom za něj chtěli poděkovat neznámé mamince, vodičce z kategorie HDR, která naštěstí přesně věděla kde je a vrátila ho na mapu. Tento úlet, zdolávání prudkých stoupání a prodírání se porostem, místo pohodlného a jistého překonání vzdálenosti po silnici, ho stálo čtvrthodinku navíc. Zbytek trati už byl docela slušně zaběhnutý, ale stačilo to pouze na 11/14. Řeťa v H65B taky neběžel zcela bezchybně a skončil podobně, a to 12/16.

Po delší době oddíl využil ubytování v tělocvičně, které bylo perfektně připraveno ve škole v Letovicích, kde členové oddílu strávili večer vycházkou a samozřejmě doplňováním ztracené energie.

Nedělní krátká trať byla situována do prostoru nedalekého Borotína, který se vyznačoval mnoha hezkými úseky čistého členitého lesa s kameny a skalkami. Škoda jen, že stavitel tratí umístil mnoho kontrol do těžko prostupných hustníků, kde to bylo na náhodu nebo na vyšlapanou pěšinku pro později startující závodníky, jako by chtěl všem ukázat, jak těžké kontroly umí postavit. Oopáci si oproti sobotní klasice vesměs polepšili. Liška v D14B na 13/28, Anka na 4/12, když ztráta na první kontrole ji připravila o pódiové umístění. Podobně na první kontrole chyboval i Ura, který doběhl zcela vyčerpaný 7/15 a do třetice zkazil první kontrolu i Iloš, který sice v průběhu závodu tuto ztrátu trochu dohnal, ale díky další chybě na jedné z následujících lehčích kontrol bylo z toho nakonec jen průměrné umístění 4/13. Spokojený a závod si užívající Řeťa pak doběhl 13/18.

Jarní část sezony pro OOP tedy skončila. Naše redakce by chtěla všem členům tohoto oddílu popřát hezké léto, těm, kteří vyrazí na některý z vícedenních závodů příjemné sportovní zážitky a pohodu a ještě jednou všem nabrání nových sil do podzimní části, aby jejich účast na závodech bylo možno opět považovat za uspokojivou.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym), Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (41)

Oblastní klasiky na slovensko-slezském pomezí a na valašských kotárech.

Poslední dva jarní závody moravskoslezského OŽ patřily klasickým závodům. První z nich se konal v Beskydech v oblasti bývalého hraničního přechodu Konečná, na stejném místě jako před dvěma léty. Pokud bychom chtěli obě akce porovnat, tak se až na několik výjimek téměř nelišily. Chata s restaurací, vykazující zjevné známky dlouhodobého neprovozování, již závodníkům na shromaždišti nemohla poskytnout zázemí, závodní prostor se vyznačoval většími pasážemi běhatelného lesa a způsob parkování byl zvolen tak efektivní, že těsně naskládaná auta musela kolemjedoucím připomínat spíš vrakoviště než parkoviště a nikdo, pokud si třeba nevzal s sebou kolo, nemohl odjet dříve než ostatní. Jinak počasí bylo opět velmi pěkné a všemi odstíny zeleně vybarvené lesní porosty opět lákaly do svého království.

Z oddílu OOP se k cestě do Beskyd nechala zlákat jen hrstka členů, kteří si v oblastní konkurenci nevedli nijak špatně. Mládež byla tentokrát bez zastoupení, protože mládežnická vlajková loď Liška byla na soustředění a rodiče ostatní drobotiny dali pravděpodobně přednost jiným aktivitám.  V D45 Anka zaběhla průměrně (6/11), druhá z přítomných žen, Anda, se šla jen vyvětrat do P3. Největšího úspěchu dosáhl nejmladší startující veterán Irka, který vyhrál H45 s velkým náskokem, zatímco Lin ve stejné kategorii výsledkovou listinu uzavíral. V H55 se držel celkem slušně Iloš, který doběhl 3/16, a z mezičasů je zřejmé, že doplatil hlavně na příliš opatrný postup na první kontrolu. Řeťa v H65 zaplatil za jednu větší chybu tím, že skončil až 10/13, což u něj v této kategorii nebývá zvykem, naopak příjemně překvapil Ura Osan, který ve stejné kategorii dosáhl velmi pěkného umístění (5/13), navíc v dobrém čase. Příčinu tohoto úspěchu pro nás nebylo těžké odhalit. Motivací, ženoucí tohoto nejstaršího oddílového veterána k maximálnímu výkonu, byla nesporně přítomnost paní Osanové, kterou se Ura rozhodl vyvenčit a hlavně ji dokázat, že víkendové dny, ve kterých ji upírá svou domácí náklonnost, tráví opravdu orientačním během.

K závěrečnému závodu jarní části oblastního žebříčku se závodníci sjeli následující sobotu do valašských „kotárů“ nedaleko Vsetína. Těm, kterým dosud nebyl přesně znám význam tohoto slova, si ho po absolvování závodu určitě nebudou mít problém vybavit, protože se jim po absolvování závodu určitě nesmazatelně vryl do šedé kůry mozkové.

Zatímco po prvních letošních oblastních závodech jsme s povděkem kvitovali, že oddíl OOP pokropila živá voda a jeho členové jezdí na závody ve větším počtu než dříve, počáteční nadšení se vytratilo (či účinnost živé vody nebyla dostatečná) do té míry, že na poslední jarní závod dorazilo pouze jedno auto Opaváků a jedno auto oddílových nováčků z DL, které nutno pochválit za to, že jezdí poctivě na všechny závody.  Shromaždiště na fotbalovém stadionu vypadalo docela mírumilovně a ani drobné přeháňky nedokázaly znepokojit závodníky převlékající se pod zastřešenou tribunou. Startovní koridor ve strmém svahu však již napovídal, co závodníky bude na trati čekat a jejich obavy se naplnily. Inu, valašské kotáry. Doběhnuvší závodníci, kteří byli vybaveni technikou na sledování převýšení, byli překvapeni, že jimi naměřené hodnoty jsou dvou až třínásobně vyšší, než udávané. Pořadatelé takticky vsadili na správnou kartu a k určení převýšení použili speciální valašský koeficient, jehož hodnotu odhadujeme zhruba na 0.3841. Tímto koeficientem pak vynásobili skutečná převýšení jednotlivých tratí, čímž dostali mnohem lichotivější čísla, kterými účastníky nijak nevyděsili a neodradili.

Do boje s valašskými kotáry vyrazila tedy i hrstka statečných z oddílu OOP. V D14 opět Liška nenechala nikoho na pochybách, kdo je oblastní královnou v této disciplíně. Anka v D35 doběhla standardně uprostřed své kategorie (7/14) a Va byla v D55 třetí, což je pěkné číslo, ovšem příliš se nelišící od celkového počtu doběhnuvších závodnic. Iloš v H55 začal závod dobře, zpočátku dokonce vedl, ale kritický byl pro něj odběh ze sedmé na osmou kontrolu, kdy si na postupu spletl osmičku se šestkou, zkorigoval směr běhu zpět na šestku, myslíce, že míří na osmičku, zatímco ve skutečnosti mířil někam do neznáma. Po nějaké době ztratil kontakt s mapou i okolním světem, dostal se mimo běžný závodní prostor a usoudil, že nemá smysl pokračovat v závodě. Chtěl se vydat směrem k cíli pěšky, ale netušil, kam má jít. Nakonec se dostal zpět do závodního prostoru, nechal si ukázat, kde je, revidoval své původní rozhodnutí o skreči závodu a vydal se ho dokončit formou mapového tréninku. Tím si naštěstí nenechal ujít bonbónek v podobě jedné z kontrol, která byla avizována jako kupka a nacházela se v prudkém členitém svahu v těžko prostupném hustníku. Jednalo se o téměř neprostupnou prodíračku a ti, kterým se podařilo kontrolu najít, by určitě rádi kroutili hlavou nad tím, pokud by se v husté vegetaci dalo hlavou vůbec otočit, že v místě, kde byl lampion zapíchnut, nebylo nic, co by kupku alespoň vzdáleně připomínalo. Iloš se díky svému úletu propadl až na osmé místo (8/16) s velkou časovou ztrátou na vítěze. Dvě příčky za ním pak doběhl Lin. Naopak Řeťa v H65 prokázal, že je natolik zocelen, že mu těžké podmínky nevadí a rehabilitoval se za předcházející závod pěkným umístěním 3/10.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym), Nevada, USA

 

Zápisky Joe Cafourka (40)

Béčka ve Zlíně, Céčka v Bruntále a Áčka v Černé Vodě.

Určitou pestrost, alespoň co se týče žebříčkové úrovně pořádaných závodů, nabízela závodníkům OB série tří po sobě následujících víkendů ve druhé polovině května. První z nich, béčka ve Zlíně, se konala ve známém prostoru na jižním okraji Zlína pod Tlustou horou.

V době startu prvních závodníků, když se ještě většina z nich příjemně tísnila v chodbách a tělocvičně místní základní školy, která jako shromaždiště poskytla potřebný azyl, se nad závodním prostorem přehnal prudký liják s bouřkou, který zmáčel lesní podložku i vegetaci do té míry, že si na polétavý prach nikdo nemohl stěžovat. Ten, kdo právě nemiluje křižování blesků a práskání hromů nad hlavou a startoval v úvodu závodu, měl určitě jednoho soupeře v podobě těchto přírodních živlů navíc. Hluboké terénní rýhy s prudkými svahy, kterými byl závodní terén protkán, pak působily obtíže pravděpodobně všem, protože pokud se nedaly oběhnout, pak ubrzdit seběh či sjezd po zadku dolů, nebo vydrápat se pod nohami ujíždějícím blátivým podkladem, bylo docela vyčerpávající. Zapojení i horních končetin k pohybu vpřed, respektive vzhůru, bylo proto v tomto závodě poměrně častější, než je normálně běžné. Z oddílu OOP postihl úvodní liják hlavně její šéfku Vu, která navíc díky bolavému kolenu nemohla za daných povětrnostních podmínek podat plnohodnotný výkon a umístění 12/15 odpovídalo jejím stávajícím možnostem. Zato nejmladší Liška v D14 se činila a mezi staršími soupeřkami se umístila uprostřed 13/25, což bylo potěšující. Anka v D35 obsadila 9/14, výkon dne pak zaznamenal Irka, jehož umístění v H50 (5/18) možno považovat za dosti slušné. Spíše průměrně zaběhli zbývající veteráni oddílu. Iloš v H55 byl po nepříjemném pádu trochu otřesen, dlouhý postup na druhou kontrolu nedotáhl do prostoru správné dohledávky a šest minut navíc se podepsalo na konečném umístění 6/15. Řeťa taky nic moc (9/11), ovšem zajímavého výsledku dosáhl nejstarší Ura H70, který přes téměř 20-ti minutovou chybu na jedné z kontrol dosáhl uspokojivého umístění 6/12.

Ubytování nevolil oddíl tentokrát společné, ale individuální a nedělní výsledky možná i napověděly, jak kdo využil sobotního večera, zda k zaslouženému odpočinku či k nadměrné zábavě. Nedělní závod na krátké trati již probíhal za pěkného počasí, ovšem vsuvka v prostoru bývalé cihelny skýtala v některých úsecích blátíčko v nezanedbatelných vrstvách. Závod určitě sedl Lišce, která se viditelně posunula dopředu až na osmou příčku.  Anka se taky oproti sobotě trochu zlepšila (7/13) a stejně tak i Va. Ta svůj závod sice začala pomaleji, ale nakonec se propracovala až na 7/18. Irka podal opět velmi dobrý výkon a tentokrát už z toho bylo umístění na bedně 3/17. Opačným směrem ve výsledkové listině doputoval Iloš, který po startu nepřiměřeně zadivočil, zaboha nemohl najít hned první kontrolu a navíc chyboval i v závěru, kdy se ztratil v zabušeném prostoru u cihelny. Umístění 11/17 bylo velmi nelichotivé. Naopak Řeťovi se zadařilo a svým umístěním 3/11 napodobil úspěch Irky. Ura tentokrát místo jedné velkém chyby udělal několik menších, ale natolik významných, že na něj zbylo jen 7/9.

Další víkend nasměroval všechny, kteří v OB něco znamenají nebo znamenat chtějí, na Severní Moravu, kde se konal seriál závodů Mistrovství Evropy. Účastníci dvouoblastního závodu si mohli dopoledne v Bruntále vychutnat podívanou na smíšené sprintové štafety v podání nejlepších evropských závodníků a odpoledne vybít naakumulovanou energii na krátké trati v nedalekém prostoru nad městem. Závod nabídl střídavě více či méně průběžný terén s nevelkým převýšením, i když úplně letecký den to zas nebyl. Závodníci OOP byli docela úspěšní. Liška se pravděpodobně rozhodla, že v D12 již má v žebříčku takový náskok, že nemůže být předstižena a jala se kalit vodu v D14. Její umístění 4/14 zasluhuje velkou pochvalu. Mamka Anka již tak úspěšná nebyla a skončila uprostřed výsledkové listiny D35 (18/35), naopak Ída si za svůj výkon v D55 zašla na stupeň vítězů pro cenu za třetí místo (3/6). Velmi dobrý výkon podal Irka v H45, který obsadil stříbrnou pozici a sám sebe překvapil i Iloš v H55. Po třech dnech strávených na kole v horských terénech Jeseníků měl po příjezdu na shromaždiště a slezení z kola potíže se vůbec rozběhnout a odběh přes louku na mapový start se mu jevil být nepřekonatelným problémem. Díky tomu, že se během celé trati v lese doslova ploužil, neudělal žádnou výraznou chybu a doběhl na druhém místě (2/29), což je možno považovat za jeho nejlepší jarní výkon. Možná, že by se mu vyplatilo tuto předstartovní přípravu aplikovat častěji. Poměrně úspěšný závod v podání OOP potvrdil i Artin, když uhájil stříbrnou pozici i v kategorii P (2/50) a potěšitelná byla i účast všech tří Etráškovic harpyjí a Elinky v HDR.

Chtěli bychom krátce se zmínit i o jedné záležitosti, které si možná málokdo všiml, a to že při tomto závodě byl použit apgrejtovaný aplikační softvér pro OB závody. Jisté problémy s jeho laděním byly v průběhu závodu odstraněny, ovšem došlo taky k tomu, že některá jména závodníků, z OOP se to týkalo např. Yšavého a Ychlého, byla na startovce a ve výsledkové listině díky jeho použití zprzněna, a to do tvaru Yšaví a Ychlí místo správného Yšavý a Ychlý, prostě na konci s krátkým a měkkým. Pořadatelé tuto verzi jmen použili dokonce i na diplomech. Když jsme chtěli zajistit opravu těchto chyb, bylo nám řečeno, že nový sw je natolik kvalitní, že dokáže postihnout i na první pohled skryté fyziologické změny u závodníků, hlavně těch starších, a že se tom nemáme moc rýpat. To tedy jen na vysvětlenou.

Další víkend patřil závěru Mistrovství Evropy a účastníci všech žebříčků si mohli proběhnout terény, které v předcházejících hodinách skrápěl pot nejlepších evropských orienťáků a orienťaček.  Z oddílu OOP se sobotního závodu na krátké trati ŽB zúčastnila jen dolňolhotská větev, které se však příliš nedařilo a snad z důvodu přemotivovanosti, pramenící ze zavodní atmosféry vyvolané výkony špičkových běžců, si své vlastní závody pokazili hned při postupech na první kontrolu.

Na nedělní klasiku je přijeli posílit další členové oddílu, ale jednalo se spíše o posilu morální a množstevní, protože většina z dorazivších mířila do kategorií HDR a P. Závod to byl poměrně náročný závod, který nikoho nešetřil a uspět v něm mohli jen ti nejzkušenější a nejodolnější. Liška se v kategorii D14B neztratila a oproti sobotě se posunula do první poloviny výsledkové listiny (14/31), dosažený čas přes hodinu znamenal pravděpodobně nejdelší závod v její dosavadní kariéře. Anka v D35B doběhla 11/15 a její pobyt v lese dokonce výrazně překonal dvouhodinovou hranici. Irka v H50B zaznamenal stejně jako Liška posun do vyšších pozic (12/23) a podobně dopadl i Iloš v H55B (12/22). Ten se při postupu na jednu z prvních kontrol prodíral hustým porostem tak intenzivně, že si ani nevšiml, že přišel o funglovky brýle, na které si ještě nestačil přidělat gumičku. Zbytek závodu byl pro něj už jen hrou na slepou bábu a pouze shodou příznivých okolností se mu podařilo dostat se do cíle se všemi kontrolami. Docela úspěšně zvládli závod Péčkaři, když díky vzájemnému umístění Artin (4/44) vs. Enka (8/44) nedošlo k narušení rodinné rovnováhy, své si pak v lese užily i čtyři oddílové hádéerky.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym), Nevada, USA

 

Zápisky Joe Cafourka (39)

Mistrovství v nejkratších disciplínách v Uherském Brodě.

Členové oddílu OOP se vydali na mistrovství republiky ve sprintu a sprintových štafetách v nebývalém počtu tří posádek zcela zaplněných aut, které ale dorazily na místo startu v Uherském Brodě po vlastní individuální ose, neboť kategorie veteránů startovaly až odpoledne po doběhnutí hlavních závodů a pouze osádka nejdříve dorazivšího auta měla za povinnost spěchat a oddíl odprezentovat. Toho se zhostila úspěšně, i když po drobných neplánovaných zajížďkách a nečekaných objížďkách přijela s mírným zpožděním, ale pro pořadatele s genetickou výbavou přátelského valašského etnika to nebylo nijak na závadu, a ve stejné pohodě z jejich strany proběhly oba závodní dny.

Za teplého, takřka letního dne, se členové všech tří dorazivších posádek sešly na lavičkách hlediště přírodního amfiteátru, které sloužilo jako shromaždiště pro první den závodů, aby okoukaly dobíhající závodníky hlavních kategorií a mohli popřemýšlet, jaké nástrahy je na trati mohou očekávat. Jako poslední dorazil doyen oddílu Osan, který jako jediný nepodcenil možné aklimatizační problémy a do regionu dorazil už s týdenním předstihem, aby se do sytosti nabažil lázeňských radovánek v nedalekých Luhačovicích, což si jako průměrný český důchodce samozřejmě může dovolit.

Po standardním požití předstartovní energetické bomby v podobě záchovné dávky zákusků, které bylo tentokrát zpestřeno nabuzením šéfky oddílu do bojové nálady, protože jedna z náplní teplem změklé čokoládové špičky skončila rozplizlá v její tašce, byl čas na přípravu na závod. Nějaká ta želízka v ohni oddíl měl a dvě z nich si dokonce odnesl v podobě medailových úspěchů (i když jedna z nich se leskla o trochu více než ta druhá) a další tři jako bramborové nadílky. První dvě bramborky sklidili oba oddíloví benjamínci, Elinka v HDR a Liška v D12, když k třetímu místu jim oběma chybělo jen pár vteřin. V D35 Anka na své nejlepší soupeřky nestačila a doběhla 8/10, podobně i Va Ociánová díky více než dvouminutové chybě na jedné z kontrol skončila až uprostřed své kategorie (12/20). V D55 skončily obě závodnice, Va Rabicová a Ída Ájková, až na konci výsledkové listiny, ale tady bylo jejich hlavním úkolem dobře se rozběhat a rozmapovat na zítřejší štafety.

Třetí bramborou medaili vybojovala pro OOP opět Dolní Lhota v podání Irky v H55, když na čtvrté pozici běžel vyrovnaně způsobem start-cíl. V H60 měl oddíl dokonce trojí zastoupení a dočkal se zde již zmíněného medailového ocenění. Zasloužil se o něj Onza vybojováním druhého místa, ovšem úspěch mohl být dvojnásobný, protože i Iloš běžel většinu závodu dobře, bohužel jen do osudné kontroly kousek před cílem, jejíž záludnost spočívala v tom, že byla velmi lehká. Nechal na ní téměř dvě minuty a spadl z jistého druhého místa až na 8/18.  Zajímavé bylo, že na této triviální kontrole tratila téměř polovina startovního pole této kategorie. Patřil mezi ně i poslední z trojice Ýkorka, kterému se ani svými zkušenostmi nepodařilo eliminovat tréninkový výpadek způsobený opotřebováním těla a doběhl 11/18. Ani Osan v H70 nezvládl bezchybně všechny kontroly své trati a ve výsledkové listině zaujal až nejspodnější pozici, ale splnil alespoň výkonnostní cíl, nebýt disk. Je jenom otázkou, zda to s těmi aklimatizačními procedurami nepřehnal, i když je třeba dodat, že pravděpodobně dělal maximum pro své hlavním poslání, což je zachovaní si své stařecké svěžesti ve formě použitelné pro závody OB a udržení si své největší devizy a přínosu pro oddíl, kterou je kromě dobrosrdečné povahy jeho úctyhodný věk, i když je zřejmé, že období vzniku galaxií nepamatuje ani on.

Medailový Onza si pak užíval chvíle slávy nejen na stupních vítězů, ale i po své dekoraci. Mezi přítomnými závodnicemi se totiž vyrojily nejen jeho nové obdivovatelky, ale i bývalé kamarádky, které po létech téměř poznal a kdoví, čeho se od něj v tomto ohledu ještě dočkáme. Máme jen trochu obavu, aby po tomto tématu neskočil bulvár, což by nadějný, ale přece jenom poněkud plachý sportovec, nemusel ustát.

Po sobotním závodě se celá skupina přesunula do nedalekého Slavičína, kde měla místním kamarádem Kličkou zajištěné ubytování v tělocvičně. Jedna z tamních restaurací byla otevřena jen pro ně, takže nic nebránilo rychlému doplnění vydané energie a vyladění pitného režimu. Po večeři a nezbytném rozboru výkonů přistoupila šéfka oddílu k nominaci na nedělní štafety. Díky svému současnému doplňování vzdělání nejen v pedagogických, ale i v matematických disciplínách, hravě zvládla záludnosti sčítání celých čísel a sestavy štafet v kategoriích 220 a 240 byly na světě. Kdo se nevešel, běžel MIX. Pak se již po všech stránkách uspokojená skupina reprezentantů OOP mohla vydat nočním Slavičínem do hajan.

Ráno by mělo být moudřejší večera, ale v tomto případě nebylo. Včerejší hrdina Onza se opil svým úspěchem do té míry, že byl zjevně indisponován a po několikrát přerušovaném přesunu na místo shromaždiště štafet bylo usouzeno, že je nutno udělat změny v sestavách. Zatímco jejich soupeři měli neskrývané obavy ze síly gardové štafety 240, kde jim Va a hlavně ne příliš známý a den předtím úspěšný Onza naháněli strach, oni měli hlavně obavy ze zachování základních životních funkcí Onzova organismu. Ten měl především problém se složením uherskobrodského vzduchu, neboť poměr kyslíku k dusíku se mu zdál být nízký v neprospěch kyslíku, zatímco dusíku bylo ve směsi těchto plynů pro něj až přespříliš, což mu znesnadňovalo dýchání. Jak se s tím nakonec vypořádal, nevíme, ale údajně přežil. Oddíl OOP chtěl jeho nahrazení Ýkorkou, původně nominovaného do mixové štafety, prezentovat jako promyšlený taktický tah, soupeři to však nepochopili, atletické legendy se nezalekli a oopáckou 240 i s ním lehce převálcovali. Nicméně historie se nebude ptát, kolikže štafet bylo na startu, takže i toto vystoupení lze považovat za úspěšné, alespoň z pohledu očekávaného medailového umístění. Štafeta 220 doběhla 5/7, což odpovídá možnostem její sestavy, a díky neúčastí Ýkorky improvizovaná mixová štafeta skončila 12/17, když jako jediní měli jeden z úseků odsazený kategorií HDR v podání neúnavné šestileté Elinky.

Působení výpravy OOP lze tentokrát považovat za úspěšné už z důvodu, že všichni přežili, nikdo nebyl disk (tak jako vloni ve Valašském Meziříčí či ve Vracově) a druhé místo v H60 bude určitě patřit k třešničkám na dortu letošní sezony veteránské části oddílu.

 

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (38)

Co se nám to letos vyvrbilo ve Vrbně.

Malé sympatické městečko Vrbno, nacházející se v podhůří Jeseníků, je v povědomí orienťáků známé svým ze všech stran zalesněným kopcovitým okolím, které bylo v minulosti svědkem mnoha úspěšně uspořádaných závodů s náročnými tratěmi. Když však u letošního oblastního závodu MSK, pořádaného místním oddílem, vyšlo ve známost místo shromaždiště a vzdálenost na strat, kroutili přihlášení účastníci hlavou, kde že se to vlastně poběží. Nechceme zde komentovat vhodnost výběru závodního prostoru, protože to cílem v našem časopise zveřejňovaných Zápisků není, ale přesto si nelze upřít jednu poznámku. Pokud nás naše redakční paměť neklame, zhruba přes šesti lety po absolvování závodu pořádaného v prostoru Opavské sopky a Slavkovského lesíka zazněl hlas ve vrbenském nářečí, že běhání na smetišti k prioritám orientačního běhu nepatří. V  případě tohoto závodu by to mělo platit dvojnásob. Nutno přiznat, že některým závodníkům to moc nevadilo, naopak jiným se to dost nelíbilo. Protože však aktuální naštvanost těch druhých, ať už z důvodu jim nesympatického závodního prostoru anebo z vlastních chyb tomuto prostoru či kvalitě mapy přičítaných, klesá v čase po závodě s přibližně exponenciální závislostí, nemá smysl kritické připomínky zde dále přežvýkávat.

Členové oddíl OOP se dostavili k závodu opět ve slušném počtu a společně se v sice mírně stísněném, ale civilizovaném shromaždišti nabíjeli na závod s přispěním dopoledního jarního sluníčka a vydatné dávky zákusků. Někteří byli po doběhu spokojeni, jiní méně, ale tak už to po závodech bývá. Těch rozpačitých však bylo tentokrát poměrně více a málokdo z nich si mohl říct, že když už to pokazil, aspoň si to v lese užil.

V D12 zářila opět stálice Liška, která se pravděpodobně rozhodla, že na první místo ve své kategorii pouštět nikoho jiného nebude (1/10). V D35 se prosadila a druhým místem překvapila Anka (2/12), v D45 obsadila na doběhu se velice mračící Va páté místo, o kousek za ní pak doběhla Ana 8/16. Úvodní závod sezony absolvovala občasná Angličanka Ída (3/4), když její jmenovkyně, „dočasně“ startující v barvách ZLH, skončila o místo před ní. Ilipovi v H16 opět nějaké ty kontroly chyběly a my jen doufáme, že se časem prodiskuje k lepším výsledkům. Etr Udeček si zabušený les na mapě v měřítku 1:10000 užil pravděpodobně až do sytosti, když v H21 dorazil do cíle až (15/16). Slušně opět zaběhl Etr Ros v H35 (12/19), což potvrzuje naši loňskou prognózu vyslovenou nedlouho po zahájení jeho závodní kariéry, že má před sebou nadějnou budoucnost. V H45 Irka potvrdil svou stálou formu a svým těsným druhým místem (2/13) doplnil rodinný úspěch na téměř maximum možného.  Výsledky v kategorii H55 se naopak blížily hotovému fiasku. Zatímco Onza alespoň větší část závodu běžel na špici a až vynechání pytlíku dvou kontrol v závěru ho srazilo do nejspodnější části výsledkové listiny s rezultátem disk, Iloš to mastil hned od začátku. Na druhou kontrolu si vymyslel originální postup, ale plot směřující ven z mapy ho vrhl nejen zpět na odběhovou pozici z první kontroly, ale i do reality zbytečné úvodní ztráty. Tu se samozřejmě snažil ihned dohnat, ale dopadlo to standardně – netrpělivost při mapování, špatné dohledávky a v závěru i opětné prohození pořadí kontrol ve změti koleček a spojnicových čar, což ve svém součtu způsobilo, že z toho bylo až 8/18. A jen o pár sekund za ním doběhl Tanda, taky „dočasně“ startující v barvách ZLH, který by ze skalpu Iloše měl určitě radost. Řeťa pak v H65 dosáhl na uspokojující umístění 5/11.

Zatímco Arin jsme ve výsledkové listině z nepochopitelných důvodů nenašli, i když byla na shromaždišti spatřena, oopácká drobotina se zúčastnila v plném rodinném počtu. Elinka se starší sestrou Liškou zodpovědně zastupující rodiče, Telinka s mladší Dinkou s maminčiným doprovodem a nakonec i dvě z tří Etráškovic harpyjí, protože ta prostřední musela pro nemoc zůstat doma. Artinovi tedy nezbývalo nic jiného, než se ujat role otce a na svůj premiérový start v H35, na který se tak těšil, si bude muset ještě počkat. Jak jsme dodatečně zjistili, starší z obou přítomných harpyjí, Uzka, při průchodu propustkem pod silnicí opovrhla projít po pořadateli připravených dřevěných paletách a místem raději proplavala. Tím jistě přesvědčila svého otce Artina, že je již plně připravená na samostatné starty v D10N, že se o ní nemusí bát, zvláště když si doma pro jistotu ještě nějakou tu rezervu ponechají.

 

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym), Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (37)

Krátká na břehu Bečvy a sprint na břehu Ostravice.

Vyvrcholení primárek republikánů i demokratů a s tím související občasné nepokoje na předvolebních mítincích kandidátů obou stran na funkci prezidenta USA v jednotlivých státech unie, zaměstnaly naše reportéry do té míry, že jsme propásli minulou redakční uzávěrku. Z tohoto důvodu se v těchto zápiscích budeme věnovat oběma posledním závodům, které se shodou okolností, jak je uvedeno v titulku, konaly v těsné blízkosti známých moravských toků. Ač oba závody dělil z časového hlediska pouhý týden, počasí se značně lišilo. Zatímco den po aprílu jsme v centru Moravy na břehu Bečvy zaznamenali překvapivě teplé slunečné počasí, které závodníky přímo vyzývalo k vystavení svých, po dlouhém zimním období vybledlých těl, prvním slunečním paprskům, o týden později přivítal sever Moravy účastníky dalšího závodu studeným a deštivým počasím s teplotou kolem 5 stupňů.

První ze závodů proběhl v poměrně známém terénu, ve spodní časti svahu zalesněného hřebene směřujícího od zříceniny hradu Helfštýn k městu Hranice, nedaleko vesničky Rybáře.  V preambuli Rozpisu se mohli účastníci dovědět, že se jedná vlastně o sedm závodů v jednom, pokud započítáme i nedělní štafety, a dokonce i reprezentační adepti si zde přišli zaběhnout. Pro členy oddílu OOP to byl první z vícero letošních tříoblastních závodů, které mají Severomoravanům nabídnout lepší terény, než se v jejich ostravsko-třinecko-frýdecko-havířovsko-opavském a kdoví ještě jakém zabušeném kraji vyskytují. Pokud jsou tyto moravskoslezské terény neblaze známy nadprůměrným výskytem obtížně prostupného trnitého porostu, těžkého kamenitého podkladu, rozsáhlou těžbou a pozůstatky po této těžbě, pak tamější prostor závodu byl příkladem kompilátu všeho výše uvedeného. Členové oddílu OOP mohli být alespoň spokojeni tím, že po delší době byl jejich oddílový stan docela dobře zaplněn, a to ještě někteří nedorazili pro zdravotní potíže či pracovní vytížení. Z lesa pak všichni bez rozdílu, ať už více či méně spokojeni se svým výkonem, vyklopýtali ošleháni ostružinami a jiným trním.

V D12 dosáhla nejlepšího oddílového umístění Liška, která jako jediná z OOP si mohla vystoupit na stupeň vítězů za třetí místo (3/31, z MS oblasti dokonce první). Dobře v D35 zaběhla i její maminka Anka (12/40). V D45 příjemně překvapila Anuška, která doběhla v první polovině startovního pole (18/39) a nechala za sebou několik ve své kategorii daleko ostřílenějších závodnic. V D55 si zazávodila Va Rabicová (12/16), které byla tentokrát oproštěna od svých obvyklých babičkovských povinností a mohla se plně soustředit jen na svůj závod. Hodnocení mužských kategorií začneme u Ilipa H16, pro kterého byl tento závod pravděpodobně nad jeho mapařské schopnosti a po doběhu neměl všechny kontroly označeny správně. Tatík Etr v H35 doběhl sice v zadní části startovního pole (54/67), ale zvládl všechny nástrahy trati, což na stále ještě začátečníka nebylo špatné. V H45 měl oddíl OOP největší zastoupení, a to hned tři borce, z nichž si nejlépe vedl Irka Yšavý, který doběhl 9/40, za ním pak Iloš 13/40 a Ilan 14/40. V nejstarší obsazené kategorii zaběhl velmi slušně Řeťa (6/27), Osan se naopak teprve rozbíhá, takže umístění 20/27 odpovídá jeho možnostem na začátku sezony.  Do výčtu zúčastněných závodníků OOP musíme zahrnout i Arin, která se po mnohadesetiletém přerušení své kariéry představila v P2 a malou Elinku, která ji teprve rozjíždí v HDR.

Ostravský sprint, který se běžel o týden později v podlouhlém, plochém a průzračném parku s minimem porostů, kde bylo takřka nemožné vymyslet alespoň minimální záludnost, nabídl závodníkům pouze téměř přímé směry od kontroly ke kontrole. Zdálo se, že v tomto prostoru nelze udělat chybu, ale jak jsme z výsledkové listiny a po kontrole mezičasů zjistili, někteří to přesto dokázali. Vzhledem k blízkosti závodního prostoru a shromaždiště a příjemnému travnatému podkladu nebylo deštivé a studené počasí pro účastníky nijak na závadu, zvláště když pořadatelé – známí ostravští Zajíci – zajistili převlékání pod střechou a v teple. Na tomto místě bychom rádi podpořili názor, který jsme zaslechli v kuloárech po závodě, a který plně koresponduje s našim americkými historickými tradicemi. Je známo, že prostor závodu se už dlouhou dobu jmenuje Komenského sady (dokonce i název mapy je stejný) a my v Americe určitě nemáme nic proti tomu, kdyby se nově přejmenoval na Zajícovy sady. Místopisných názvů věnovaných Komenskému je všude mnohem více a významnými pedagogy přece byli oba.

V závodě nebylo moc co řešit, jenom běžet. To se opět, jak taky jinak, povedlo bezkonkurenční Lišce v D12, která podle očekávání zvítězila (1/9). Na kategorii D21 si konečně troufla Etra Udečková, která v pohodovém tempu doklusala na předposledním místě (14/15), což není vůbec podstatné, ovšem už by si měla pomalu začít vzpomínat a oprašovat své úspěšné mládežnické výkony a postupně sbírat odvahu i na delší tratě. Anka v D35 doběhla (8/13), podobně pak i Va Ociánová v D45 (7/14), která tímto závodem teprve rozjíždí letošní sezonu a nebýt dvouminutové chyby v polovině závodu, mohla atakovat i třetí místo. Ana ve stejné kategorii toho měla na svědomí více, takže z toho nakonec zbylo až 11/14. V H16 tentokrát Ilip zaběhl lépe než před týdnem; opticky sice jeho umístění 5/6 nevypadá nejlépe, ale doběhl bez větší ztráty na nejlepších, což ukazuje na jeho dobré běžecké možnosti. Slušně zaběhl i Omáš v H21 (16/21), který neudělal žádnou výraznou chybu, ale na lepší umístění mezi mladými dravci či zkušenými harcovníky to zatím nestačí. Což mu však vůbec nemusí vadit, protože úderem letošní silvestrovské půlnoci se stane veteránem a pokud se rozběhne v současné době trochu utlumený Artin Etrášek, tak bude mít oddíl novou, služebně mladou, což znamená neopotřebovanou, štafetu. V H35 prokázal své velmi dobré běžecké vlohy Etr a se svým umístěním (6/13) může být velmi spokojen. Stejnou spokojenost jsme mohli zaznamenat i ve tváři Irky v H45, který obsadil 3. místo (3/17) a pozor, hned za ním doběhl Ilan (4/17), kterému rychlá orientace a krátké tratě sedí, a proto si nemohl nechat ujít příležitost to prokázat. V H55 se potvrdilo to, že i v závodě, ve kterém se na první pohled nedá udělat chyba, se to může podařit. O kom jiném může být řeč, než o Ilošovi, který po nejlepším mezičase na první kontrolu si při přeběhu na dvojku přesunul vnímání na přibližně paralelní postup ze sedmičky na šestku, a bylo vymalováno. Hledal jinou kontrolu, než byla na řadě a více než dvouminutová chyba nemohla znamenat nic jiného, než umístění ve druhé polovině startovního pole (11/16). Nakonec, snad je to dobře, že si tuto fatální chybu odbyl již v oblastním závodě a na významnějších sprintech, které oddíl v letošním roce čekají, se jí vyvaruje. Naštěstí vítězství v této kategorii zaznamenal Onza Rajer, který získal dokonce i cenný skalp Řemka Kody. Onza prokázal, že aktivní účast na večírku v roli kytaristy v předvečer závodu zvyšuje jeho koncentraci a běžeckou sílu na úroveň nedostižnosti a jeho soupeři, zvláště ti oddíloví, by si z toho měli vzít příklad. Úspěch veteránů OOP potvrdil i Řeťa, který v H65 vybojoval 2. místo (2/12). Však se taky zářivě bílá trika Sportovního centra veteránů na stupních vítězů pěkně vyjímala. Naděje oddílu zhmotnělé v Elu a v Udečkovic drobotinu si to užily v HDR, takže sobotní dopoledne v Komenského (snad příště už v Zajícových) sadech možno z hlediska OOP považovat za téměř zdařilé.

 

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (36)

Začátek sezony opět na Podhradí.

Na začátku sezony 2016 jsme členy oddílu OOP zastihli přesně v místech, na kterých tu minulou úspěšně zakončovali. V myslích pozorných čtenářů našich zápisků se určitě ihned vybaví Podhradí u Vítkova, kde se pod záštitou Sportovního centra veteránů konalo velmi úspěšné podzimní veteránské soustředění, které již po mnoho let pravidelně uzavírá oddílovou sportovní sezonu tohoto námi pečlivě sledovaného oddílu orientačního běhu. Útočištěm jarního víkendového pobytu se tedy opět stalo osvědčené Školicí středisko českých pošťáků, ovšem na rozdíl od zmiňované podzimní akce byla tato jarní zaměřena na opačnou část věkového spektra oddílového členstva, tedy na ty nejmladší. Proto byla nazvána Malou školou orientačního běhu 2, čímž bylo jasné, že navazuje na svůj předloňský první ročník.

V průběhu týdne, který akci předcházel, bylo sice její uspořádání ohroženo šířící se fámou o jejím zrušení, ale nakonec se tuto fámu podařilo, především díky příchodu okluzní fronty a příznivé tlakové výši, rozptýlit v atmosféře a nižších vrstvách stratosféry, takže nakonec už nic nebránilo tomu, aby v pátek odpoledne dorazilo na místo určení gró účastníků akce. Další se přidali v sobotu ráno před prvním tréninkem nebo dokonce až v sobotu odpoledne po splnění svých dohodnutých pořadatelských povinností na závodě oblastního žebříčku v Jakartovicích. Tohoto závodu se zúčastnilo jen několik členů oddílu OOP, a to nejen pro termínovou kolizi s jejich akcí, ale taky z důvodu, že v daném prostoru, ač je jakkoliv přitažlivý, se v posledních letech pořádalo závodů pravděpodobně více, než je záhodno, takže termín „oběhanost terénu“ ani nelze považovat v tomto případě za nepatřičný.

Páteční večer byl využit hlavně jako seznamovací, protože do oddílu byli oficiálně uvedeni čtyři noví nadějní členové, kteří v minulých sezonách jako bludní Holanďané proputovali několika kluby naší oblasti, až doputovali do OOP. Jedná se o tři holky Vidrnochovy a všemi závody protřelého borce Irku Yšavého, kteří přítomné stávající členy oddílu okamžitě zaujali bednou zákusků a vzorky z domácí produkce původně ovocných výpěstků, ovšem již po jejich podrobení se kvasnému či destilačnímu procesu. Ovšem nejvíce zaujala stále usměvavá Liška, která pak v sobotním závodě v Jakartovicích vytřela v D12 zrak všem svým soupeřkám a zaznamenala pro oddíl první jarní vítězství. Doufáme, že i mladší šestiletá Ela půjde ve stopách své starší sestry, takže personální ztráty, které před začátkem sezony oddíl postihly, budou co do kvality určitě nahrazeny.

Pro sobotní tréninky byly využity mapy Balaton a U Nosana z oddílem pořádaného podzimního dvojzávodu, o kterém jsme nedávno psali v Zápiscích 32. Dopolední trénink stavěl Artin, duchovní otec této akce, který údajně z důvodu nemoci své ženy Enky přijel na Podhradí pouze na sobotu a přivezl s sebou pouze 66,7 % svých ratolestí. Počasí bylo docela chladné, i když snesitelné, tratě pěkně postavené, v lese bláto, vlhko, voňavo, plno dřevorubců, narubaného dřeva, vysazovačů stromů na nových pasekách a občas dokonce vysvitlo i sluníčko. Kolem poledne už byli všichni z lesa venku, kupodivu i Řeťa se nakonec našel, kontroly byly sebrány, a tak se zablácená a vyhladovělá skupina mohla vydat do Vítkova, aby anektovala jednu z restaurací, kde následně vyplundrovala kuchyni včetně nedotknutelných potravinových zásob. Zatímco dospělí sledovali v televizi biatlonový koncert Abiny Oukalové, děti si z restaurace udělaly hřiště, honitbu, prolézačky a zoologickou zahradu v jednom, což bylo naštěstí se shovívavostí respektováno jak personálem, tak i ostatními hosty, kteří jsou možná na podobné nájezdy v podání domorodých infantů zvyklí.

Odpoledne čekal závodníky a jejich plná břicha kratší sprint postavený Ýkorkou v městském parku a okolí, který všichni opět statečně absolvovali. Z restaurace rozdováděné děti si na shromaždišti v rohu parku rozehráli další originální hru, a to kdo se vyválí v co největším počtu psích hovínek. Není bez zajímavosti, že největší talent v tomto počínání projevila nejmladší Dinka. Po skončení závodu následoval přesun na místo ubytování, kde po konzumaci zbytku zákusků spláchnutých kafíčkem následovala večeře a po ní Josefovská zábava v restauraci školicího střediska, která byla téměř nabita domorodci a místními lufťáky. Kapela zvíci jednoho hudebníka, hrajícího na několik hudebních nástrojů, z nichž nejlépe ovládal playback, zahrála snad všechny známé i neznámé odrhovhačky. S přibývajícími hodinami však kvalita produkce poněkud klesala, což vzbuzovalo značnou nelibost citlivého ucha šéfky oddílu a nutno poznamenat, že mnohdy bylo nutno vynaložit velkého úsilí, aby bylo zabráněno inzultaci produkujícího šumaře či samozvaných zpěvaček.  Naštěstí únava z náročného dne a zodpovědné doplňování tekutin zavelelo hodinu po půlnoci vyrazit do pokojů, takže závěrečného loučení s největšími místními opilci se zdárně ujali jen, v této disciplíně nejlépe trénovaní, Ýkorci.

Nedělní dopoledne čekal účastníky MŠOB už jenom hradní sprint na Vikštejně, který měla v gesci Va. Přes chladné a větrné počasí byly boje na tratích neúprosné, protože na stísněném prostoru docházelo k fyzickým kontaktům poněkud častěji než v lese. Po tomto posledním sportovním zápolení a následném poledním odpočinku mohli již všichni vyrazit spokojeně domů. Přestože nebyly vydány oficiální výsledky jednotlivých tréninků, nemohlo nám uniknout, že v sobotu dopoledne si nejlépe vedla Va Ociánová (například Ilošovi nadělila na 4km trati čtvrt hodiny, ovšem ten měl hendikep v tom, že pomáhal Artinovi stavět kontroly, a ty, které sám postavil, nemohl pak při závodě dohledat), odpolední sprint zvládl nejrychleji mlaďoch Omáš a na vítězství v nedělním závodě si nejlépe nabrousil zuby Ilan Inčík a lze jen dodat, že brousek měl opět dobrý.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

 

Zápisky Joe Cafourka (35)

Veteránský závěr sezóny 2015.

Redaktoři našeho časopisu byli velice překvapeni, když po skončení seriálu závodů žebříčku oblasti MSK za rok 2015 našli ve startovce posledního závodu sousední hanácké oblasti i borce z oddílu OOP, a to dokonce v nebývalém počtu, v jakém se na žádném z letošních závodů nedokázali sejít. Protože se jednalo pouze o závodníky veteránského věku, kteří měli dokonce ve startovce vytvořenu zvláštní kategorii, brzy jsme se dovtípili, že to bude mít nějakou souvislost s již tradičním každoročním přeborem veteránů tohoto oddílu. Pořadatelé této akce, Iloš a Áňa, totiž využili závodu hanácké oblasti v Hlubočkách a doplnili svůj letošní program o účast na něm. Aby se pořadatelskému oddílu UOL odměnili za jejich ochotu, přijeli do Hluboček v přestrojení za svatebčany, neboť poslední závod sezóny je v této oblasti účastí maskovaných závodníků již proslulý.

Zodpovědné role nevěsty a ženicha se ujali mistři převleků Ýkorci. Protože se však v předvečer závodu zúčastnili náročné pařby s takřka ranním návratem domů, ani si po násilném probuzení z kratičkého spánku v doznívajícím alkoholovém opojení nevšimli, že si při oblékání prohodili svá ošacení. Tím se stalo, že Ura se při odjezdu na závod nechtě objevil v šatech nevěsty a Va, tak ta vůbec ani netušila, že se nasoukala do zbylého ženichova oblečení. Naštěstí to nakonec vypadalo jako docela dobrý nápad, takže když se všichni z oddílu sešli na místě odjezdu, mohli se při vzájemném pohledu na sebe uřehtat, protože i ostatní si dali na svém vystrojení hodně záležet. Ve svatebně nazdobených autech pak vyrazili do Hluboček, kde se setkali se zbývajícími svatebčany dorazivšími tam z jiných míst než z Opavy. Hlavně hosté letošního oddílového přeboru, sourozenci Ukovi z Třince, oděni do krajových guralských krojů, byli ozdobou svatebního průvodu, a rovněž v jedné z dokonale zamaskovaných postav svědků by nikdo Anu Avlíkovou ze Zlatých Hor nehledal. Novomanželé pak byli za velkého zájmu okolozevlujících závodníků i okolojdoucích domorodců oddáni samozvaným králem Hlubočského údolí Indrou Mičkou, který dojemnou svatební řečí všechny dokonale rozesmál, i když ani o vzlyky nebyla nouze. Po nezbytném focení se však už svatebčané museli připravit na absolvování závodu, někteří v kompletním, jiní jen v kombinovaném svatebním oblečení. Byli jsme svědky i toho, že někteří z nich měli na shromaždišti nečekané problémy. Třeba Ura v šatech nevěsty si stěžoval, že nebyl vpuštěn na dámskou toaletu a ani svým vysokým stupněm těhotenství přítomné feministky neobměkčil. Celý závod pak odběhl v šatech nevěsty, které donesl do cíle takřka kompletní, pouze některé, jak se pak ukázalo, zbytečné části, zůstaly viset v podobě cárů v hustnících a v ostružiništích. Výsledky závodu byly shledány jako velmi překvapivé, ale vůbec nikoho nenapadlo zjišťovat, zda je pořadatelé takto vydali schválně nebo úmyslně. Například nečekaným vítězem na mužské trati se stal Ura Osek, který tohoto úspěchu dosáhl tím, že mu byl čas měřen až od páté kontroly, zatímco Láďovi Emčanskému už od třetí. Pořadatele veteránského přeboru však ani tato aprílová čísla nemohla zaskočit. V jejich soutěži se totiž závodilo ve dvojicích a pořadí dvojic se určovalo součtem obou časů, což jakékoliv výkyvy od reality srovnalo do přijatelné podoby.

Po závodě v Hlubočkách se účastníci veteránského přeboru přesunuli na Podhradí, konkrétně k ruinám hradu Vikštejna, stojícího na příkrém ostrohu nad malebným meandrovitým údolím řeky Moravice.  Tam již Iloš s Áňou připravovali na nové dvoudílné Ýkorkově mapě odpolední závod, hradní sprint, při kterém byly využity i undergroundové prostory bývalého hradu. Únava z dopoledního závodu byla zapomenuta, nezraněni účastníci si to mezi sebou natvrdo rozdali ve vysokém tempu a ti zranění ho v pohodě odbelhali. Někteří měli trochu problémy trefit se do podzemí a tam ve svíčkami chatrně osvětlených prostorách nahmatat kontroly, ale nakonec se všem ještě před setměním podařilo dorazit do cíle.

Do útočiště v podobě školicího střediska České pošty, nacházejícího se v obci pod zříceninou o několik prudkých serpentin níže, to už bylo jen kousek. V restauraci bylo díky lufťákům, trapně předstírajícím slavení halloweenu, trochu rušno, ale pár předvečeřových piv si nikdo nenechal ujít. Ubytování proběhlo hladce, chutná večeře byla naservírována včas, buchty na stole, obsluha hbitá, prostě všechno klapalo podle představ, a tak si účastníci přeboru mohli začít brousit tužky na indoorovou část jejich soutěžení, která se ukázala být po celodenní namáhavé dřině pro některé docela obtížná. Aby se udržela kázeň a soustředění, pořadatelé si zahráli na školu, rozdali žákovské knížky a za vyrušování udělovali napomenutí a poznámky.  Místo obvyklé křížovky přišly tentokrát na řadu úkoly z matematiky, jazyka českého a nakonec i očekávané sudoku. V této salónní soutěži excelovala dvojice Ura Osek s Ídou a bylo zjevné, že životními zkušenostmi a znalostmi protřelí nestoři oddílu ostatním prostě vytřeli zrak.

Další důležitou částí večerního programu bylo vyhodnocení úspěchů a neúspěchů členů Sportovního centra veteránů po necelém prvním roce jeho působení. Zvolenou trojicí nezávislých posuzovatelů byl mezi muži vybrán jako držitel nejlepšího z nominovaných výkonů Uke z oddílu TRI a mezi ženami Ída, toho času startující za ZLH. Oba byli odměněni putovními cenami – soškami Veteránských Oskarů. Kromě toho byl vybrán i jeden nejhorší výkon, kdy putovní cenu za něj, XXXL Veteránskou buzolu, obdržel Iloš. Nemůžeme se však zbavit dojmu, že hlavní pohnutkou pro udělení této ceny jeho prvnímu držiteli byla škodolibost ze strany některých členů poroty. Závěrečná část večera probíhala v režii zpěváka a kytaristy Onzy, který rozezpíval a občas i roztančil osazenstvo sálu. Protože obsluha restaurace se v pozdnějších hodinách již hodlala vytratit domů, hodili poslední vytrvalci do sebe v rychlém tempu pár štamprlí, dopili zásobu piva a na více už jim nezbyly síly.

Ráno se dostavilo cobydup a připravená sytá snídaně postupně probírala účastníky přeboru do závěrečného dne soustředěných bojů. To už se Iloš  vláčel ve zbytcích lesních porostů v okolí Podhradí, ve kterých to, co nestačili svou aktivitou zvládnout lesáci, dokonaly větry, aby postavil poslední závod přeboru. Na černobílé kopii mapy z hloubky minulého tisíciletí z pera a pastelek Rudy Bartoška, kde nesedělo už vůbec nic, byla postavena docela náročná trať. Naštěstí příznivé slunečné počasí a krásná podzimní příroda, která v tomto roce s dušičkovým pochmurnem neměla nic společného, napumpovala závodníkům do žil nové síly. Ti vyrazili do terénu ve dvojicích, které byly tentokrát sestaveny nikoliv losováním, ale draftem podle prozatímního pořadí po třech disciplínách. Absolvování celé trati společně nebylo vzhledem k některým obtížným úsekům povinné a pořadatelé byli určitě rádi, že se všichni závodníci vrátili zpět nezraněni či jen s drobnými povrchovými oděrkami. Závěrečná disciplína ještě trochu zamíchala celkovým pořadím a po rychlém spočítání výsledků se mohlo přistoupit k závěrečnému vyhodnocení. V mužské kategorii zvítězil Ilan Inčík před Urou Oskem a Etrem Rosem, mezi dámami Va Ociánová před Ídou Ovotnou a Anou Inčíkovou. Po předání putovních i věcných cen, blahopřání k úspěchu, naložení věcí do aut, potřásání rukou, rozlučkových polibcích, vzájemnému děkování, rozdávání úsměvů a těšení se domů se všichni účastníci tímto směrem postupně rozjeli. Totéž jsme učinili i my, i když cestu jsme měli nepoměrně delší, abychom si mohli nechat všechny dojmy uležet v hlavě a po jejich následném zpracování je předat tímto způsobem vám, milí čtenáři. Pro letošní rok se s vámi loučíme, a pokud nám zachováte svou přízeň, tak na začátku příští sezóny opět na shledanou.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (34)

AOPáčtí šíbři na Jakartovických šíbrech.

Známí šíbři z opavského oddílu AOP pozvali své kolegy na poslední denní závod podzimního žebříčku MSK opět a zase na Jakartovické šíbry. Podle zájmu bylo zjevné, že se tento prostor orienťákuchtivým závodníkům stále ještě nezajídá, zvláště když podzimní sluníčko ohřálo studený ranní vzduch na přijatelnou teplotu, kterou deštivý zbytek republiky mohl severní části Moravy jen závidět.  Výhody osvědčeného shromaždiště na koňském ranči zcela jasně převýšily nevýhody dlouhé cesty na start a z cíle, a tak v potřebném předstihu vyrážely řady účastníků vstříc závodnímu prostoru vyšperkovanému relikty po těžbě břidlice. Ty jsou tu buď náhodně rozesety po lese anebo nakupeny v centrální části v podobě hald, zatopených lomů, lomků, srázků, zídek a dalších útvarů vytvořených jak rukou člověka, tak i přírody, a v mnoha případech už není příliš snadné rozlišit, která z těchto rukou měla na jejich zrodu větší zásluhu. Mladí šíbříci z oddílu AOP tentokráte přistoupili k přípravě i organizaci závodu svědomitě, takže všichni závodníci si to v lese docela užívali.

Taky většina členů OOP si tuto podzimní lahůdku nenechala ujít a v očekávání souboje s nástrahami připravených tratí se dostavila na start s potřebným odhodláním. Při hodnocení jejich výkonů začneme tentokrát od těch nejmenších, kde jako vodič dvou nejmladších HDR Etráškovek byl na řadě Artin. Za společné zvládnutí jak tratě v čase stlačeném pod sto minut, tak i za absolvování pochodových cvičení na start a zpět, a to vše s úsměvem na rtech, si celá trojice zaslouží velkou pochvalu. Nejstarší Etráškovic Uzka s kamarádkou  Elllou zvládly ve stejné kategorii HDR již druhý závod bez doprovodu, dokonce ve výborném čase, čímž velice potěšily dědu Iloše, se kterým se setkaly po svém doběhu. Rovněž hodinové čekání v cíli na taťku, až dorazí s oběma sestrami, si zaslouží uznání za trpělivost, a ani podvědomé nasávání předstartovní atmosféry jim určitě nebylo na škodu. Dalším v pořadí mladosti byl Ilip v H16, ale pro něj byla trať mapově asi příliš náročná a nenalezení dvou kontrol znamenalo pro něj disk. Nevadí, každá, i ta negativní zkušenost, se časem zúročí.  Z dam měl oddíl v lese pouze jednu zástupkyni, a to Enku v D21, která si to v lese taky dostatečně užila a doběhla 10/13. V H35 šokoval svým umístěním i časem Etr, který doběhl 7/20 a získal několik cenných skalpů, i když, jak se okamžitě přiznal, se pár kontrol s někým svezl, což si ovšem jako úplný začátečník může ze studijních důvodů občas dovolit.

V H45 měl mít oddíl OOP na startu dva borce. Na startu je opravu měl, ale v cíli nikoliv. Co se vskutku přihodilo, vyšlo však najevo až dlouho po doběhu. Zatímco Lin odstartoval a doběhl do cíle standardním způsobem (10/13), Iloš se opět nevyvaroval nestandardního přehmatu, i když to dlouho to vypadalo, že vše je v pořádku. Start, mapa, první kontroly, žádné trable na trati, snaha pohlídat si ve  špatně přehledných břidlicových pasážích správný sled kontrol, pouze drobné zaváhání při dohledávkách a menší ztráty na postupech, prostě oproti předcházejícím závodům v tomto prostoru to byla pro něj balada. Akorát mu bylo divné, že nedoběhl žádného soupeře a že u jedné z kontrol potkal kolegu ze své kategorie, který po oražení odbíhal jiným směrem. Ale závod se mu celkem podařil, a tak se spokojeně vracel na shromaždiště. Ovšem jisté indicie, že něco nesedí, mu přece jenom stále vrtaly hlavou, a že to vrtání nebylo neopodstatněné, ho přesvědčil náhodný pohled na mapu. Konečně se mu rozsvítilo – v ruce držel mapu H55 a protože popisy kontrol byly jen na mapě, nepoznal, že běží jinou tratě, než měl a chtěl. V cíli se ještě snažil obvinit obsluhu u vyčítání, že chyba je na jeho přijímači, ale nakonec musel s pravdou ven. Pořadatelé ho však přeřadili do kategorie H55, do které věkově patří, takže nakonec omylem dosáhl umístění 1/14, za což se svým novým soupeřům omluvil. Oddílový kolega Ýkorka ve stejné kategorii dosáhl taky pěkného umístění, a to 6/14.

K doplnění výsledků závodníků OOP zbývá ještě zmínit v kategorii H65 úspěšného Řeťu (2/11), který opět zdola Tandu, t.č. ZLH a Uru Oska (6/11).

Kdo tam nebyl, uškodil jen sám sobě.  I když naše americké zkušenosti z pořádání závodů v OB nejsou zdaleka tak velké jako ty tuzemské, zastává naše redakce názor, že tento prostor by si měl od závodníků na nějakou chvíli odpočinout, a to alespoň do té doby, než déšť a jiné přírodní živly smyjí z břidlic škrábance od hřebů závodních treter a závodníci se na něj začnou po delší době opět těšit.

Sezona 2015 se pro OOP pomalu blíží ke konci. Veteránskou část oddílu čeká ještě její vyvrcholení v podobě veteránského přeboru, na kterém poprvé proběhne vyhodnocení činnosti nově založeného Sportovního centra veteránů. Dvoudenní akce proběhne na přelomu října a listopadu a my jen poznamenáváme, že tento termín v období „Dušiček“ je pro tuto veteránskou akci velmi symbolický.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (33)

Mistrovské štafety v burčákovém opojení.

Jestliže jsme před nedávnem psali o tom, pořadatelé MČR v klasice vybrali pro své závody velmi atraktivní terén, čímž přilákali velké množství závodníků, pro zlínské pořadatele mistrovského štafetového víkendu to platí dvojnásobně. Nabídce prostoru krásně průběžného a jedinečně zaduněného borovicového lesa ve vyhlášené vinařské oblasti v době vrcholící burčákové sezóny neodolal takový počet zájemců, že pořadatelům z toho až oči přecházely. Nelze se proto divit, že tam nemohli chybět ani členové OOP, jejichž šestičlenná výprava sestavila pro první závodní den právě dvě štafety, a to H180 a MIX. O složení nebylo pochyb, to již determinoval potřebný věkový součet a po mírném vyjednávání bylo dohodnuto i pořadí v obou štafetách.

Shromaždiště v podobě starého známého fotbalového hřiště přímo u závodního prostoru masu lidí bez problémů vstřebalo a rovněž zázemí poskytlo dostatečné služby pro závodníky v předstartovním i postzávodním rozpoložení. Díky chladnému počasí bylo tentokrát u výčepů takřka prázdno, naopak davy se tísnily u stánků se svařákem a jinými horkými nápoji. Rovněž prodejci burčáku si přišli na své, stejně tak i podnikaví domorodci improvizovaným prodejem typu „přes plot“.

Pořadatelé připravili pro některé závodníky nepříjemné překvapení tím, že z důvodu televizního přenosu hlavních kategorií HD21 byli nuceni odsunout start všech ostatních až do pozdních odpoledních hodin (televize žádná děcka ani vetoše v přenosu mít údajně nechtěla), takže poslední úseky si v ztemnělém lesu mohly připadat jako zbloudilí Jeníček s Mařenkou v pohádce O perníkové chaloupce. Závodníci tentokrát nevyběhli přímo do lesa, ale pořadatelé je trochu povodili po upravené obci, pravděpodobně proto, aby od nich pro příští rok získali hlasy do celostátní soutěže O vesnici roku. Taktéž zaujala krátká motokrosová vložka po odběhu ze stadionu.

Ve štafetě OOP H180 se na první úsek měl v popisu práce obvyklý rozbíhač Iloš, ovšem díky bludným informacím o startovním čase jejich kategorie, špatné osobní přípravě na závod a dlouhé frontě u TOI TOI nechal svůj rozběh vesele odstartovat, zatímco se opodál svědomitě rozcvičoval. Teprve po udiveném pohledu jednoho ze soupeřů štafety AOP zneklidněl, nenápadně si zjistil, že už měl být opravdu pár minut na trati a snažil se rychle prodrat do prostoru startu přes závodníky připravující se na další rozběh. Jeho mapa však už byla sbalena a pořadatelé ji nechtěli vydat, protože již chvatně připtavovali nové. Naštěstí se jedné dívčině zželelo pohledu do jeho smutných očí, mapu se jí podařilo vyhledat a Iloš se mohl vydat stíhat ostatní. Když před druhou kontrolou doběhl Olivera, zdálo se, že vše ještě není úplně ztraceno. Ovšem snaha probojovávat se startovním polem co nejvíce dopředu měla za následek skoro tříminutovou chybu na jedné z kontrol a další propad zpět. Do třetice se zesměšnil před zraky všech přihlížejících, když jako jediný přehlédl diváckou kontrolu a musel se k ní pěkný kus potupně vracet. Ýkorkovi předával až ve druhé polovině startovního pole, ten však díky velmi dobrému výkonu posunu štafetu dopředu a protože ani Řeťa nezklamal, bylo z toho alespoň 14. místo z 24 štafet. Malou satisfakcí jim mohlo být jen to, že doběhli před soupeři ze ZLH a taky před AOP, i když to bylo jen díky disku po neoražené sběrce jejich finišmana.

Mixová štafeta OOP měla v sestavě dvě ženy, rozbíhající Vičku, na druhém úseku Anušku a nakonec finišmana Ilana v roli Jeníčka. Na start MIXů se přihlásilo neuvěřitelných 80 štafet, v jejichž sestavách jsme mohli nalézt jak široké spektrum borců na úrovni eliťáků, tak i příležitostné orientační cestovatele.  Délka úseků blížící se 7 km ty druhé jmenované mírně děsila, ale profil tratí i jim dával dost velké šance na přežití.  Vička zabojovala a doběhla v čase na její poměry docela slušném, Anuška v nových botách, které jí nedlouho předtím manžel po delším zdráhání ve slevě přece jenom zakoupil, si trošku pobloudila, ale i tak byl její výkon statečný, vzhledem k tomu, že četnost jejich startů za sezónu je srovnatelná s počtem možností zahlédnout Haileyovu kometu za období jednoho lidského života. Finišman Ilan se vrátil z lesa roztrpčen, protože musel několikrát vylézt na strom, aby viděl světýlka shromaždiště a taky proto, že si v šeru ukopl palec. Celkové umístění štafety však v tuto chvíli nebylo tak důležité jako to, že posádky obou aut mohly konečně téměř už za tmy vyrazit do nedalekých Ratíškovic, místa jejich ubytování a hlavně uspokojit své vyhladovělé žaludky po celodenním pobytu na čerstvém a chladném vzduchu. Rozjařená společnost pak nalezla hospodu, ve které manažerka Vička během odpoledne zajistila volný stůl, což byl docela problém, protože společenský život v této destinaci a v tuto roční dobu připomíná neutuchající starořecké bakchálie.

Během bujarého večera se všichni stihli navečeřet, večeři dobře zapít, přijat nové členy do Sportovního centra veteránů, upřesnit si některé části programu otevřeného oddílového přeboru veteránů, vypudit od stolu majitele hospody, který se zpěvem a hrou na kytaru snažil neúspěšně zvýšit společenskou úroveň zábavy a po návratu z hospody se poprat i se zásobami burčáku.

Nedělní ráno bylo ještě chladnější než to sobotní, navíc se přidal vítr, takže kdo nemusel právě do lesa, ten se raději schovával ve stanu nebo u stánku s něčím na zahřátí. Složení štafety klubů vyřešil za oddíl OOP Ilanův nakopnutý palec, který ho nekompromisně přeobsadil z včerejší role Jeníčka do nové role hraběte de Peyrac. Závod opět rozbíhal Iloš, který si už dal pozor a odstartoval v kategorii HD275 včas. Měl ale asi trošku studenější start, špice závodu mu poodběhla, takže po průměrném výkonu předával 6/14. Na druhém a třetí úseku měli Anuška a Řeťa příliš dobré soupeře, takže spíše ztratili než získali, ale na čtvrtém úseku opět zabojovala zkušená Vička, která měla třetí nejlepší mezičas, což ji určitě muselo potěšit. Ale aby to s tím potěšením zas tak moc nepřeháněla, nastoupil na poslední úsek ještě zkušenější Ura, který v závěrečném pytlíku již nebyl dostatečně trpělivý kontrolovat si kódy a blbě si píchl, čímž vyrovnal stav disknutých štafety s oddílem AOP na 1:1. Ani se na něj nikdo nezlobil, protože alespoň nebylo na první pohled zřejmé, že bychom s nimi opět prohráli.

Přes všechny chyby a prohřešky byli členové oddílu OOP se svým víkendovým působením vnitřně spokojeni a i když sami sobě radost svým umístěním neudělali, tak ji udělali alespoň přítomným prodejcům sportovního oblečení a obutí svými předvánočními nákupy.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (32)

Vítkovský dvojzávod v podání OOP

Vážení čtenáři,

jako reportéři časopisu Smoke Signals jsme se doposavad při psaní o orientačním běhu zaměřili na oddíl OOP a jeho především sportovní snažení. Nyní jsme však měli příležitost sledovat ho i při přípravě a organizaci závodů, čehož jsme samozřejmě využili a se svými poznatky se rádi podělíme i s vámi.

Záměr oddílu uspořádat závod v OB musí obecně korespondovat s možností použití vhodného prostoru, zájmu pořadatelů předvést své organizační schopnosti a zároveň podstoupit riziko a najít odvahu jít s kůží na trh. Tyto tři základní podmínky se v jednu dnes již historicky nedohledatelnou chvíli sdružily v myslích ambicióznější části vedení oddílu OOP, a po kratší úvaze, který terén by byl pro toto akci vhodný, vyrazili prozkoumat prostor bývalé mapy Balaton na Vítkovsku. Devastace tohoto lesního komplexu se zdála býti již překonána do té míry, že bylo s určitou váhavostí připuštěno, že lepší část prostoru by již v blízké budoucnosti mohla být pro závod použitelná a že se na tom začne pomalu pracovat. Akceschopnost oddílu se ovšem prudce zvýšila, když vyšlo najevo, že i jiný opavský oddíl má o tento prostor zájem, takže závod na mapě Balaton v podání OOP se záhy ocitnul v podzimní části „krajského“ žebříčku 2015, a to dokonce v kombinaci se sprintem ve Vítkově jako dvojzávod. Mapu Vítkova měl oddíl připravenu již dříve. Přístup domorodců k závodníkům a především k materiálnímu zabezpečení závodu si pořadatelé chtěli vyzkoušet již v předstihu, proto byl oddílový přebor veteránů OOP v roce2014 směřován právě do Vítkova (blíže viz Zápisky Joe Cafourka 22) na novou mapu „U Nosana“, nazvanou po nejstarším aktivním členu oddílu a současnému obyvateli Vítkova.

Vědomi si toho, že Vítkovský Balaton si co do významu a věhlasu nezadá nic se svým maďarským jmenovcem, vrhl se oddíl OOP směle do příprav dvojzávodu. Na tomto místě si právě dovolujeme připomenout ne příliš známou skutečnost vyplývající z dostupných historicky zaznamenaných svědectví, že Vítkovský Balaton býval v dávnějších dobách mnohem známější než nepoměrně větší Balaton v Maďarsku. Ten totiž migranti objevili až letos, kdežto krásy Vítkova a jeho okolí byly migrujícími příslušníky našeho nejrozšířenějšího etnika objeveny již ve středověku, o čemž se účastníci závodu mohli takřka na každém kroku přesvědčit.

Organizace závodu se samozřejmě ujala šéfka oddílu Va Ociánová, která vyřídila u všech možných institucí vše potřebné týkající se legislativních záležitostí a zajistila i spoustu ostatního (od materiálu až po zázemí obou závodů), když její dlouholeté zkušenosti z této činnosti ji pomohly v rozhodování, co je důležité a na co se lze vykašlat. Mapování náročnějšího prostoru Balaton se samozřejmě ujal Irka Ýkorka, mapování Vítkova a stavby obou tratí odchovanec OOP, dnes již krnovský Avel Ychlý, jehož srdce naštěstí stále ještě nenápadně bije pro svůj bývalý mateřský oddíl, který si na něj vždy vzpomene, když mu teče do bot. Obvyklý studenější start příprav byl v závěrečných fázích dohnán horečnatým závěrečným spěchem, takže určeného sluncem zalitého a mírným větrem ovanutého sobotního dne se účastníci závodu mohli sejít na břehu Balatonu, kde již pořadatelé od časného rána rozháněli svými přípravami na závod mlžný opar nad vodní hladinou.

Určitou kuriozitou, které jsme si nemohli nevšimnout, bylo to, že nápisy na mapě Balaton byly uvedeny v maďarštině, což nás samozřejmě překvapilo a zaujalo. Vysvětlení nám podal sám stavitel tratí, který konečnou podobu map a tisk zajišťoval. Údajně to způsobil automatický překladač v OCAdu, který po editaci názvu mapy BALATON automaticky do maďarštiny přeložil již předtím vložený český text. Nedalo se s tím nic dělat, asi se jedná o skrytou vadu programu OCAD a softwaroví inženýři by se na to měli zaměřit. Dalšími možnými vysvětleními je řádění tiskařského šotka při tisku map (pokud se nemýlíme, jednalo se o tiskárnu NORD) anebo infikace novým celosvětově rozšířeným virem neznámých hackerů zvaný Hungárošviroš.

Dopolední závod middle probíhal v prostoru s dosud intenzivní těžbou dřeva nebo krátce po ní, přesto se staviteli podařilo využít jeho lepších částí (i když hustníkům a pasekám se úplně vyhnout nedalo) a připravit pro závodníky zajímavé, i když podle jejich vyjádření náročné tratě, kde se asi úplně bez chyb jít nedalo. Přesto jsme zaznamenali nemálo pochvalných reakcí. Již startovní koridor a pěšina na mapový start naznačovaly, čemu se závodníci v lese určitě nevyhnou. Nervózně podupávající závodníci očekávající start 00 byli pořadateli vyzvání k vydupávání startovního koridoru, nacházejícího se ve vysoké trávě na kraji lesa, takže tato jinak zbytečně vydávaná energie byla tentokrát efektivně využita ve prospěch celku.

Po závodě se podařilo ještě nějakou dobu udržet závodníky, aby se moc necamrali po městě, v kempu u Balatonu, kde ke spokojenosti jeho majitele zcela vyjedli restauraci, zatímco pořadatelé se rychle přesunuli na druhý poločas do Vítkova. Shromaždiště odpoledního sprintu bylo v areálu školy, kde se však muselo na poslední chvíli trochu zaimprovizovat. Původní vstřícně se vyvíjející spolupráce mezi školou a oddílem uvadla poté, když paní ředitelka těsně před závodem sdělila, že chce zaplatit za každého účastníka akce částku vyšší, než činilo nejvyšší startovné, čímž by finanční zhodnocení této akce skočilo výrazně v červených číslech. Nakonec se podařilo zruinování oddílu odvrátit a docílit snížení požadované částky, to ovšem na úkor ochlazení vztahů, což mělo za následek poskytnutí pouze penza původně slíbeného komfortu.

Největším problémem vítkovského závodu byla ovšem uhlídatelnost kontrol v městských zákoutích i otevřenějším prostoru. Z počtu žáků školy původně přislíbených na hlídání kontrol nedorazil ani jeden, ale naštěstí jsou v oddíle OOP mistři improvizace, a tak i tato svízel byla na poslední chvíli zvládnuta. Do hlídání kontrol byli zapojeni i místní obyvatelé, kteří již mají geneticky zakódováno neustále si hlídat své věci, takže k žádné materiální újmě nakonec nedošlo. Někteří příslušníci místního etnika byli z nezvyklé činnosti probíhající v jejich městě tak zkoprnělí, že byli využiti i k umístění modrobílých fáborků při cestě na start.

Z ohlasu účastníků pak víme, že stejně jako dopolední závod se líbil i ten odpolední, vše důležité klapalo, jak mělo a některé drobné pihy na kráse se lehce ztratily v tom pozitivnějším. Pochval jsme zaznamenali podstatně více než brblání a kritiky, takže i pořadatelé mohli být se svým dílem spokojeni. Z nich jsme se již zmínili o šéfce Vě, která byla všude viditelná a slyšitelná a měla vše pod neustálou přísnou kontrolou. Všude, kam vlítla, nastal okamžitě řád a pořádek, bez ohledu na to, zda tam byl či nebyl už předtím. Dvorní stavitel tratí závodů OOP Avel odvedl jako vždy výbornou práci nejen postavením kvalitních tratí, ale i finalizací map a perfektní přípravou podkladů pro roznos kontrol.  Zanedbání rodinných a otcovských povinností v posledním měsíci před závodem mu vyneslo žlutou kartu, takže si bude muset hodně dávat pozor, aby se mu nezačaly hromadit. Mapař Ura odvedl taky dobrou práci, terén Balatonu byl složitý a usilovnou lesnickou práci se mu měnil takřka pod rukama. Jako posledním z kvarteta pilířů tohoto závodu byl zkušený a spolehlivý Ilan Inčík, který svými dlouhými prsty ovládal nejen klávesové nástroje tohoto orchestru ale i post hlavního rozhodčího.

Z ostatních pořadatelů, pro nás ze Smoke Signals již bezejmenných, ale bez kterých by to samozřejmě nešlo, nás nejvíce zaujal regulovčík dopravy při vjezdu do areálu školního dvora. Protože tamní parkovací místa byla již obsazena, ujal se iniciativně regulace, aby dalším přijíždějícím zamezil zbytečnou cestu do dvora a posílal je na jiná parkoviště. V blízkosti tohoto vjezdu pak došlo k incidentu, kdy špatně umístěnou dopravní značkou se snažil na jiné místo přesunout, jak jsme se z policejních záznamů dověděli, jistý R.K. z H.B., toho času závodník VRB. Tento čin však neunikl bdělému zraku dopravu usměrňujícího B.Š. z OOP, jenž vybaven zkušenostmi získanými z dřívějšího působení v PS-VB  přiměl pachatele, aby se sám naprášil PČR. Ta posléze s nasazením všech dostupných technických prostředků dorazila na místo, operativně zasáhla a případ bez použití donucovacích prostředků vyřešila. Díky tomu si výše uvedený R.K. zvýšil na Vítkovsku svou popularitu, protože událost byla uvedena na titulní stránce nejčtenějšího vítkovského bulvárního deníku „Vítkovské rozhledy“ v nejčtenější rubrice „Raději bychom netiskli“. Pondělní číslo pak bylo okamžitě rozebráno, což překvapilo i nás, žurnalisty z amerického středozápadu.

Přes tuto dramatickou událost můžeme z našeho pohledu hodnotit dvojzávod jako akci velice úspěšnou. Myslíme, že si sami organizátoři ani neuvědomili, že celé jejich snažení o uspořádání kvalitních závodů podvědomě směřovalo k jedinému cíli. Připravit takové závody, aby všichni účastníci byli s jejich úrovní spokojeni a aby žádný z oddílů MSK neměl důvod odejít do jiné oblasti.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (31)

Na Klepáčově jim to soupeři pěkně naklepali.

MČR na klasické trati patří každoročně k top vrcholům orientační sezony a nejinak tomu bylo i letos. Rozlehlé zalesněné prostory v oblasti sedla Skřítek, které patří k nejatraktivnější části nejvyššího moravského pohoří Jeseníků, se postaraly o to, že zájem závodníků byl nebývale velký. Pro oddíl OOP měl tento závod navíc i jistou nostalgickou příchuť, neboť se běžel na jejich historicky zmapovaných prostorách (Skřítek, Rabštejn), které však tento oddíl již není s to obhospodařovat, a proto je poskytl pořadatelům ze Šumperka. Jako shromaždiště posloužilo úzké údolí lyžařského areálu Klepáčov zašité pod silnicí směřující z již zmíněného Skřítku do již zmíněného Šumperka.

Výprava OOP se sestávala z pouhých čtyř členů veteránských kategorií a jejím nevysloveným cílem bylo aspoň nějaké to finále A. Ovšem v sobotním kvalifikačním závodě byli z Klepáčova pravděpodobně až přespříliš vyklepaní, že se to ani jednomu z nich nepodařilo. Va Ociánová startovala v silné kategorii D45 a dosáhla pouze na místo 25/40. Neudělala sice žádnou významnou chybu, ale pomalejším během se do první poloviny výsledkové listiny prostě nevešla. Ani  Ída Ájková, která ve své oblasti nemá v D55 takřka žádnou konkurenci, na své republikové soupeřky nestačila a doběhla 20/24. V H60 měl sice Iloš Ychlý papírové předpoklady se do finále A dostat, ale ty pravděpodobně silně zvlhly a rozmočily se již při deštivé cestě na závod (i když přímo na místě naštěstí nepršelo a počasí bylo podzimně přívětivé). Od první do páté kontroly – co kontrola, to problém. Postup na kontrolu jakž takž dobrý, ale dohledávka mizerná. Hlavně dohledávky kontrol v hustníkových partiích generovaly v jeho mysli přímo vlny zoufalství. Ze 14 minutové ztráty na vítěze se rekrutovalo 13 minut právě na prvních pěti kontrolách. Hned po doběhu na nelichotivém 24/38 si ale mohl vyzkoušet připravenost pořadatelů poskytnout první pomoc, když si nechal ošetřit a zašít tržnou ránu na ruce způsobenou nekontrolovaným pádem v hustníku. Lékař byl zručný a asistentka velmi dobře vyškolená, protože aplikované anestetikum v podobě tuzemského rumu bylo účinné. Pořadatelům proto za zajištění zdravotní pohotovosti patří bezesporu pochvala, což ovšem neměnilo nic na tom, že si Iloš mohl tento závod s úspěchem zařadit na přední místo do sbírky svých zkažených závodů. Taky Řeťa Evčík se moc nevyznamenal, v H65 skončil až 28/34, když zcela nezvládl úvodní kontrolu, což ho stálo umístění ve šťastnější první polovině startovního pole.

V nedělním dopoledni čekaly tedy na závodníky OOP pouze finálové závody B, na kterých si mohli alespoň vnitřně napravit svou pošramocenou pověst. Naštěstí se jim dařilo podstatně lépe než v sobotní kvalifikaci, i když je nutno přiznat, že ti nejlepší již běželi jiný závod, tedy finále A.  Va doběhla těsně druhá (2/18), když v první polovině závodu vedla a o prvenství ji připravila jen minutová chyba na jedné z kontrol. U Ídy těch chyb bylo více, takže z toho bylo umístění jen 5/11. Iloš se pravděpodobně zdravě naštval a doběhl na prvním místě s více než pětiminutový náskokem způsobem start – cíl, když průběžnou první pozici v průběhu celého závodu neopustil. A i Řeťa musel být se svým umístěním spokojený, i když jeho spokojenosti mohla být mírně zkalena tím, že ho od druhého místa dělila pouze jedna vteřina, kterou promarnil na doběhu od sběrky do cíle.

Výsledky z nedělních závodů pomohly tedy alespoň trochu vynahradit sobotní neúspěch, i když zas tak moc velkou slávu to neznamená, spíš pocit jednookých mezi slepými.

 

 

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (30)

Závěr léta pod Zlámaným mostkem.

Protože loňského závodu v Borové u Bolatic se žádný reportér našeho časopisu z dnes již neznámých důvodů nezúčastnil, nemohli jsme vynechat letošní reprízu. Zatímco loňský middle se běžel na revidovaném útržku bývalé mapy Smíšená zvíci pohlednicového formátu, pro letošní rok mapaři pořadatelů přidali další díl, čímž mapovaný prostor zvětšili do té míry, že se dal již použít i pro klasický závod regionálního formátu. Les zatím o pár centimetrů povyrostl, a protože byly přidány spíše jeho průběžnější pasáže, mohli si účastníci závodu pěkně poběhat v příjemném pozdně letním počasí, které hrálo pořadatelům do karet, takže jen málokdo ze zúčastněných mohl tvrdit, že závod na mapě Pod Zlámaným mostkem stál za zlámanou grešli.

Členové oddílu OOP využili příležitost zazávodit si kousek od Opavy jen částečně, takže na startu jsme mohli vidět spíše jen pravidelné účastníky oblastních závodů doplněné tentokráte i o kompletní rodinu Etráškovou, která dorazila na shromaždiště svým obvyklým husím pochodem. A protože si matka Enka vytáhla kratší sirku, mohl se otec Artin alespoň na chvíli zbavit společnosti svých stálou pozornost si vyžadujících dračic a vyrazit do lesa na P3.  Z toho, že vybojoval v této kategorii pěkné druhé místo lze usoudit, že jeho závodní duch měl jasně navrch nad pocitem radosti z právě nabyté svobody a svůj pobyt v lese se nijak nesnažil účelově prodloužit.  Jen o místo za ním doběhla Va Hrabicová, která tentokráte přenechala pozici vodiče v kategorii HDR své dceři Etře. Ta se svou nejmenší ratolestí porazila v oddílovém souboji Etráškovic svitu, která si z toho ovšem vůbec nic nedělala a po závodě exhibovala na pískovišti dětského hřiště v areálu shromaždiště, když holky svlečeny jen do kalhotek vytrvale předváděly zahrabávací hry nacvičené při letošním pobytu u moře.

Ostatní členové oddílu OOP zažili ve svých veteránských kategoriích opět medailové žně, ovšem teprve konfrontace se závodníky jiných krajů příští týden na MČR ukáže jejich skutečnou výkonnost. V D55 měla Ída Ájková jen jednu soupeřku, se kterou si poradila, v H45 doběhl Iloš na třetím místě, když na omladinu ve své kategorii už rychlostně nestačí, nemluvě o chybách na první a druhé kontrole a v H65 měli hoši na bedně dokonce přesilovku, když Řeťa vyhrál a Osan skončil třetí. Uvidíme, zda potvrdí své ambice i za týden v Klepáčově, kde v nesrovnatelně větší konkurenci závodníků z celé republiky by bylo úspěchem již postoupení do finále A.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (29)

Na Tesáku jsme zuby cenit nemuseli.

Redaktoři časopisu Smoke Signals bohužel nezachytili začátek podzimní sezony 2015 a zcela prošvihli závěrečný béčkový dvojzávod pořádný Hanáky. Své reportéry vyslali do terénu až při kalendářně prvním oblastním závodě podzimního žebříčku, který se konal v již známém zákoutí zalesněných a přírodními zajímavostmi nabitých Hostýnských vrchů, kde zdaleka viditelný vrch Hostýn se svou dominantou Bazilikou Nanebezvzetí  Panny Marie byl určitě výborným orientačním bodem pro přijíždějící závodníky, v blízkosti turistického a lyžařského centra Na Tesáku. Okolní krajina prohřátá slunečními paprsky končícího léta připadala účastníkům tří moravských oblastí mnohem mírumilovnější než samotný název tohoto místa, ovšem terén nebyl zdaleka tak přívětivý, jak se na první pohled na zakulacené kopečky zdálo, což potvrzovala i převýšení u jednotlivých tratí.

Oddíl OOP se zúčastnil tohoto závodu v počtu pouhých osmi členů, což pravděpodobně značí, že někteří se ještě nestačili probrat z letního lenošení. Je potěšitelné, že mezi závodníky jsme po pětiměsíční odmlce způsobené oddílovým trestem za potupně zkažené republikové štafety družstev již zaznamenali Iloše Ychlého, který byl překvapivě přihlášen do kategorie H55C, kterou běžel snad poprvé. Po delším pátrání se nám podařilo vyzvědět, že do vyšší věkové kategorie byl zařazen pro prokazatelně slabou fyzičku. Od nešťastných štafet bylo součástí jeho disciplinárního trestu i to, že namísto běžeckých tréninků musel denně hodinu klečet v rohu oddílové šatny, a to i ve státem uznaných svátcích. To mělo samozřejmě za následek totální ztrátu fyzické výkonnosti. Trest to byl sice tvrdý, ale disciplína se v oddíle udržovat musí. Naštěstí se mu podařilo alespoň částečně obměkčit vedení oddílu a dosáhnout zkrácení původně půlročního dištance tím, že si mohl jeden měsíc nadklečet. Totální ztráta kondice byla u něj pravděpodobně vyvážena zvýšením jeho psychické odolnosti, protože dosažený výkon závodu nebyl překvapivě nijak špatný.

Ale začněme nejdříve od dam. Va Ociánová v poměrně silné konkurenci v D45 získala velmi slušné čtvrté místo z 30 účastnic, což ji stále utvrzuje v tom, že běžecký trénink je pro ni zbytečnou záležitostí, když na to má i bez něj. Stačí, když neudělá žádnou větší mapovou chybu a nějak to dopadne. Ptáme se však, jak dlouho ji to ještě vydrží? Stejnou pozici (4/14) si vybojovala v kategorii D55 i Ída Ájková.  U hochů, kteří byli tentokráte ve velké početní převaze, doběhl v H16 Ilip Ros přesně uprostřed svého startovního pole, což je pro něj obvyklý výsledek, protože díky svým doposavad malým zkušenostem chybuje častěji než špička v jeho kategorii. Jeho otec Etr v H35 skončil 28/41 hlavně díky zakufrováním před druhou kontrolou, když dlouhý postup nezvládl a ocitl se mimo správný směr. Je zajímavé, že stejnou chybu neopakoval při zpáteční cestě, při které zcela bezpečně zvládl postup i dohledávku prodejny burčáku, dovedně zašité na sídlišti v předměstí Bystřice pod Hostýnem. V H55 měl oddíl dva zástupce. Iloš byl po delším období, kdy neběhal, na závod patřičně nažhaven a zároveň k němu přistoupil s velkým respektem. To se mu docela vyplatilo, protože se vyhnul větším chybám a opatrně běžel i z toho důvodu, aby závod vydržel až do konce. Odměnou mu bylo umístění 1/30 a opětné zařazení do H45C pro další závody v oblasti. Jeho kolega Onza Rajer měl tentokrát smůlu, při dohledávce druhé kontroly nedohledal, získal cca 8 minut navíc a pro zbytek závodu, místo aby šel jako obvykle „na krev“, ztratil motivaci a doběhl 12/30. V H65 byl Řeťa Evčík určitě spokojený se svým umístěním 6/19, zvláště když Ura Osek, který se nevyhnul svým standardním dvěma úletům, doběhl až 12/19.

Závod proběhl v poměrně komorní atmosféře, nic mimořádného se nestalo, pořadatelé na závěr ocenili vítěze moc pěknými medailemi i věcnými cenami, takže i s ohledem na přívětivé počasí mohli být všichni, až na sem tam nějaké to vosí bodnutí či nedostatek nafty v nádrži pro zpáteční cestu, spokojeni a jak je uvedeno v nadpisu těchto zápisků, nikdo na nikoho zuby cenit nemusel.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (28)

Co se nám tentokráte vyrobilo ve Vrbně.

Sprinty a krátkými tratěmi nabitý kalendář oblastních závodů MSKS si v posledních letech pro tuto svou skladbu závodů vysloužil určitou kritiku. A hleďme, máme tu víceméně ojedinělý klasický závod – a zájem je podprůměrný, necelých 200 účastníků. Že by se moravskoslezským orienťákům, zmlsaným krátkými závody, najednou do těžkého terénu a delších a náročnějších tratí nechtělo? Necháme tuto otázku raději nezodpovězenou, nechceme v naší redakci dělat unáhlené závěry a nikomu nic vyčítat. Jsme naopak rádi, že jsme se po kratší odmlce způsobené pověřením jinými úkoly mohli zase do lesa vrátit a sledovat, jak se těm nebojácnějším v podhůří Jeseníků vedlo.

Tentokrát jsme se rozhodli více se zaměřit na kategorii HDR, která je pro běžné závodníky, kteří si nechodí se svými dětmi či vnoučaty očíhnout před závodem terén, trochu odtažitá a kteří věnují nejmladším závodníkům pozornost pouze v případě, když jim ti haranti překážejí na trati. Ve startovní listině jsme totiž objevili jméno Aňa Etrášková z OOP a nás zajímalo, jaký má tato drobotina přístup k závodu a jaké jsou hlavní motivační faktory, které je přesvědčí, aby se jim vůbec chtělo ploužit po lese. Záhy jsme zjistili, že za jmenovanou      5-letou závodnicí se skrývají i její dvě sestry, a to 7-letá Uzka a 4-letá Ajda. Tyto tři Grácie byly rodiči, kteří si chtěli zaběhnout svůj závod, předány pečlivě vybranému doprovodu s mírnou, ale oprávněnou obavou, zda jim budou vráceny v neporušeném stavu zpět. Už cesta na start byla pro děti rozporuplným zážitkem, protože délka 2,5 km a převýšení 250 m se blíží parametrům zhruba půldenního výletu pro děti této věkové kategorie. Po úporném zdolání sjezdovky a asfaltového traverzu se podařilo dorazit na start právě jednu minutu před odběhnutím posledního závodníka, takže pořadatelé nebyli žádným způsobem omezeni. Ihned po startu se rozhořel urputný boj, která z trojice ponese mapu a která bude mít v držení SI čip. Čip vybojovala Ajda s tím, že podle obtížně uzavřené dohody si ho budou u kontrolek půjčovat, aby je všechny mohly řádně razit. S mapou to bylo horší. Uzka se naštvala, že mapu měla mít ona a ne Aňa, která ji rozhodně uzurpovala pro sebe, a s pláčem se rozběhla do houští, řvoucí, že ji to nebaví, nechtěla tu vůbec jít a že jde hledat maminku. Ostatní dvě sestry odmítaly bez té nejstarší pokračovat v sotva zahájeném závodě, a tak se pár minut čekalo, až Uza vyleze z křoví a uráčí se připojit k ostatním. To vše se stalo ještě před dosažením mapového startu vzdáleného asi 30 m, který jako takový holky vůbec neuspokojil, protože u lampionu nebyla pípající krabička. Po tomto „studeném startu“ nakonec přece jen společně vyrazily na trať s odhodláním najít všechny kontroly a dorazit do cíle. První kontrola byla nalezena poměrně snadno, trojnásobné opípání proběhlo relativně rychle, vždy s dokonalým upevněným esíčkem na prstíku každé z nich. Mezi první a druhou kontrolou došlo ke zranění Ajdy, zakopnutí o větev, pád a odřeninka na ruce, vše bylo náležitě oplakáno.  Mezi druhou a třetí kontrolou nastalo další zdržení, neboť Aňa se vyčuraně přidala k jednomu se soupeřících týmů, sestávajícího se z plakajícího chlapečka a jeho maminky, neboť zjistila, že se pohybují ještě menší rychlostí než oni, což ji samozřejmě více vyhovovalo. Chvíli trvalo, než se podařilo vrátit ji zpět do správné závodní sestavy. Nějaké to čurání nestálo za řeč, ovšem horší bylo, že motivační zásoby potravin se rychle tenčily a před čtvrtou kontrolou jídlo došlo. Po přiznání, že veškeré dostupné rezervy byly spotřebovány, byl vyhlášen hlad. Ten se podařilo z jejich myslí vypudit slíbením brodu přes potok, kterým si podle mapy bylo možno zkrátit trasu. Situace se však vyhrotila, když bylo zjištěno, že jde jen o suchou stružku a žádné brodění nebude. Zásadní chyba mapaře málem rozvrátila celé závodní snažení a hromadné skandování „my chceme brodit“ se dlouho rozléhalo po lese. Před pátou kontrolu, kdy již bylo možno pomalu připravovat tým na blížící se konec závodu, se jako zjevení před dětmi objevila matka Enka, která po odběhnutí svého závodu spěchala naproti se svačinou. To bylo radostí! Děti se zbavovaly těžce vybojovaných propriet, aby měly volné ruce na jídlo. Díky této neočekávané podpoře se nakonec přece jen podařilo zdárně dorazit do cíle. Poslední místo se ztrátou 72 minut na vítěze bylo maximum, kterého šlo dosáhnout.

Ostatní závodníci OOP absolvovali klasickou trať se střídavými úspěchy. Nejjednodušší to měla Ída Ájková, která jak na trati své kategorie H55, tak i na bedně, byla osamocená. Enka v D21 překvapila svým třetím místem (3/5), čímž vyrovnala pozici svého bratra Avla v H21 (KRN), který se ovšem musel vypořádat s poměrně větší konkurencí (3/13).  Omáš Udeček ve stejné kategorii doběhl jedenáctý a z mezičasů je zřejmé, že si párkrát pěkně pobloudil. Přímý švagrovražedný boj proběhl v kategorii P5, kde Artin skončil druhý a o dvě místa předčil svou švagrovou Avku (KRN), která účastí na tomto závodě oslavila ukončení svého šestinedělí. Tím na tomto místě s mírným zpožděním sdělujeme, že v prvním startovním koridoru svého života se objevil orientační běžec třetí generace JAKUB RYCHLÝ (13.5.2015). Blahopřejeme!

Další dva členové OOP si to rozdali v kategorii H65 a Ura Osek (4/8) tentokrát o jedno místo předčil Řeťu, když oba měli problém hlavně s první kontrolou. Na shromaždišti byl po delší době spatřen i Iloš Ychlý, který se však v lese objevil jen jako doprovod HDR. Nepodařilo se nám s určitostí vypátrat, zda příčinou jeho neúčasti na závodech jsou opravdu zdravotní problémy anebo výmluva na ně má jen kamuflovat ještě nevypršený oddílový trest za MČR ve sprintu. Máme však za to, že se tentokrát udělal dobře, že neběžel, neboť vyhnul přímé konfrontaci s Irkem Adačem. Ten opovrhl zvýšeným rankingovým koeficientem 1,02 a pravděpodobně se rozhodl zvýšit si renomé získáním titulu oblastního přeborníka H45 a zároveň ukázat svým soupeřům, jak se dá v této kategorii běhat.

A co ostatní členové OOP, které jsme ve Vrbně neviděli? Předsedkyně Va se na závodech již delší dobu neukázala a snad se můžeme domnívat, že pohnutky, které ji k tomu vedou, jsou závažné. Naposledy byla spatřena na pivních slavnostech s ovázanou rukou. Není zřejmé, zda se jedná o zranění či namožení způsobené jednostrannou zátěží při častém zdvihání sklenic. Podobné akce si nenechává ujít ani Ýkorka, od kterého si OOP po jeho přestupu hodně slibovalo. Tento zkušený borec však dává přednost práci v politice a účastí na všech možných společenských setkáních, takže na sport mu nezbývá čas. Rovněž Ilan Inčík se na závodech v běžeckém vyskytuje jen sporadicky. IT práci má v malíčku, ale raději bychom viděli jeho tvář culící se z mlází po nalezení kontroly než z okýnka u vyčítání čipů. Snad se během letních měsíců členové oddílu dají do stavu, jenž jim umožní dosáhnout výsledků, kterými se budou moci častěji pyšnit alespoň na regionální úrovni.

 

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (27)

Mistrovské sprinty ve Valašské Mezopotámii.

Jedním z významných center moravského etnického regionu Valašska je mimo Vsetín a Rožnov p.R. také přibližně dvacetitisícové město Valašské Meziříčí, sevřené ze dvou stran Vsetínskou a Rožnovskou Bečvou, které ovšem nemůže v žádném ohledu konkurovat starověké Mezopotámii, říši, která ležela, jak jsme se kdysi v dějepise a literatuře učili, mezi řekami Eufratem a Tigridem a stala se před pěti tisíci lety kolébkou kulturní civilizace. Rozdílné postavení obou těchto geograficky podobných míst ve světové historii si zcela jasně uvědomili pořadatelé MČR ve sprintu a umístěním svého závodu do Valašské Mezopotámie se snažili tento její hendikep, v porovnání s její daleko slavnější jmenovkyni, zmínit.

Můžeme považovat za štěstí i za jistou prozřetelnost, že jsme při této velké události opět nechyběli a mohli tak o ní podat přímé svědectví. Naštěstí přitom nechyběli ani členové oddílu OOP, skrze jejichž zápolení tyto podniky obvykle reportujeme, i když tentokráte si alespoň jeden z jejich členů určitě přál, aby tomu tak nebylo a celý svět OB se nedověděl o jeho fatálním selhání.

Ale k tomu se dostaneme podrobněji až později. Nejdříve si připomeňme, jak to ve Valašském Meziříčí vypadalo, a začněme samozřejmě nejdříve sobotou. MČR ve sprintu 2015 přitahovalo zájem všech orienťáků už tím, že si všichni v duchu říkali, co jim ten zpropadený Aljoša a jeho hoši zase vyvedou. A musíme podotknout, že očekávání se naplnila.  Připravili určitě pěkné závody, kde skoro vše muselo dokonale klapat, protože jinak by v relativně stísněném prostoru nastal zmatek. To, že nenastal, svědčí o tom, že všechno bylo dopředu dopodrobna promyšleno a následně i provedeno. Zmatek do myslí závodníků však pořadatelé vnesli tím, že závodní prostor vylepšili o umělé překážky. Díky zábranám mezi některými budovami byly vytvořeny nástrahy, v jejichž osidlech uvízli mnozí i kvalitní závodníci, ať už zaběhnutím do slepých uliček nebo oražením nesprávných kontrol, které byly rafinovaně umístěny a záludně nabízeny místo těch pravých. Ale MČR je TOP soutěž a její účastníci musí s náročností i s případnými úskoky stavitelů tratí počítat. Je lépe brblat kvůli tomu, že závod byl nějakým způsobem ztížen, než kritizovat, že měl co do obtížnosti parametry oblastňáku a ne mistrovského závodu. I když nutno podotknout, že některé zábrany byly na mapě i v terénu hůře čitelné či pozorovatelné a později startující závodníci byli již doběhnuvšími o situaci na trati průběžně informováni a děšeni.

Za mírně chladného, mírně mrholícího a mírně pofukujícího počasí se k mistrovskému sprintu dostavilo i několik závodníků OOP.  Jejich ambice nebyly nijak vysoké, těšili se z toho, že si dobře zazávodí ve vzrušenější atmosféře, než je obvyklá na závodech nižších soutěží, a která více motivuje i ty, jež mezi špičku nepatří. A hlavně aby si mohli tuto špičku trochu okoukat a zblízka se podívat, co že to obnáší závodění na vyšší úrovni. K závodníkům OOP s většími nadějemi na úspěšné umístění patřila tentokrát jen Va Ociánová, která své ambice potvrdila v D45, kde obsadila velmi pěkné 6. místo jen necelou minutu za bronzem (6/20). Nástrahy tratí si vyzkoušela i rodina Udečkova v kompletní chodící sestavě, z nichž Etra doběhla v kategorii D21C (7/10), Omáš H21C (5/7) a malá Telinka (HDR ). Rovněž rodina Alichů si tuto sváteční příležitost nenechala ujít a zatímco děti, mladší Vana (HDR) i starší Onáš (DH10N), své tratě úspěšně zvládli, mamka Abka nejenže nestihla přijít včas na start, ale patrně rozhozena tímto faktem nebyla dostatečně koncentrována a některé úvodní kontroly neorazila správně.  Taťka Adek se zatím stále zašívá v HDR, ale i jeho čas se osamostatnit snad už brzo přijde. Z pravidelných účastníků žebříčků OB startovali ještě Řeťa v H65 (9/13), který se připravil o lepší umístění sérií dvou po sobě následujících chyb v závěru závodu a Ura H70 (6/7), který si, soudě podle jednoho z mezičasů, musel odskočit na kafe, na toaletu nebo do městského informačního centra, protože jiným způsobem se jeho jedenáctiminutový výpadek nedá zdůvodnit. Onza Rajer si v H55 vedl většinu trati docela dobře (průběžné 5. místo), ale jedno větší zaváhání v závěru ho srazilo až na (10/16).

Nedělní sprintové štafety měly jako vždy svou neopakovatelnou atmosféru. Štafety jsou obecně velice zajímavé hlavně pro diváky, protože se neběží v hendikepu a je možnost sledovat napínavé boje v reálu buď při průběhu shromaždištěm, nebo dokonce, jako v tomto případě, současně i ve virtuálním reálu na velké obrazovce. Oddíl OOP postavil pouze jedinou štafetu, a to DH220, která se poprvé představila v novém složení. Bylo jasné, že je čeká lítý oddílovražedný boj se ZLH, ve kterém pro oba oddíly nebylo důležité umístění, ale hlavně porážka svého rivala. Především OOP mělo v úmyslu získat satisfakci za vteřinovou prohru při posledním vzájemném měření sil. Závod byl od počátku velice dramatický. Na prvním úseku Va Rabicová (OOP) doběhla asi minutu před Ídou (ZLH), i když na diváckém úseku vypadal náskok opticky větší. Na druhé úseku Tanda (ZLH) předběhl Řeťu (OOP) a naopak získal minutu pro svůj oddíl. Třetí úsek, jak se dalo očekávat, byl rozhodující, a v něm Va Ociánová (OOP) získala na Itce čtyřminutový náskok, který už vypadal docela nadějně, i když na 4. úseku za ZLH startoval všehoschopný Omáš. Za OOP měl tedy na závěrečném úseku vše ve svých rukou a nohou IIoš, ale bohužel neměl to v hlavě.  Netušil, že náskok je až tak velký, proto začal přespříliš závodit, dostal se do potřebné běžecké euforie, ve které pouze jednou málem proběhl pro něj špatně rozeznatelnou zátarasou a pouze jednou zbytečně přeběhl přes mostek na druhou stranu Bečvy, ale jinak vše zdánlivě klapalo, jak mělo. Štafetu donesl do cíle dokonce na druhém místě a zkušený komentátor Béďa u mikrofonu hlásil, jako by něco tušil, že ještě je třeba počkat na vyčtení čipu a ověření správnosti ražení. Jaké však nastalo v Ilošově mysli i tváři zděšení, když z tiskárny vylezl proužek papíru s lakonickým textem: chybí kontrola – DISK. Z výrazu jeho obličeje pochopili i statní členové štafety OOP, že něco není v pořádku a že usilovné snažení každého z nich přišlo vniveč. Místo účasti na vyhlášení vítězů je čekalo zkroušené vytroušení se ze shromaždiště a neradostná cesta domů. Viník byl jasný – nezodpovědná kontrola kódů ze strany Iloše, i když byl k tomu před startem nabádán, a podcenění situace, o které jsme psali výše, že v oblasti očekávané farsty mohou být zašitější kontroly a je třeba pečlivě hlídat popisy i kódy. Na celé situaci velmi mrzí to, že Iloš nejenže zkazil svým kamarádům závod, ale připravil oddíl o možnost prezentovat se na stupních vítězů při velké celorepublikové akci ve slušivých tričkách nově založeného Sportovního centra veteránů, které by se tímto dostalo do širšího povědomí orienťácké veřejnosti. Lze předpokládat, že vytýkacímu řízení ze strany SCV nešťastník určitě neujde.

V průběhu nedělních štafet nás zaujala ještě jedna situace, která ostatním pravděpodobně unikla. Komentátor při průběhu jednoho ze závodníků OOP konstatoval, že se jedná o člena oddílu bývalého Ostroje Opava, nyní Slezanu Opava. Chtěli bychom na tomto místě uvést na pravou míru to, že bývalá TJ Ostroj se změnila na TJ Opava (což je bohužel poněkud fádní název) a bývalý Slezan zůstal stejným Slezanem až do dnešní doby. Jak jsme se dověděli od pamětníků, kterých už není mnoho, z těchto dvou v minulosti dominantních opavských oddílů se v průběhu let z různých důvodů odštěpily různé frakce, takže v jednu dobu bylo na Opavsku pět aktivních oddílů (AOP, JAM, KYL, OOP a SOP). V současné době jsou to už jen v podstatě tři aktivní oddíly, když dva bývalé velké kluby Ostroj (dnes TJ Opava) a Slezan zcela převálcovalo AOP, dnes jasně nejsilnější oddíl OB v Opavě, který se v posledních letech úspěšně etabloval pod značkou POBO (Přátelé orientačního běhu Opava).  Oddíl se postupně rozrůstal do stále větších rozměrů výchovou svých vlastních členů i vytváření takových podmínek, že dokázal stáhnout z jiných oddílů závodníky všech perspektivních věkových kategorií. Velikosti oddílu, aktivitě a kvalitě jejich členů zákonitě odpovídají i jejich sportovní úspěchy. Orienťácká veřejnost, a to nejen v Opavě, byla proto překvapená, když na přelomu tohoto roku (navzdory všem pravidlům známým hlavně ve světě byznysu, že úspěšná značka se nemění) vyšlo ve známost, že oddíl AOP rezignoval na „přátelství“, čímž ze značky POBO zůstalo jen OBO. Máme pouze obavy, aby redukce této sportovní značky nepokračovala, protože přes „BO“ už je jen kousek k „O“, kdy už lze jen obtížně rozpoznat, zda se jedná o písmeno nebo o číslici. Tu číslici jim samozřejmě nikdo z jejich sportovních kolegů ani z naší redakce nepřeje. Doufáme taky, že v úspěšně rozvíjející se firmě NORD, která personálně, technicky, organizačně i finančně stojí za oddílem AOP, nebudou postupovat stejným způsobem jako v oddíle, a že se z ní nestane firma ORD.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (26)

Visalaje 
Když účastníci moravských „béček“ dorazili do známého beskydského rekreačního střediska na Visalaji, museli podezřívat pořadatele tohoto podniku, že mají techtle se samotnou Matkou přírodou anebo přinejmenším se svatým Petrem. Přivítalo je totiž nádherné pozdně jarní počasí s příjemně hřejícími slunečními paprsky, navíc spojené s kouzelnými scenériemi zalesněných beskydských hřebenů a kopců, které nabízely úchvatné a uklidňující pohledy na takřka nepřerušované plochy zeleně mnoha odstínů a tónů. Přímo proti středisku se hrdě vyjímal nejvyšší kopec Beskyd, Lysá hora, který se usilovně snažil strhávat pohledy všech užaslých diváků hlavně svým směrem. Na druhé straně pohled na hotelový komplex, v jehož areálu se nacházelo centrum závodu, a který poskytoval stravovací i ubytovací servis pro závodníky, dokazoval, že se v tomto úžasném koutu Beskyd zhruba od třetihor mnoho nezměnilo. Pamětníci, kteří se účastnili závodů před deseti lety i starší pamětníci, kteří se zúčastnili závodů před 20 lety, nalezli rozlehlou budovu a službukonající personál v původním retro stavu. Zvlášť obsluha v restauraci stojí za povšimnutí. Její nejvýraznější postavou byla sušinka v hokejovém dresu s legendární 68 na zádech, který se nechal oslovovat jak jinak než Jardo, a který zmateně pobíhal po lokále a terase a vnášel zmatky do řad nepřátel. Těmi byli návštěvníci lokálu hlavně pro druhého číšníka, který navzdory své hromotlucké postavě, která obvykle předznamenává klidnou a rozvážnou povahu svého majitele, byl nervózní z toho, že mu tam chodili lidi, něco chtěli a tím ho nutili k práci. Jeho nervozita kulminovala hlavně v momentech, když zákazníci měli přesilovku, tzn., že jich bylo více než obsluhujícího personálu. Když se po sobotním závodě utvořila v restauraci fronta žíznivých a hladových závodníků, snažil se ji hromotluk redukovat nikoli zvýšeným úsilím, ale naopak svou liknavostí, protože rychlost obsluhy daná jedním natočeným pivem za 3 minuty vydrželi jen ti nejtrpělivější. Na zdůvodnění zavření kuchyně v 19 h, údajně pro únavu kuchařek, si pak smlsli hlavně o jídlo marně žadonící hosté, kteří se svou váhavostí odsoudili k hladovění.
Závodníci OOP se dostavili k těmto závodům v nebývale vysokém počtu. Využili možnosti ubytování v hotelu, což jim zvýšilo pohodlí celého závodního víkendu a poskytlo příležitost k utužení týmu při odpolední vycházce či večerním posezení. Dalším důvodem bylo oficiální zahájení činnosti Sportovního centra veteránů, které se vytvořilo při tomto oddíle na počátku roku a tímto shromážděním definitivně vystoupilo z ilegality. U tohoto svým způsobem nového fenoménu bychom se rádi zdrželi. Sportovní centrum veteránů (SCV) se zrodilo v podstatě spontánně a je docela podivuhodné, že v zemi s tak vyspělou tradicí orientačního běhu trvalo tak dlouho, než někoho napadlo zaplnit, podle našeho názoru, poslední bílé místo na mapě možných činností sportu zvaného orientační běh. Již při posledních závodech se členové oddílu OOP veteránského věku začali objevovat v nových tričkách nesoucí logo SCV, která vzbudila zaslouženou pozornost ostatních závodníků. Abychom předešli zbytečným dohadům a uspokojili zvědavost našich čtenářů, pokusili jsme se získat co nejvíce informací o tomto sdružení, které v dějinách i v přítomnosti orientačního běhu u nás, a možná i ve světě, nemá obdoby, a poodhalit pohnutky, které vedly k jejímu založení. Veteráni OOP si totiž uvědomili, že mladí orientační běžci se po opuštění různých sportovních center mládeže již nemají k čemu upnout, protože účast v závodech žebříčků E, A i nižších anebo působení v různých reprezentačních výběrech již není v dnešní době tak motivující a atraktivní jako dříve. A tu se objevuje nabídka, že mladý frustrovaný sportovec po překonání několika nezáživných let v kategorii HD 21 má před sebou perspektivu dospět do vrcholového stadia svých sportovních snů, a to do SCV. Stručně napsáno, jedná se o volné a otevřené sdružení závodníků OB veteránského věku, založené při OOP, ovšem přesahující tento oddíl, což znamená, že se do něj může přihlásit i člen kteréhokoliv jiného oddílu. Na jiném místě jsou již zveřejněny Stanovy SCV, aby se každý mohl přesvědčit, jak silná je myšlenka i vize tohoto počinu.
Je ovšem nutné se zmínit i o sportovní náplni tohoto víkendu. Sobotní klasický závod proběhl v těžkém horském terénu, který byl složen z pasáží krásného průběžného lesa a z pasáží hlubokých svažitých údolí. Podle názoru některých závodníků neměl ani tak charakter klasického závodu (alespoň jeden dlouhý postup na trati), ale spíše prodlouženého middlu. Je ovšem jasné, že mnohým dal i tak dost zabrat, převýšení tratí bylo nezanedbatelné a traverzy ve svazích dlouhé. Přehled výsledků závodníků OOP začneme u Telinky Udečkové, která ve svých 4 letech a za dohledu nesoucí se sestry Dinky statečně absolvovala HDR. V kategorii příchozích bojovaly sestry Eciánové, z nichž ta starší Anda (32/52) lehce předběhla mladší Erču (35/52). Va Rabicová ve stejné kategorii zaznamenala překvapivě velmi dobré umístění (6/52), což je před blížícími se štafetami velmi slibné. V H65B zaběhl Řeťa průměrně (8/13), takže pro Vu Ociánovou (D45B) nebylo problémem ho na totožné trati porazit (a stejně tak i Tandu, t.č. ZLH). Pro Lina (H45C) byla trať velice vyčerpávající a úspěchem pro něj bylo, že ji celou dokončil. Naopak Omáš Udeček, ač lehce zraněn, zaběhl trať 8 km H21C s dobrým umístěním 7/10. Ura Osek (H70) skončil těsně za bednou, když její atakování mu překazila jedna neúspěšná kontrola. V H55B startoval pouze Onza Rajer, když Iloš dal přednost klidu svým stále zlobícím zádům, a vynechání jedné kontroly (ztráta osmi minut), ho odsunulo až na pozici 12/18.
Odpoledne po náročném závodě využili někteří členové oddílu OOP k odpočinku, jiní ke sledování hokeje či vycházce na nedaleký Bílý kříž, aby se v podvečer sešli k již zmíněnému shromáždění členů SCV. Na něm byl mimo jiné slavnostně přivítán do života nový potenciální člen SCV (je vidět, s jakou perspektivou se zde pracuje), narozen předevčírem. Díky svému jménu Jakub (anglicky James) byl na dálku pokřtěn irskou whisky Jameson. Jeho vítání do života pokračovalo až do pozdních nočních hodin za aktivní pomoci kamarádů i z jiných oddílů (KRN, ZLH, OOL, SBR a možná i dalších), takže někteří znají závěr akce jen z vyprávění. Legenda českého orientačního běhu Brko, který tuto akci vystihl slovy svědčícími o dokonalé znalosti Beskyd – večer Bumbálka, ráno Třeštík – se určitě nemýlil.
Nedělní závod na krátké trati probíhal za již chladnějšího počasí, ale shovívavé mraky na obloze spíše jen hrozily svým vodním potenciálem, než aby ho zhmotnily v dešťovou nadílku. Podle dosažených časů byla krátká trať v některých kategoriích až příliš krátká, ale na to si nikdo nestěžoval, což by bylo pravděpodobnější spíše v opačném případě. Stručný přehled výsledků OOP: Telinka opět v HDR, Anda D35C (12/14), Va D45B se polepšila na 5/12, Omáš H21C (9/11), Lin H45C (14/15), Onza H55B taky zlepšení na 7/17, Řeťa H65B (6/10) a Ura H70B se naopak oproti včerejšku pohoršil na 6/7.
Z výše uvedeného je vám, vážení čtenáři, určitě zřejmé, že visalajský víkend se po stránce sportovní i společenské vydařil. Někdo byl lepší v tom, druhý v onom, ale každý si kus spokojenosti odtamtud domů určitě odvezl. Můžeme těšit na další závody, a pokud budou mít naši reportéři příležitost na ně zavítat, rádi vás o nich opět zpravíme.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (25)
Pohádka máje v řevu motorek 
První závody ŽB Moravy a Poháru štafet byly uspořádány v oblasti prostorných lesů okolí automotodromu u Brna, která si před lety získala docela velkou popularitu, takže pamětníci se mohli oprávněně těšit na pěkné sportovní požitky. Bohužel tentokrát to v lese nebylo až tak úžasné. Pořadatelé totiž nebyli vpuštěni do nejatraktivnějších míst tohoto prostoru, což způsobilo, že letošní závod byl jen slabším odvarem závodů z let 1997 a 2000. Na rozdíl od testování monopostů F1, které mohli obdivovat účastníci předcházejících pobytů, se po závodní dráze v těsné blízkosti shromaždiště řítily řvoucí motorky všech možných druhů, tvarů a kubatur. V krátkých chvílích relativního klidu od zvukových efektů vydávaných silnými stroji nelenili pořadatelé a starostlivě pouštěli do éteru hlasitou muziku, aby náhodou nedošlo k poklesu adrenalinu v žilách na start se připravujících závodníků.
Cestou k Brnu se většina zúčastněných, mezi které patřila i malá výprava oddílu OOP, musela probojovávat sněhovými vánicemi vytvářející dojem spíše zimního hororu než očekávané pohádky máje. Naštěstí se počasí během dopoledne umoudřilo do té míry, že do lesa se vbíhalo již za probleskujícího sluníčka, i když silné poryvy větru daly pořádně zabrat stavitelům oddílových stanů a donutily je uvažovat o doplnění inventářů o kladiva či sekery, neboť nedbale zatlučené kolíky by v tomto případě v zemi dlouho nevydržely.
Sestava OOP se vešla do jednoho auta, a to ještě doplněného sourozenci Ovotnými, toho času startujícími, jak jsme v minulém článku uvedli, za oddíl ZLH. Horor nejen cestou na závod, ale přímo v závodě, si prožil Iloš v kategorii H55, kam se letos rozhodl v ŽB postoupit, protože tato kategorie na rozdíl od předcházejících let již slibuje kvalitní a v některých případech (doufejme, že jen dočasně) i nedostižné soupeře. Více než se soupeři však měl problémy se závodem samotným. Při zjišťování startovního času mu ujelo na startovce oko o řádek níže. Na start pak sice dorazil v přesně zjištěném čase, což ale ve skutečnosti činilo pětiminutové zpoždění. Než se z tohoto vzpamatoval, měl na první kontrole ztrátu 7 minut. Tu pak ještě vylepšil v dalším průběhu závodu, když se v místě povinného úseku trati v podobě zaškrcené nuly vydal do protisměru, jako by se jednalo o její křížení. Z tohoto pochybení se rekrutovala další pětiminutová ztráta, takže jeho závodní motivace v tomto momentu degradovala až na snahu nebýt úplně poslední, což se mu díky startu Franty Alberta podařilo. Jako úvodní závod v této věkové kategorii to nemohlo dopadnout hůře (18/19). Řeťa v H65 se rovněž nevyvaroval několika chyb, i když ne tak fatálních jako Iloš, takže při svém umístění 9/15 ho mohlo těšit především to, že se dostal před Tandu (ZLH 10/15). Šéfka oddílu Va měla smůlu, protože si v závodě podvrtla nohu a doběhla v D45 jen s velkým sebezapřením a s bolestí ve tváři na 15/19. Výsledky tedy nebyly nic moc. Rovněž vyhlídky na slušné umístění v nedělním štafetovém závodě H165 braly za své s pohledem na kulhající Vu a na soupisky soupeřů, které se blýskaly takovým jmény, že v dané kombinované sestavě na ně štafeta OOP opravdu neměla.
Odpolední a večerní soustředění v pisárecké Kolibě, zpestřené návštěvou brněnských přátel, sice zvýšilo odhodlání na nedělní štafetu, ale po zvážení šancí bylo jasné, že OOP může bojovat o umístění jen se štafetou ZLH. A to pouze v případě, že se na prvních dvou úsecích podaří vytvořit takový náskok, že mladý Omáš Ovotný nedoběhne na posledním úseku zraněnou Vu.
Průběh štafetového závodu H165 naplnil prognózy docela přesně. Čelo závodu přestalo štafetu OOP zajímat na druhém úseku, který sice přebírala poměrně těsně na druhém místě, ale Řeťa neměl šanci tuto pozici oproti mladším a výkonnostně lepším vlčákům z jiných oddílů uhájit. Udržel sice desetiminutový náskok před ZLH, ale bylo jasné, že boj s nimi bude velmi těsný. To se taky potvrdilo při doběhu, kdy kulhající a všechny síly vydávající Va udržela vedení před ZLH až ke sběrce, na které však byla sprintujícím Omášem předstižena. Chybělo pouze 50 metrů, aby se závod dotáhl do šťastnějšího konce. Škoda tedy zmatkování Iloše před sběrkou, kdy chtěl hledat ještě jednu kontrolu, která už tam nebyla (ztráta cca 40 s) a úlet Řeti na jedné z kontrol (cca 5 minut). Přes tento malý neúspěch v boji se štafetou ZLH bylo možno vystoupení OOP považovat za odpovídající jejich současným možnostem se zřetelným potenciálem na zlepšení. Chce to jen vyšší koncentraci na závody a vyvarování se zbytečných chyb.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky veterána (24)
2 x NEC NEC NEC 
V titulku dnešního příspěvku jsme použili starý otřepaný rébus (NEC NEC NEC = Třinec), který bylo ovšem nutno vynásobit ještě dvěma, protože závody se v tomto městě běžely dva. Tedy dvakrát Třinec. Konkrétně se jednalo o sprinty, dopolední individuální a odpolední štafetový, přičemž celková suma naběhaných km u závodníků, kteří absolvovali oba závody, se příliš neblížila závodu middle, navíc s několikahodinovou přestávkou a v plochém nenáročném terénu. Z toho vyplývá, že účastníci si užili slunnou jarní sobotu v pohodovém fyzickém zatížení, a protože ani sprintové tratě neoplývaly žádnými velkými nástrahami či oříšky k řešení, ani na mentální přetížení si nikdo stěžovat nemohl. Poklidná atmosféra na shromaždišti na atletickém stadionu nebyla narušena ani tím, že v nedaleké hokejové aréně do sebe bušili domácí hokejisté s Litvínovem, a pouze smutné tváře domácích fandů při odchodu ze zápasu dávaly tušit, jak toto první utkání finálové série dopadlo.
Dopolední sprint byl povětšinou běžák, protože nedaleké sídliště pravděpodobně neskýtalo tolik možností, na kterých by si závodníci mohli vylámat zuby (tedy s výjimkou dlouhého seběhu se schodů). Řešení postupů, pokud se nedalo běžet přímo rovně, se zredukovalo většinou na rozhodnutí, zda zprava či zleva. Přesto se některým závodníkům OOP podařilo i za těchto okolností závod pokazit. Možná že to bylo i tím, že šéfka oddílu vyhlásila dopolední závod jako nominační na odpolední štafety, což vůbec nebylo zainteresovanými bráno na lehkou váhu. Zatímco rodina Eciánů pod tímto tlakem nebyla, neboť měla na odpoledne připravený jiný program, ostatní měli prokázat, jak se dokážou za této situace se sprintovou tratí, kde se každá chybička vymstí, vyrovnat.
Ilip Ros, pro kterého to byl první zahřívací závod v kategorii H16 a možná vůbec první v této sezoně, zatím moc nepřesvědčil, stačilo to jen na umístění 12/14. Určitě se ale rozběhá k lepším výsledkům. Kategorie H21 vypadala na první pohled jako oddílový přebor AOP, protože v první desítce měli plných 6 borců. Omáš Udeček se v této konkurenci umístil 29/32. Ale pozor! Na startu se zatím inkognito objevil bývalý člen oddílu Artin Ecián, který zaběhl docela slušný výsledek 15/32. Pokud do Třince nepřijel jen jako člen rodinného výletu, mohl by si vzpomenout na své více než desetileté působení v oddíle v mládežnických kategoriích a opět se do něj zapojit. Bude ale záležet jen na něm, zda bude mít zájem. V H35 běžel docela slušně Etr Ros, který prokázal svou rychlost dvěma nejlepšími mezičasy a doběhl 13/19. V H45 měl oddíl dokonce trojí zastoupení. Iloš se přiblížil špici ve své kategorii umístěním 3/12, když za prvními dvěma zaostával ve své dřívější přednosti, a to v rychlosti běhu. Bojovnost na trati však v žádném případě neztratil, z nominačních důvodů běžel „na krev“, což zjevně prokázal tím, že jako jediný ze závodníků doběhl s krvácejícím čelem po srážce s osamělým výrazným stromem. Lin doběhl 10/12, ovšem samostatnou pozornost si zaslouží Ilan Inčík svým novátorským přístupem k závodu. Jako nejzkušenější ITman MSKS, který se v roli operatéra Sw pro pořádání OB závodů prezentoval v již mnoha a mnoha desítkách akcí, se tentokrát snažil přimět celou SI techniku, aby akceptovala jeho průběhy kontrolou, aniž by se zdržoval ražením. Po doběhu závodu, který ze studijních důvodů absolvoval zcela bez SI čipu, však zjistil, že výpočetní technika, Sw i SI sada zatím není zatím na takové úrovni, aby byla schopna jeho skvělé nápady absorbovat. Je to úděl géniů a novátorů, kteří jsou vždy o krok před realitou. Své nadprůměrné schopnosti demonstroval následně tím, že po svém doběhu bleskově umravnil program na vyčítání výsledků, se kterým si zoufalí pořadatelé moc nevěděli rady. V kategorii H65 startovali dva borci OOP – zatímco Ura Osek mohl být hrdý na své umístění 2/7, řeťa v cíli zaplakal nad svým omylem, když nepíchl jednu ze svých kontrol. I přes jinou velkou chybu na začátku závodu by si pravděpodobně, nebýt tohoto pochybení, stačil ve své kategorii doběhnout pro vítězství.
V holkách měl oddíl taky svá zastoupení. Dámy Eciánovy se porovnávaly v kategorii P (zatím zkušenost předčila mládí), ve vyrovnaném závodě D35 Va Ociánová doběhla 3/15, když první čtyři se vmístily do jedné minuty. Téměř minutová chyba na jedné z kontrol mrzela a připravila Vu o vítězství. Ída Ájková v D55 problémy neměla, protože s žádnou soupeřkou bojovat nemusela a pro pozici 1/1 jí stačilo dorazit do cíle s bezchybným ražením, což pro zkušenou harcovnici nebylo překážkou.
Bednové umístění ve čtyřech kategoriích nutno označit za oddílový úspěch, a to ještě závodníky čekaly odpolední štafety. Pro dopolední výsledky, dostatečný počet let a prolitou krev byli do štafety DH 190 nominováni: Ída, Ilan, Va a Iloš. Zbývající s výjimkou Ilipa, který se po dopoledni moc necítil, běželi štafetu MIX. Štafetový závod byl zajímavý tím, že jeho mapově nejnáročnější část probíhala na dohledném koupališti a většině závodníků prvních úsekům trochu zamotala hlavu. Přestože další úseky to měly již odkoukané, závod byl zajímavý pro svou přehlednost, jak která štafeta na tom právě je. Nikdo si už nedělal hlavu z toho, že výpočetní technika úplně klekla a výsledky se dávaly dohromady podle doběhových časů. Fair play povědomí závodníků bylo na tak vysoké úrovni, že někteří (HAV) se přiznali, že chybovali, i když je to připravilo o dobré umístění.
Štafeta OOP DH 190 si vybojovala prvenství díky velmi dobrým a zodpovědným výkonům na všech úsecích a hlavně dobrým babám. Závod skvěle rozběhla Ída, která v závěrečném pytlíku setřepala svou soupeřku a Ilanovi předávala s takovým náskokem, že ho jeho pronásledovatel již před sebou neviděl, čehož Ilan využil a lehce, i když těžkým krokem, mu utekl. Svůj náskok během svého úseku ještě navýšil, a když se na třetí úsek postavila Va, která na něm papírově neměla konkurenci, bylo jasné, že se schyluje k dalšímu úspěchu. Iloš na posledním úseku již měl takový náskok, že si ho mohl v pohodě vychutnat jako mapový trénink a jen si hlídat správné kódy. Ani mixáci se v konkurenci neztratili a třetí místo též zaručeně znamená úspěch. Takovou četnost umístění na stupních vítězů už oddíl OOP dlouho nezažil.
Pořadatelé byli sice rozmrzeni nezvládnutím výpočetní techniky, ale naštěstí se nenašel žádný hlasitý kverulant či hnidopich. Nikdo jim nic nevyčítal (stejným způsobem se v závodě chovala i vyčítací jednotka), zvláště když si na závěr závodníky stačili udobřit výbornými buchtami.
Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky veterána (23)
Tam v Karviné … 
Hledám zase temnej kout, kdepak moh bych obejmout jeden den tam v Karviné…… zpívá Yo Yo Band ve své slavné písni Karviná. Temných koutů Karvinska si s touto melodií na rtech mohli do sytosti okusit i orienťáci MSK, kteří v bývalém vojenském prostoru s příznačným názvem Černý les, skrývajícím bývalé raketové odpaliště ruských pershingů chránící nás kdysi před prohnilým kapitalismem, absolvovali první viditelný závod jarního žebříčku. Navzdory potenciální nedůvěře k této spíše industriální než přírodní oblasti s nepříliš valnou pověstí, dorazilo do předměstského hospodského sálku tolik zájemců, že většina z nich musela závidět konzervovaným sardinkám jejich nadměrný postživotní prostor. Venku před hospodou se totiž nikomu pro poměrně chladné počasí pobývat nechtělo.
Z oddílu TJ Opava se na závod vypravilo pouze sedm členů, což je docela málo a i ostatní by se již měli probudit ze zimního spánku. Avšak ještě než se budeme věnovat tomu, jak se OOPákům na černém Ostravsko-Karvinsku dařilo, nelze se vyhnout zmínce o změnách, kterých členstvo oddílu doznalo během zimní závodní přestávky. Naštěstí ztráty, aspoň co do počtu, byly mírně nižší než „nálezy“. Oslabení oddílu představuje údajně dočasný přestup sourozenců Ovotných do oddílu ZLH. Všem bylo jasné, že díky silným rodinným poutům jim tento oddíl není lhostejný, a když se oba v uplynulé sezoně vypracovali k životním výkonům, nemohla tato skutečnost uniknout protřelým a bezskurpulentním lanařům ZLH. Spřádali kolem nich sítě tak dlouho, až v nich oba nebožáci nakonec uvízli. Oddíl OOP je ovšem uvolnil pouze ze zdravotních důvodů. Ke konci sezony nemohlo totiž bystřejším a vnímavějším členům tohoto oddílu uniknout, že hlavně Tanda není ve své kůži. Po pečivém odborném vyšetření se lékařům nezdálo být v pořádku hlavně EKG, jakoby se v záznamech srdeční činnosti objevovala záhadná zdvojení a ozvěny. Teprve po konzultaci s Profesorem Pirkem, přednostou Kliniky kardiovaskulární chirurgie IKEMu, vyšlo najevo, že anomálie jsou způsobeny tím, že jeho srdce bije pro oba dva oddíly. Aby bylo zabráněno dalšímu zhoršování Tandova zdravotního stavu, rozhodla se s těžkým srdcem (v tomto případě se pro jistotu EKG nenechalo provést) jindy tvrdá a neoblomná předsedkyně oddílu oba „staré ostrojáky“ na hostování uvolnit.
Tento úbytek kvality se oddíl snažil eliminovat novým členskými přírůstky, které bychom rádi na tomto místě představili. Mezi nejznámější patří sourozenci Ýkorkovi, kteří se rozhodli po dosažení svých životních jubileí v loňském roce zamyslet se nad svým dosavadním plodným životem a změnit oddíl. O pohnutkách, které je k tomu vedly, si můžeme myslet, mimo jiné, cokoli. Zatímco Ura je všeobecně známým borcem slavné minulosti a nevyzpytatelné přítomnosti, jeho skromná žena Va je spíše plachým orientačním běžcem salónního typu, od které je možno očekávat hlavně zvýšení společensko-kulturní prestiže oddílu. Třetí přírůstkem je úplný nováček v poli orientačních běžců, Etr Ros H35 (otec žáka Ilipa, rovněž loňského nováčka), který pro svou lehkonohost a lehkodechost se určitě po získání základních zkušeností bude rychle prodírat výsledkovými listinami vzhůru a bezostyšně prohánět své soupeře. Posledním v tomto představování, ale určitě ne výkonem a přínosem pro oddíl, je staronový orienťák a výkonný všestranný sportovec Onza Rajer, který se výborně uvedl hned ve svém prvním závodě.
Jak tedy tento první denní jarní závod sezony 2015 pro závodníky OOP dopadl? Začněme hned úspěchem Řeti Evčíka, který ovšem mohli odborníci na veteránské kategorie takřka s jistotou předvídat. Dal o sobě výrazně vědět v pro něj nové kategorii H65, do které právě věkově postoupil a k nelibosti svých soupeřů tak mohl při vyhlášení pohlížet do auditoria přímo z nejvyššího bodu stupně vítězů. V této kategorii je za juniora, a proto se dá předpokládat, že v dalších závodech OŽ ho uvidíme startovat i v H55. Ve středněvěké mužské kategorii H45 startovali dva borci, ovšem s odlišným výsledkem. Zatímco Iloš Ychlý, kterého jako nejstaršího z kategorie poslali do lesa prvního, pravděpodobně proto, aby se na něj nemuselo v cíli dlouho čekat, závod pokazil na jediných dvou trochu těžších kontrolách (7/16 se ztrátou téměř 12 minut na překvapivého vítěze Luboše Baču), nový člen Onza, začal svou působnost v oddíle velmi dobře, a to vybojováním třetího místa (3/16). Oba se seběhli v první polovině závodu a spolu doběhli i do cíle, i když v jeho průběhu šli některé úseky nezávisle na sobě. Tréninkový výpadek Iloše způsobený zdravotními potížemi je znát a bude mít hodně práce, aby se dostal na své obvyklé pozice. Etr Ros v H35 doběhl ve svém prvním žebříčkovém závodě sice až skoro závěru startovního pole, ale neudělal žádnou fatální chybu a je jasné, že jeho posun nahoru možno očekávat postupně s tím, jak si začne s mapou více rozumět. Dva závodníci běželi i v kategorii H21 a oba podali na své možnosti dobré výkony. Pro zdravotní potíže netrénující Artin byl spokojen s umístěním 33/39, Etr Udeček doběhl 27/39, což je pro něj jistě povzbuzující výsledek. Enka v D21 běžela na své současné možnosti (11/14) a je jisté, že i její výkony se budou v průběhu sezony zlepšovat.
K prostoru závodu lze závěrem ve stručnosti poznamenat, že les byl možná lepší, než pesimisté předpokládali a díky ještě neprobuzené vegetaci trnitých šlahounů se dalo běžet skoro všude. Terén byl různorodý profilem, porostem i podkladem, takže postupy nebyly jednotvárné a uznání proto patří pořadatelům, že z toho, co měli k dispozici, vymačkali, co se dalo.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Nabitý závěr závodní sezony2014.

Přestože závěrečný prodloužený víkend závodní sezony 2014 nabídl závodníkům MSK oblasti hned dva závody OŽ, oddíl OOP si ho navíc v jejich mezidobí vyšperkoval oddílovým soustředěním, které vzhledem k připravenému programu a k účasti nováčkům bylo nazváno Malou školou orientačního běhu.
První ze závodů této série, sobotní OŽ ve Fulneku, přivítal své účastníky na shromaždišti v tělocvičně místní devítiletky, což všichni přijali s libostí, neboť byli uchráněni před chladem podzimního rána. Cestou na start by se však závodníci zahřáli i v případě, kdyby vymožeností tělocvičny využít nemohli, protože ta vedla příkrým stoupáním kolem zrenovovaného objektu místního zámku, který sice ještě není přístupný, ale údajně se k tomu už schyluje. Lesní prostor, který začínal hned za zámkem, měl všechny atributy typického příměstského lesa, na který jsou závodníci tohoto regionu zvyklí. Pasáže s dobrou průběžností se střídaly s pasážemi hustníkovými a povětšinou ty průběžné se probíhaly a v těch zarostlejších se hledaly kontroly. Závod nikoho vyloženě nezklamal, některé spíš naopak.
Oddíl OOP měl zastoupení v několika kategoriích a dosažené výsledky lze považovat v některých případech za obvyklé, v jiných zase za docela překvapivé. V dámských kategoriích se moc nedařilo Ence v D21, když obsadila až 11/13; pravděpodobně u ní už letní forma poněkud vyšuměla. V D55 obě Ídy doběhly taky na chvostu této kategorie, ale protože startovaly jen čtyři závodnice, stačilo to i na jedno bednové umístění. U pánů byly výsledky pestřejší. V H14 Ilip kupodivu vystartoval velmi dobře, po dvou kontrolách dokonce vedl, ale v polovině závodu si díky neznalosti pravidel vybral svou nováčkovskou daň, což místo pěkného umístění znamenalo neodvratný DISK. Rodinnou satisfakcí pak můžeme nazvat úspěch jeho otce Etra, který v P2 zaznamenal své první životní vítězství, čím zároveň dospěl ke zjištění, že do této kategorie už nepatří. V H45 startoval z OOP jen Iloš a doběhl až na 4/17, když to po třech minutových chybách na lepší umístění nestačilo. K velkému oddílovému překvapení došlo v H55, kde Řeťa zaběhl svůj sezonní závod s umístěním 3/16 a na hlavu tak porazil nejúspěšnějšího OOPáka letošního roku Tandu, který tentokrát paběrkoval jen s 9/16 místem. Řeťa byl ze svého úspěchu tak překvapený, že na něj ani v časovém limitu celých dvou dnů nestačil odpovídajícím způsobem reagovat. Slíbil však, že velkolepé oslavy na listopadovém oddílovém přeboru veteránů nikoho ze zúčastněných neminou. V H65 pak Osan urval velmi pěkné 2/13 místo a může ho mrzet, že v době, kdy se dostal na průběžné vedoucí postavení, na jedné z kontrol zachyboval. Pro doplnění úspěšných výsledků ostatních členů oddílu nutno uvést krásné umístění Etry Udečkové v P2 (3/17), která po ukončení svých přímých mateřských povinností určitě rozvine svůj skrytý potenciál, a jen o kousek za ní doběhnuvší Vy Rabicové (5/17), u které se naopak předpokládá, že po umírnění svých nepřímých babičkovských povinnosti si svůj standardní potenciál uchová. Nakonec nesmíme zapomenout ani na účast v kategorii HDR (Tella Udečková a Arolína Etlová) a 4/4 místo Agdalény Etlové v D10. Překvapivá účast rodiny Etlových potěšila.
Po závodě se všichni závodníci OOP přesunuli do Mokřinek, kde v ubytovacím středisku U Přisátého klíštěte začínala dvoudenní MŠOB, a kde Artin, který si vzal nad touto akci zodpovědně pod patronát, již připravoval pozdně odpolední tréninkový závod. Ten nejenže vylepšil paměťovými a postřehovými prvky, ale vyhnal všechny až na náhorní plošinu vysoko nad řeku Moravici. Naštěstí se všem podařilo s nástrahami tratě svést úspěšný souboj a ještě před setměním dorazit do cíle. Po večeři pak v restauraci proběhla přednáška pro začínající orienťáky, která byla připravena opět Artinem a doplněna i obrazovými a textovými materiály. Škoda jen, že se do předávání zkušeností nováčkům nezapojili všichni nejzkušenější členové oddílu. Někteří z nich raději svou aktivitu věnovali testování a hodnocení výstupu z čepovacího zařízení tamější restaurace. Po skončení přednášek a navazujících diskusí na témata související s orientačním během se k této činnosti přidali také ostatní dospělí účastníci soustředění, kteří díky své zvídavosti prověřili repertoár restaurace i v oblasti jejího zásobení lihovými nápoji a například poměrně záhy zjistili, že například zásoba Jagermeistera byla ostudně nízká.
Druhý závod MŠOB se následujícího dopoledne uskutečnil v nedalekém městečku, jehož jméno zde uvádět nebudeme, protože v sobě skrývá obrovský potenciál pro velkolepé akce, jako je například závod zimní ligy či MČR ve sprintu. Jako základny bylo využito bydliště jednoho z dlouholetých členů oddílu, velká majestátní vila s krásnou rozlehlou zahradou, kterou se závodníkům nepodařilo ani příliš zpustošit, protože své zaujetí plně věnovali těšení se na připravený spritový závod. O ten se hlavní mírou zasloužil z KRN hostující, ale jakoby vlastní Avel, který je znám tím, že si dá na všem záležet a samozřejmě nezklamal ani v tomto případě. Se zodpovědností jemu vlastní připravil vynikající závod, kde takřka každý postup měl minimálně dvě volby a kde využil či zneužil mnohé ze záludností poskytnutých tamějším terénem. Na trati pak probíhaly líté boje. Podařilo se nám například zachytit situaci, kdy Iloš doběhl před sebou startující Tandu a Osana a chtěl je setřepat tím, že je zavedl do malého kufříku, hledajíc schválně kontrolu o objekt vedle. Mělo to však opačný efekt, díky zdržení je počal dobíhat za nimi startující mladý Omáš Údeček, což vyprovokovalo Iloše ke zrychlení, které však nezvládl. Při postupu na další kontroly si naběhl do stavitelem připravených osidel a místo, aby včas odbočil a vběhl do areálu Gerontologického ústavu, přeběhl odbočku a dostal se až do míst sloužících obyvatelům městečka o jednu věkovou dimenzi starším. Chvíli zmateně bloudil mezi pozůstalými, kteří s pietou postávali u míst posledního odpočinku svých předků. Naštěstí z výrazů jejich tváří brzo pochopil, že tady určitě nikdo z jeho soupeřů neběžel, v tichosti a s projevem úcty k zemřelým se z hřbitova zdekoval a vrátil se do závodu. Ten však už byl pro něj ztracený, a tak si ani moc neužil nejkrásnější závěrečnou parkovou část závodu. V něm zvítězil již zmíněný Údeček, za ním pak skončila odpočatá Va Ociánová, která radostí nad získáním Ilošova skalpu svým vytrénovaným hlasovým projevem vyplašila ptactvo v širokém okolí.
Doběhnuvší závodníci nešetřili chválou směrem k mapaři a staviteli závodu, skromnému Avlovi, na kterém již tradičně stojí všechny stavitelské (v tomto případě i mapovací práce) při oddílových radovánkách, a také k Artinovi, který vše vymyslel a projektově zmanažoval. Díky pohostinnosti paní domu Lanky se většina závodníků přesunula do horního patra vily, kde se jala usilovně plenit zásoby buchet a tlačenky a dokonce ohrožovala i minimální stav záchovné dávky alkoholu pro dvoučlennou rodinu důchodců, která je pevně stanovena v novele zákona o důchodovém zabezpečení obyvatelstva. Škoda jen, že díky náhlé či plánované prchlivosti většiny účastníků závěrečné trachtace, bylo jejím ukončením v podstatě zakončeno celé MŠOB, přestože podzimní počasí úpěnlivě vyzývalo k výletu do okolí. Hlas přírody však vyslyšela pouze minimální skupinka, která absolvovala relaxačně příjemný pochod v zalesněném svahu nad údolím kouzelné řeky Moravice až do Kružberku, kde neodolala pstruhové nabídce ve vyhlášené restauraci Davidova mlýna.
Závěrečný díl prodlouženého víkendu se odehrál poblíž Borové u Bolatic, kde opavský oddíl SOP připravil poslední regionální závod OŽ letošního roku. Zatímco si prezident Zeman na Hradě připravoval medaile a řády pro večerní metalizaci osob, které se svým počínáním zasloužily o lepší svět nebo si svým počínáním zasloužily jeho přízeň, na sluncem zalitém shromaždišti se připravovali borci, kteří se chystali bojovat o medaile maximálně tak perníkové. Závodní prostor zaujímal menší část velkého prostoru bývalé mapy Smíšená, který se pořadatelé odvážili poprvé použít po částečném vzpamatování se z devastace způsobené letitou těžbou dřeva.Velkou část plochy nevelké mapy ještě stále vyplňují rozlehlé oplocenky, zelené barvy je taky nadmíru a pravoúhlých cest jakbysmet, ale nutno přiznat, že pro závod na krátké trati OŽ to bylo ještě možno považovat za stravitelné.
Závodníci OOP si vybojovali v tomto závodě následující pozice. Erča v D14 byla 3/3, Etra v P25 získala opět hezké umístění (4/21) a na Ídu Ájkovou v D55 zbylo tentokrát zasloužené první místo (1/1), když její soupeřky poslední závod již vypustily. Na startu H21 objevil Omáš Údeček, který sice skončil až 18/19, ale to vůbec nevadí. Věříme, že se bude stále posouvat nahoru a bude zdatně sekundovat Artinovi, zvláště když si bude pamatovat, kterou kategorii běží a vezme si na startu správnou mapu. V H45 úplně propadl Iloš (10/17), který převedl svůj nejhorší závod letošního podzimního OŽ. V jeho polovině, když se pohyboval průběžně na třetím místě, si však v úseku, který mu připadal trochu nudný, způsobil sám ztrátu koncentrace tím, že začal konverzovat s míjejícími závodníky. Pak stačilo v tomto nesoustředěném stavu uhnout trochu ze směru, přeběhnout listím zapadanou pěšinu a vyběhnout z mapičky ven. Ztráta bezmála 5 minut je pro něj spravedlivým trestem. Lin-O ve stejné kategorii doběhl 15/17. V H65 potvrdil Osan svou nečekaně oslnivou formu v závěru sezóny a druhý závod po sobě skončil na bedně, tentokráte 3/14.
Tímto souhrnem výsledků z posledního závodu OŽ se nezbývá než rozloučit s oficiální sezónou 2014. Veteránskou část oddílového členstva čeká ještě veteránský přebor, který se uskuteční v horském terénu Jeseníků a je docela možné, že se tam některý z našich reportérů vypraví. Přejeme všem orienťákům a především členům oddílu OOP, který bedlivě sledujeme, příjemný a zasloužený posezónní odpočinek a nabráním nových sil do bojů se soupeři i se sebou samými v další sezóně.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Závodní hybrid v břidlicovém království.

Reportéři časopisu Smoke Signals byli velice překvapeni, když se náhodou stali svědky krajské premiéry nového typu závodu v orientačním běhu, tzv. prodlouženého sprintu (jak byl nazván v rozpise), který si mohli vyzkoušet účastníci nedělního OŽ v Jakartovicích nedaleko Opavy. Původní sprintový závod záhadným způsobem zhybridizoval na prodloužený sprint a měl skutečně charakteristické rysy obou typů závodů, mezi které se vetřel, a to jak sprintu (měřítko mapy 1:5000), tak i middle (délka tratí a dosažené časy). Není divu, že tato nová disciplína spatřila světlo světa v terénu, sice notně oběhaném, ale pro orientačního běžce svou jedinečností přitažlivém, navíc v podání oddílu, který si s psanými i nepsanými usancemi OB těžkou hlavu nedělá. Je zajímavé, že když loni žádal oddíl OOP sportovně-technickou komisi MSKS o výjimku, aby na mapě stejného měřítka mohl uspořádat noční závod prostoru Opavské sopky, která je velmi jemnými terénními detaily podobná jakartovickému terénu, nebylo mu to povoleno. A hle, nyní již to šlo. Tehdy neústupná STK tentokrát ustoupila tlaku silného oddílu, anebo možná ani moc netuší, co se jí v oblasti děje.
Mnoho závodníků naštěstí tuto nesrovnalost nijak nevnímalo, anebo jim to nevadilo, protože jim šlo především o to, aby si dobře zazávodili. K tomu měli docela dobré podmínky – hezké slunečné počasí (až na ten silný vítr), pěkné zázemí (to však bylo vykoupeno dlouhou cestou na start, ale vše nelze chtít dokonalé) i zajímavé tratě v exkluzivním terénu vytvarovaném kutáním břidlicové horniny a podobnou bohulibou činností.
Oddíl OOP byl v Jakartovicích zastoupen hned dvěma rodinnými klany, kromě Etrášků totiž dorazila i kompletní rodina Rosů. Zatímco malé Etrášice standardně brečely, aby nemusely do lesa, malá Netka Rosová usedavě plakala, protože pro nevídaný zájem o HDR byla tato kategorie včetně všech vakantů v rychlosti vybílena, čímž se na váhavé nedostalo. Vše vyřešil pro zranění nestartující Artin, který se za asistence Ničky vydal do lesa se všemi sportu i nesportuchtivými pindulkami. Ty však po chvíli zapomněly na hledání kontrol a jaly se těžit zbylou břidlici, což ocenil zvláště Artin, který byl spatřen vraceje se z lesa obtěžkán nejen unavenými jedinci, ale i batohem plným vytěžené horniny. Doufáme jen, že množství z prostoru vyneseného materiálu nezapříčiní nutnost okamžité revize mapy.
Zbývající členové oddílu se závodem zabývali většinou zodpovědněji než tito nezletilci. V kategorii příchozích jsme měli hned tři zástupce – zatímco dámy Ecošky zdolaly trať ve svátečním tempu, novic Etr Ros ve svém prvním životním závodě ukázal, že bude pro oddíl přínosem, neboť svým umístěním 7/32 velmi mile překvapil. Není těžké předpovědět, že jeho výkonnost půjde strmě nahoru. Mladý Ilip se v H14 umístil taky dobře (5/11), o lepší pozici ho opět připravily chyby na prvních dvou kontrolách. Ale nelze nic vyčítat, snaha tu je a zkušenosti postupně přijdou. Enka v D21 běžela jako obvykle bez větších chyb a rovnoměrným výkonem si doběhla pro 6/16. Zástupci vetošských kategorií se dohrabali dokonce k medailovým umístěním, Iloš v H45 ochutnal bronzovou perníkovou medaili za 3/21, když ještě na předposlední kontrole lehce vedl, ale závěrečnou zbrklostí opět udělal radost svým soupeřům. Lin-O doběhl ve stejné kategorii 16/21. Hodnocení můžeme uzavřít perníkovou Ídou Ájkovou, která ve své kategorii D55 skončila na stejném stupínku jako Iloš (3/3).

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Sprint v řečišti, aneb když to při orienťáku cáká.

Okolí říčky Morávky u vesnice Nižní Lhoty, nacházející se nedaleko Frýdku-Místku v těsné blízkosti industriálních Nošovic, ale přece jen na tak blízký dohled beskydských kopců, že nám dovoluje nazvat tuto oblast Podbeskydím, přivítalo závodníky oblastního žebříčku trochu studenějším počasím, než bylo meteorology slibované babí léto. Chladnost rána byla navíc podporována hustou oblačností, přísně cenzurující jakýkoliv pokus o sluneční svit, ale na první dekádu října to ještě přece jen ušlo.

Název mapy Řečiště Morávky mohl některé závodníky trochu vyděsit či odradit, ale na druhou stranu jiné i přilákat, což byl případ Ilana Inčíka z OOP, který jako bývalý vodák přijel na závod na motorce se složeným nafukovacím člunem ukrytým v útrobách brašen svého stroje, chtěje tak využít svých pádlovacích dovedností při předpokládaném překonávání řeky. To však nakonec pořadatelé zakázali s ohledem na zvýšený stav vody po předcházejících deštích. Ze stejného důvodu vzalo za své i několik kontrol, které se tímto místo na ostrůvcích ocitly pod vodní hladinou. Nedalo se ale nic dělat, šnorchl, jak je známo, k výbavě orienťáka standardně nepatří, i když nějakému tomu brodění se nakonec přece jen vyhnout nešlo.

Oddíl OOP se na tomto provinčním závodě prezentoval nejen již zmíněným zakukleným vodákem Ilanem, ale na poslední léta i nebývalým počtem dvanácti ke startu přihlášených členů, kteří dokonce dorazili v plném počtu, což je určitě potěšitelné a může to nenápadně naznačovat zvyšující se aktivitu oddílu. A to ještě úspěšná veteránská dvojice sourozenců Ovotných si odskočila na závod do sousední Hanácké oblasti, kde si chtěl Tanda v konkurenci lepších soupeřů napravit svou pošramocenou pověst a sebedůvěru po nepříliš úspěšném vystoupení na MČR veteránů.

Ale vraťme se zpět k naší Morávce. Závodní prostor v nejbližším okolí této beskydské říčky nabídl částečně podmáčený terén odpovídající klasickým nivním porostům, převážně zabušeným vší možnou vlhkochtivou vegetací, jejichž bujnost byla dostatečně podporována pravidelným zavlažováním. Pořadatelé dokázali z toho mála, co měli k dispozici, udělat docela slušný sprintový závod oblastní úrovně, kde se chodilo převážně rovně, pokud se ovšem právě neobíhala řeka, a kdo si věřil, že udrží azimut a bez přestání bušil ve správném směru, neměl k úspěchu daleko.

Závodníci OOP se v tomto závodě mohli pochlubit dílčími úspěchy anebo alespoň své současné úrovni odpovídajícími výsledky, které se pořadatelům po počátečních potížích nakonec podařilo dát dohromady, když jejich první verze díky časovému znesouladění startu, cíle a vyčítání příliš neseděly. Ševčíko-Hrabico-Hudečkovic rodina, která se mohla pochlubit svým kompletním složením v počtu šesti osob, obsadila tři startovní kategorie. Nejstarší Řeťa v H55 doběhl (5/8) kousek za svým SOP soupeřem Karlem Jurčákem, což znamená, že běžel docela dobře. Nejmladší Tellinka s neuvěřitelným registračním číslem OOP1150 zvládla statečně HDR a nenápadný, již dvojnásobný otec Omáš, skromně se umístivší v P2 na druhém místě, by už měl začít pošilhávat po kategorii H21, ať v ní není Artinovi 5F tak smutno. Oddílová konkurence a výkonnostní růst jsou v tomto případě určitě spojenými nádobami. Další tři členové tohoto rodinného klanu (Va, Etra a nejmladší Dinka) zatím zůstávají v rezervě jako trumfy v oddílovém rukávu a čekají na svou příležitost. Rodina Etrášků se tentokráte dostavila bez svých ratolestí, které odložili na nedaleké chatě, aby se na závod mohli náležitě soustředit. Jejich dosažené výsledky byly díky tomu poměrně chvályhodné – Enka v D21 doběhla 8/16 a Artin v H21 11/20, když jeho dosažený čas/km atakoval stejný výkonnostní parametr vítěze v kategorii H45, což je docela přijatelné porovnání. Nehledě na to, že pouze o příčku před ním doběhl mlaďoch Petr Pospíšil z SOP a dokonce až za ním Jarda Mielec z AOV, a to už je docela hodnotný skalp. I další výsledky závodníků OOP možno považovat za uspokojivé. Va v D35 doběhla těsně za bednou (4/14) a na Ídu v D55 zbylo opět první místo (1/1), protože se jí nedostávalo žádných soupeřek. Ilip v H14 potvrdil svou zálibu ve zdivočelých startech, kterou předvedl i na posledním mapovém tréninku. Jeho dosažený výkon (6/9) negativně ovlivnily pokažené první dvě kontroly. Po zklidnění své mladické startovní horečky půjdou jeho výkony určitě nahoru. V H45 se potkali hned tři závodníci OOP, a to již zmíněny Ilan a zatím ještě nezmínění Iloš a závodník s čínskými kořeny Lin-O. Ilan, zklamaný tím, že si svou vodáckou výzbroj tahal s sebou zbytečně, nakonec závod zkazil kuriózně tím, že si popisy připravil jako společnou vystřihovánku z kategorií H45 a H55, takže nebylo divu, že v polovině závodu mu přestala vyhovovat čísla kontrol, na které doběhl, a chvíli mu trvalo, než zjistil proč. Těžko hádat, jaké pohnutky ho k této ekvilibristice při přípravě popisů vedly a nechceme příliš spekulovat, že to bylo způsobeno několikadenním odloučením od své manželky, které zralý muž kolem padesátky už hůře snáší. Iloš sice skončil o něco lépe (2/12), ale ani jeho výkon nebyl bezchybný. Při doběhu do cílového koridoru, které se nacházelo na fotbalovém hřišti v blízkosti malého vápna, si příliš hleděl toho, aby se nedostal do ofsajdu, zcela přitom zazdil sběrnou kontrolu a z předsběrky se hnal přímo do cíle. Když si to po doběhu s pomocí nápovědy uvědomil, musel se na sběrku vrátit a ztráta s tím spojená představovala skoro přesně ztrátu na vítěze ve své kategorii. I Lin-O doběhl do cíle, jeho zdravotní stav mu však nedovoluje podávat lepší výkony, které by si díky svým zkušenostem zasloužil.

I přes tyto některé peripetie mohli být OOPáci se svými výkony vcelku spokojeni, zvláště pak, když se mezi nimi proslechla zatím utajovaná informace, že redakce časopisu Smoke
Signals připravuje pro nejaktivnější členy velkolepou oddílovou akci. Jedná se o účast na nejmasovějším maratonu světa v New Yorku, kterého se zúčastňuje každoročně 37 tisíc atletů, a která bude ze strany redakce dotovaná zaplacením startovného a letenky (minimálně tam). Výhodou tohoto maratonu je to, že poslední účastníci se dostanou ke startu až v době, kdy první jsou již v cíli, takže pokud si toho pořadatelé nevšimnou, mohou vpředu doběhnuvší závodníci vyběhnout nenápadně do druhého kola a startovat za jedno startovné dvakrát. Naopak nevýhodou je, že díky nesmírné popularitě tohoto závodu jsou běžci, kterých se hlásí mnohonásobně více, než je kapacita závodu, vybíráni na základě loterie. Přejeme tedy všem k NY maratonu přihlásivším se členům oddílu OOP, aby pořadatelé měli při vytahování jejich jmen z osudí pro ně šťastnou ruku, protože když si uvědomíme, že budou točit osudím a tahat z něj lístečky se jmény 37 tisíc krát, musíme uznat, že je to opravdu těžká práce.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym), Nevada, USA

Babí léto v Jeseníkách aneb orienťák v houbařském ráji.

První poprázdninový víkend bývá obvykle rezervován pro vyvrcholení ačkových a béčkových celostátních žebříčků, které bylo v letošním roce kupodivu svěřeno moravskému oddílu, a to dokonce jinému než je preferovanému Magnus Orienteering. Tímto šťastlivcem se stal oddíl OOL v čele s velezkušeným a všemi světadíly protřelým Brkem a plejádou jeho vycepovaných oddílových kolegů a kamarádů. Centrum závodu v Suché Rudná, malé vesničce uprostřed jesenických hvozdů, pak připomnělo světu, že oblast zájmů dalšího nestora orientačního běhu, lehce kontraverzního Fíry, není jenom ve vrcholových partiích nejvyšších moravských hor, ale že zasahuje i do teritorií s nižší nadmořskou výškou. Je samozřejmé, že si redakce tak významného časopisu, jakým Smoke Signals každopádně je, nemohla dovolit u toho nebýt a nesledovat, jak si povedou členové oddílu OOP. Většina z nich si letní víkendy zpestřila účastí na vícedenních závodech v ČR i v zahraničí a můžeme být opravdu zvědavi, jak se tato příprava a nové zkušenosti projeví v podzimním závodním období.
Prvním ze tří závodů víkendové akce, jež byla prezentována se pod krycím názvem Haná Orienteering Festival, byl páteční veřejný závod ve sprintu. Mezinárodní „zvuk“ dala závodům HOF především přítomnost velkého množství polských závodníků, kteří se svým specifickým způsobem předvedli už ve zmíněném sprintu, kde měli možná i přesilovku a ani ve zbývajících dnech nebyli k přehlédnutí. I méně bystrému pozorovateli nemohlo totiž ujít, že Poláci mají v průměru podstatně silnější hlasy než česká populace a navíc je používají mnohem častěji, takže i na rozlehlém shromaždišti sobotního a nedělního závodu se polština rozeznívala takovým způsobem, takže české štěbetání ve srovnání s ní znělo snad až příliš zakřiknutě. Z lingvistického hlediska je zajímavé, že oba národy mají své nejfrekventovanější slůvko úplně stejné, takže nehrozí, že by si zvláště v emotivně vypjatějších situacích neporozuměli. Ale vraťme se ke sprintu. Stavitel tratě pro tento závod fikaně využil orientačních objektů sezónního charakteru, které v podobě kotoučů slámy připravili po žních tamní zemědělci a které před jejich unáhleným odvozem do stodol či stohů hlídal v posledního průběhu týdne před závodem sám Fíra. Pokud někdo nenašel lampion u balíku označeného křížkem na mapě, bylo to pouze vinou sdružených sil v podobě svažitého terénu, gravitace a jejich kulatého tvaru. Do této páteční zahřívací legrácky se z oddílu OOP zapojili Va, Řěťa a Iloš, kteří ji absolvovali se střídavými úspěchy. Zatímco Va ve své kategorii zvítězila, nemajíce příliš soupeřek, Iloš se v převaze hlučných polských soupeřů nedokázal dostatečně soustředit, přehlédl jednu ze závěrečných kontrol, což nemohlo skončit jinak než diskvalifikací. A Řeťa, doběhnuvši jen pár vteřin za Ýkorkou, byl, jak jinak, se závodem a svým výkonem spokojený.
Sobotní klasika, to už mělo být jiné kafe. Aby se k jeho konzumaci skupinka závodníků OOP náležitě připravila, odjela i s vítaným vetřelcem Ýkorkou přenocovat na chatu do nedalekého Karlova. Tam se po dobré a syté večeři věnovali především řešení mezioddílových vztahů v jejich městě, plánům a přípravám na realizaci společných sportovních akcí a mnoha dalším důležitým tématům. Díky souběžně probíhajícímu konzumačnímu triatlonu v pořadí disciplín – pivo, víno, vodka – si ráno naštěstí nikdo nic z dohodnutého nepamatoval, takže životy obou oddílů mohou v poklidu běžet dál. Sobotní dopoledne bylo pak využito nejen k okysličení předních mozkových laloků, kde se nachází orientační centrum příslušníků živočišné říše od členovců nahoru, ale také k modelovému nácviku dohledávání kontrol tzv. „štykovací“ metodou, které probíhalo v blízkém lese a jehož výsledkem byly tři plné tašky hub s velkým podílem praváků i jiných kvalitních druhů. Pak už ovšem nezbývalo než vyrazit směrem k Suché Rudné, kam mezitím z domova dorazili i zbývající členové oddílu.
Shromaždiště, vybudované na rozlehlé louce mezi vesničkou a závodním prostorem, poskytovalo závodníkům vše potřebné, počasí bylo dokonalé, takže přítomným závodníkům nezbývalo nic jiného, než se těšit do lesa. A to nejen na sběr kontrol, ale taky na sběr bohaté úrody hub, čehož využívala hlavně kategorie příchozích. Proto komentátor u doběhnuvších účastníků této kategorie hlásil nejen dosažené časy a průběžné pořadí, ale i počty tašek nasbíraných hub. Tratě připravené v náročném horském terénu byly u některých kategorií poněkud degradovány tím, že při případných volbách postupů se jako nejvhodnější variantou povětšinou nabízela obíhačka po cestách, kterých bylo v prostoru bohužel až přespříliš. Z oddílu OOP se sobotního závodu zúčastnila překvapivě i Alichovic rodina, kde obě děti úspěšně zvládly HDR a mamka Abina si zaběhla velice dobře D35 (6/17). V D21C příjemně překvapila Enka svým druhým místem (2/9), naopak Va v D45B se svým umístěním 14/19 asi moc spokojena nebyla, když na dvou kontrolách nechala dohromady okolo 15 minut a Ída v D65B doběhla 3/4. Z mužské části oddílu běžel v H21C Martin docela slušně, když na osmikilometrové trati udržel průměr jen lehce nad 10 min/km. Iloš v H50B spokojený příliš nebyl, protože kromě neobvykle slabé fyzické kondice doplatil i na dvě nevhodné volby postupu, každá s 2-3 minutovou ztrátou, takže umístění 8/22 nebylo nic moc. Řeťa v H60B doběhl 4/9, což ho uspokojilo, ale nejvíce zářil opět Tanda v H65B, kde už má delší dobu předplacené první místo a svým soupeřům dává pravidelně na frak. Následným rozborem příčin horších výkonů Vy a Iloše bylo zjištěno, že složení disciplín večerního triatlonu jim příliš nesvědčilo. Tento závěr podporuje i vítězství Ýkorky v H60B, který se večírku taky aktivně zúčastnil, ale v současné době soustavných oslav svého životního jubilea je natolik vytrénován, že mu večerní konzumace přišla naopak k duhu.
Odpoledne po závodě věnovali borci OOP včetně drobotiny relaxaci v teplé vodě krytého bazénu v Karlové Studánce. Mimo smývání únavy se celou dobu museli intenzivně zabývat tím, aby počet jejich živých dětí před a po koupání byl přibližně stejný. Tuto rovnovážnou bilanci se ze všech sil snažila narušit Uzka, která se sice jako správný neplavec umí výborně potápět, ale s vynořováním si moc starostí nedělá. Sobotní večer byl už podstatně poklidnější než páteční, i když byl neočekávaně zpestřen návštěvou staršího páru německých turistů, rodáků z Valšova u Rýmařova, jimž se Opaváci snažili alespoň nepatrně odčinit trauma z poválečného vyhnání poskytnutím teplé sprchy, která v nedalekém kempu, kde tábořili, již nebyla v provozu. Následný rozbor proběhlé konverzace s cizinci v jazyku blížícím se angličtině, konzumace těžké houbové smaženice spláchnuté lehkým vínem a takřka půlnoční zahnání dovádějícího zvěřince do postelí bylo vše, co se dalo stihnout a tím mohl být tento jejich den považován za ukončený.
Nedělní ráno, co se týká příjemného počasí, si s předcházející sobotou v ničem nezadalo. Na závodníky čekala zkrácená trať v prostoru, kde se střídaly všemi druhy porostů zarostlé pasáže s úseky čistšími, takže se daly očekávat mapově náročné tratě, kterými ostatně stavitelé tratí již v předstihu vyhrožovali. Kromě rychlosti bylo v této situaci důležité zapojit i pečlivé čtení mapy, protože při velkém množství kontrol a nepřehledném terénu se přílišné riskování nemuselo vyplatit. Sourozenci Etráškovi si tentokráte troufli na lepší konkurenci v kategorii B, kde Enka v D21B skončila 6/12 a Artin ve svém premiérovém béčkovém závodě 12/14. Ostatním členům OOP se dařilo lépe než na sobotní klasice. Ída porazila všechny své soupeřky (ještě nedávno nedostižných jmen) a doběhla si pro první místo v D65B, kteréžto jí jasně přísluší i v konečném součtu ŽB za letošní rok. Nedostatečný počet absolvovaných závodů jejich soupeřek nijak nesnižuje její snaživý a vyrovnaný výkon v průběhu celé sezony. To samé platí i pro Tandu v H65B, který vyhrál svou kategorii s velkým náskokem, až se sám sobě nepřestává divit, jak mu to letos jde. Srovnání s vínem je u něj na místě. Ačkoli se řadíme pouze mezi amatérské konzumenty a znalce vína, odhadovali bychom Tandovy výkony asi tak na výběr z hroznů. Taky v nedělním závodě uspěl na výbornou, porazil všechny své české soupeře, když před ním doběhl jen pro žebříček zcela bezvýznamný Polák. V H50B se více dařilo i Ilošovi, který tak svůj rozlučkový závod s H50B před uvažovaným postupem do vyšší věkové kategorie, ve kterém doběhl 2/24, absolvoval se štítem. Do H50B expandují stále mladší a výkonnější soupeři (např. Jiří Hlaváč, ročník 1961, který běžel nedělní závod mimořádně v H21A, porazil v této kategorii i Tomáše Holase či Richarda Klecha), takže tento únik mu nemůže nikdo zazlívat. Řeťa skončil opět v polovině svého startovního pole H60B (6/11) a nemalý úspěch zaznamenal i stařík Irka v H70B, který mimořádně uspěl druhým místem (2/11) po velmi dobrém výkonu hlavně v závěrečné části závodu.
Všem členům OOP přeje redakce hodně úspěchů v dalších podzimních závodech i jiných připravovaných akcích s tématikou orientačního běhu.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym),
Nevada, USA

Rumcajsový míle

Jeden ze srpnových víkendů hostil prázdninové OB nadšence na tradičním dvoudenním 4-etapovém závodě s pěknými skálo lezeckými pasážemi. Stavitelé oddílu jičínských orienťáků nabídli tratě v bezprostředním okolí hradu Valečova a přilehlých skalních světničkách, přičemž ze čtyř závodů byly do celkového hodnocení počítány tři nejlepší výsledky (přepočtené na body).
Intenzivní zážitek umocnilo v sobotu i počasí, hustý déšť střídalo mrholení, jež bylo vzápětí vystřídáno nesnesitelným pařákem a horkem, aby se mohla posléze od Bezdězu na západní okraj Českého ráje přihnat jedna z nesčetných bouřek. Hromobití mělo i svou bezespornou výhodu – nebylo slyšet vydatné klení závodníků zmateně pobíhajících mezi skalními věžemi, když se náhodou ocitli neplánovaně na jiném skalním bloku a dobytí kontroly na protější skále, vzdušnou čarou jen pár metrů vzdálené, vyžadovalo minimálně tolik odvahy, síly a horolezeckého umu jako letošní dobytí himalájského vrcholu K2 českou expedicí. Temná skalní poustevnická obydlí a jeskyně skýtaly úkryt pro lampiony, a ty osvětleny bleskem šly lépe dohledat, protože přiznejme si – bouřkové temno ve stínu skal v kombinaci s mokrými skly brýlí a špatnou čitelností mapy se stalo důvodem nadávek a neúspěšných dohledávek nejen veteránů, ale i slabozrakých preveteránů.
Nedělní slunečné dvě etapy probíhaly severně od valečovské zříceniny a i ty si vybraly své ouvej – původní obyvatelé lesa, tedy konkrétně sršni, zřejmě nebyli předem varováni a seznámeni s přítomností běžců a udělili tak několika závodnicím nemilou pokutu za vstup do CHKO. Zvuková kulisa závodů byla tedy doplněna o varovné houkání sirén sanitek a vzpomínky zmíněných běžkyň o dost nemilou zkušenost.

Výprava OOP byla nepočetná a navíc oslabená nemocí – z výsledků Lenka D21B 17./38, Martin H21C 38./47 – doplněná o nezávodní doprovod v podobě Madlenky, skvělé zázemí Rychlého dua borců z KRN (díky!) a ještě skvělejší zázemí hospůdky v pivovaru Svijany.

Zapsala Světlina Zabušená

Zápisky veterána (18)
Mistrovství na krátké trati aneb „ryjeme držkou v zemi“

Poslední akce jarní části orientační sezony patří už tradičně Mistrovství na krátké trati, které se letos konalo v turisticky lukrativním prostředí Adršpachu s centrem v Teplicích nad Metují, a bylo dobře, že naši reportéři byli při tom. Atraktivní terén přilákal velké množství závodníků, jak těch špičkových nebo po špičce toužících, tak i všehochuť veteránů s různými ambicemi, od pouhého zúčastnění se až po ambice vítězné, aby se pak úplně ze všech při nedělním finálovém závodě stali chtění či nechtění lovci adrenalinu. Nedělnímu finále, jak se sluší a patří, předcházelo sobotní semifinále, kdy závodníci ještě přímo do pískovcových skal vpuštěni nebyli, pouze se jakoby na zvykání, v převážně zeleném lese mezi drobnějšími kamennými útvary, kolem nich jen proháněli. Avšak už některé sobotní kontroly, kde zkroušení jedinci překonávali své osobní rekordy ve ztrátě na nejlepší mezičas, naznačovaly, že neděle bude opravdu náročná. A taky že byla!
Než však přistoupíme k vylíčení nedělního finále, je třeba poznamenat, že MČR se zúčastnila i malá veteránská výprava OOP, která si na sobotních, podstatně mírumilovnějších tratích, než jakými se druhého dne ukázaly být tratě finálové, vedla se střídavými úspěchy. V konkurenci nejlepších českých orientačních běžců se umístila v D65 Ída na 9/12, Řeťa v H60 na 27/45 a Tanda v H65 na 21/37, když ani jeden z nich nebyl od postupu do finále A nijak moc daleko. Postup se podařil alespoň Ilošovi v H60, když si po celkem slušném výkonu (5/45) vybojoval pro nedělní finále docela dobrou výchozí pozici.
Po skončení sobotního závodu se skupinka závodníků OOP rozdělila, když Iloš využil této destinace k návštěvě nedaleko bydlícího bývalého spolužáka, aby mohl obdivovat jeho nový dům, nepočítaně vnoučat a stále původní manželku, zatímco zbytek výpravy se ubytoval v zařízení, jehož provozovatelé sice při počátečních kontaktech údajně vzbuzovali důvěru, ale opak se rychle ukázal být pravdou. Ubytování nízké úrovně ale vysokých cen za všechny služby nažhavilo Řeťu do té míry, že se opět převtělil do své oblíbené role inspektora České obchodní inspekce, čímž se mu podařilo po delším, ale úspěšném jednání, snížit celkovou cenu za ubytování o 500 Kč na původně dohodnutou výši. Nenechal se přesvědčit argumentací, že do ceny ubytování je zahrnuto i vstupné na diskotéku, která probíhala přímo před jejich okny až do ranních hodin a kvůli které nemohli takřka nezamhouřit oka. Prostě all inklusive jak vyšité.
Nedělní ráno v překrásné přírodní scenérii si museli užívat všichni účastníci finálových bojů bez ohledu na to, jaké šance či ambice si před finálovým závodem připouštěli. Shromaždiště bylo stejně jako v sobotu situováno u místa doběhu do cíle z prudkého svahu, kde bylo vše zhuštěno do poměrně malého prostoru, který byl tamějšími podmínkami dán pořadatelům k dispozici, což jistě zvyšovalo koncentraci pocitů napětí a očekávání. Už první dobíhající závodníci podávali poplašné zprávy o tom, jak to v lese vypadá, ale ostatním, čekajícím na svůj start, většinou připadalo, že je trochu děsí a přehánějí. Ale nepřeháněli. Závodník beroucí si na startu mapu musel dlouho pátrat, kde se vlastně na listu formátu A4 zobrazení mapy mezi nápisy, logy, popisem kontrol a jinými nezbytnostmi nachází. Odhadem lze říci, že mapa zaujímala 1/6 – 1/7 plochy papíru. A hledat na tomto kousíčku mapy kolečka kontrol a k nim příslušná čísla kódů bylo už na hranici snesitelnosti. Pro běžného orienťáckého smrtelníka se mapa Ježek_na_žáběmusela jevit jako velmi nepřehledná, zhuštěná (přitom nutně generalizovaná) změť,  takže kdo neběžel ve svém soukromém autobusku s kolegy Štěstím, Náhodou a Odvahou, byl skoro ztracený. Když se k tomu připočte i mimořádná fyzická náročnost terénu, neustálé prudké výběhy končící šplháním následovány prudkými seběhy končícími jízdou po zadku či pády, s čímž se ovšem u mistrovského závodu musí počítat, tak se nelze divit, že většina závodníků byla po doběhu překvapena, jak dlouho tam vlastně byli. Obdivujeme proto všechny ty, kteří se s obtížností a nástrahami tratí vyrovnali nadmíru dobře a doběhli na předních místech. Ale v podstatě každý, kdo dorazil do cíle a měl všechny kontroly, byl sám sobě vítězem.
Do cíle se naštěstí podařilo ve zdraví dorazit i závodníkům OOP. Řeťa i Ída se všemi kontrolami, Tandovi se pravděpodobně ve změti kontrol a postupů nepodařilo ukočírovat jejich správný sled a byl disk a ani Ilošovi se dobrá výchozí pozice a nadějné vyhlídky nezdařilo přeměnit v umístění v první desítce (pouze 13/23 ), protože štěstí se tentokráte pravděpodobně přiklonilo k někomu jinému.
Někteří ze závodníků se však nedokázali smířit se svým neúspěchem a do cíle závodu se styděli vůbec doběhnout, aby si před kolegy neutrhli ostudu. Ti duchaplnější z nich se snažili proniknout do cíle inkognito v převleku či s pomocí maskování přírodními prostředky. Aparát našeho reportéra jednoho z nich po doběhu zachytil.

Stupně vítězů – muži

Nováček oddílu

Stupně vítězů – ženy

Někteří z přítomných se dokonce domnívali, že dotyčný je maskovaným příslušníkem protiteroristické jednotky se začerněnou tváří. Toto domnění evokovala ta skutečnost, že závodu se účastnili taky již dobře známí hoši z Arabských emirátů, trénující a závodící už delší dobu v Česku pod Brkovým vedením. Na opakované dotazy našich čtenářů znovu potvrzujeme, že to nejsou ani tajní šiřitelé islámu a Mohamedových tezí zakotvených v Koránu, ani za sportovce maskovaní příslušníci teroristické organizace Al Kajda. Naopak, podařilo se nám zjistit, že to jsou civilním zaměstnáním vesměs pracovníci patronátního závodu  na zpracování prasečích exkrementů Al Kejda.
Závěrem ještě možno dodat, že s podobnou tváří, kterou se nám na shromaždišti podařilo zvěčnit, se už v minulosti musel setkat i Karel Kryl. Jinak by nemohla vzniknout jedna z jeho známých písní, jejíž slova jsme vpašovali do názvu dnešních zápisků.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym),
Nevada, USA

Zápisky veterána (17)
Beskydský prozaický orienťák s nádechem poezie Slezských písní.

Poslední předprázdninový závod žebříčku C zavedl závodníky MSO na východ do Beskydských hvozdů až na samotnou hranici Česka (pro moravské patrioty Moravy) se Slovenskem. Tento fakt byl umocněn i situováním centra závodu hned vedle bývalé celnice, dnes už opuštěné a chátrající budovy s částečně vymlácenými okny, která si svou slávu užila jen pár krátkých let, dělící z historického hlediska nedávné události, a to rozdělení republiky a vstup do Schengenského prostoru. Název malé osady Konečná, známé hlavně milovníkům běžeckých stop a umístěné v sedle hraničního hřebene, který je zde křižován silnicí spojující oba státy, nikdo nemohl vymyslet lépe.
Nejen milovníci poezie, ale všichni absolventi alespoň vyššího stupně základních škol, si při průjezdu nedaleké vesnice Staré Hamry určitě připomněli báseň slezského barda Petra Bezruče o nešťastném osudu „děvuchy z hor“ a „nejstarší z pěti sirot“, Maryčky Magdonové. Je dobře, že se členové oddílu HAV rozhodli alespoň částečně odčinit sociální nespravedlnost minulé doby tím, že z „lesů bez konce markýze Gera“ část zmapovali a udělali zde pěkný závod.
Na jeho účastníky, oživené i hrstkou zájemců z východní strany Beskyd, kteří si v jeho rámci udělali svůj „rebríček“, čekal těžký horský terén, naštěstí však bez velkých kopců, neboť prostor závodu byl situován na úbočí hřebene mírně se svažujícího do údolí Černé Ostravice. Obtížnost terénu spočívala ani ne tak v kamenité, jako spíše v klackovité podložce, místy zpestřené bažinami a hlubokými rigoly. I když cest a průseků bylo na mapě poměrně hodně, v terénu byly těžko identifikovatelné tím, že úspěšně splývaly se svým okolím. Dlouhými postupy se nešetřilo, ale to už ke klasickým tratím patří.
Výprava OOP byla tentokrát redukována neúčastí sourozenců Ovotných, kteří dali přednost bližšímu závodu HO v Mikulovicích u Zlatých Hor, a protože pendlují v obou oblastech, mohou si závody vybírat. Je již samozřejmostí, že tam i tentokrát svůj oddíl úspěšně reprezentovali. Jejich kolegové, kteří na výběr moc nemají, se tedy sešli v Chatě na Konečné. S potěšením jsme opět mohli zaznamenat plnou účast Ietraszkových „ptáčat“, která kupodivu, tentokrát pod speciálním pedagogickým dohledem oddílového přítele Pepy, přečkala mimořádně ukázněně „v hnízdě“ u cíle dobu, kdy oba rodičové byli v lese. Na rozdíl od Maryččiných sourozenců, zmíněných v básni verši:
V mrazivé chýši, tam ptáčata zbyla,
kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?

měla stále co jíst a když později začalo pršet, měl se jich kdo ujmout a podařilo se s nimi po svých vystoupat do 1 km vzdálené chaty na shromaždišti, takže ani mrazem nijak zvlášť netrpěla.
Výsledky členů OOP odpovídaly charakteru závodu. Pro už střední generaci Enku a Artina to byl závod poměrně obtížný, doběhli na D21 (7/11) a H21 (17/18) místech. Do střední generace je již na začátku této sezony odsoudil benjamínek Ilip H14 (8/13), který si nevedl ani v tomto náročném závodě špatně, i když samozřejmě na své mnohem zkušenější soupeře nemůže zatím nestačit. S takovou tratí se setkal poprvé a je důležité, že se na dlouhých postupech neztratil a získal nové poznatky. Je na místě poznamenat, že Ilip nedávno úspěšně absolvoval i běh kolem Stříbrného jezera v Opavě, kde z oddílu dosáhl nejlepšího umístění. Ze starší generace doběhla Ída v D55 (3/3), Řeťa v H55 slušně (9/13) a Iloš v H45 tentokrát jen s jedním menším úletem a klackem propíchnutou dlaní skončil na 2/17. A protože si chtěl krásy beskydské krajiny užít co nejvíce, vzal si na cestu zpět své kolo a svého již zmíněného kamaráda Pepu. Na 110 km dlouhé trase domů s maximálním využitím cyklostezek si pak pravidelně nacvičovali i dodatkovou disciplínu, a to oblékání a vysvlékání pláštěnek. Škoda jen, že návštěvu hrobu Maryčky Magdonové ve Starých Hamrech, která by byla takovou pěknou tečkou za tímto závodem, museli z důvodu hrozícího deště vynechat.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym),
Nevada, USA

Zápisky veterána (16)

Orienťácký víkend na Vrchovině plný superlativů.

Pokud jsme se v naší poslední reportáži krátce zabývali historickou reminiscencí zajímavého názvu centra závodu Volárna, obdobně k tomu svádí i název vesničky Odranec. Ta se nachází uprostřed nádherné zalesněné krajiny v jihovýchodní části Žďárských vrchů a touto svou polohou se zcela neúmyslně nachomýtla v hledáčku zájmu pořadatelů posledního jarního dvojzávodu ŽB+ŽA a následně i na okraji jejich závodního prostoru. Tentokrát však nebudeme čtenářům s genezí názvu Odranec napomáhat a necháme to jen na jejich vlastní fantazii.
Těžko by se nám podařilo vyjmenovat dostatek superlativů, kterými by se daly popsat všechny důležité i nedůležité atributy tohoto závodu, ať už se to týká krajiny, lesa, tratí, počasí, atd., jejichž úroveň se vždy podepíše na celkové spokojenosti závodníků orientačního běhu. Vše bylo tentokrát přichystáno v míře dostatečné, v některých věcech i míře překypující.
Členové oddílu OOP dorazili na místo určení skoro mezi prvními, protože časová rezerva, jak se přesvědčili na nedávných a stále připomínaných závodech na Jižní Moravě, není nikdy k zahození. Ujištění řidiče, že všechny druhy pohonných hmot a technologických kapalin jsou doplněny na maximální míru, uklidnilo i nedůvěřivé členy posádky osádky, takže cesta probíhala klidně a bez jakýchkoliv výkyvů. Pouze některá prudší stoupání zvládalo auto, plně naložené osobami i bagáží, poněkud líněji, ale určitě rychleji, než by byla rychlost chůze vedle něj, takže míra trpělivosti všech zúčastněných nebyla v žádném případě pokoušena. Poklidná atmosféra teplého letního dopoledne tráveného na rozlehlé louce shromaždiště v milosrdném stínu pořadatelských stanů se postupně zahušťovala příjezdem dalších a dalších účastníků až do počtu téměř 1200 hlav. Do startu zbývalo ještě dost času, kterýžto byl jako obvykle vyplňován nezávaznou konverzací mezi závodníky různých oddílů, stáčející se obvykle na osobní zážitky a veselé historky z proběhlých závodů a pozávodních radovánek, za současného doplňování povzbuzujícími tekutinami, převážně kávou, pivem či iontovými nápoji, jak kdo co pro své povzbuzení potřebuje.
Před sobotní klasikou to potřebovali určitě všichni, protože teplota nad 30 0C a poměrně dlouhé tratě v lesích protkaných sítěmi melioračních rýh dávaly tušit, že to nebude snadný závod. Náročnost závodu i kvalita jeho provedení však odpovídaly áčkařské úrovni, takže spokojeni museli být i ti, kteří se s jeho nástrahami nevyrovnali úplně podle svých představ.
Mezi ně patřila i šéfová OOP Va Ociánová v D45, které se na klasické trati moc nedařilo a doběhla až 15/23. Ída ve standardně málo obsazené D65 skončila v MSO souboji 3/3. Iloš, jako se v poslední době stává častěji, se svým výkonem spokojený být nemohl, protože dobré okamžiky (vítězné postupy) střídal se slabými (neúspěšné dohledávky) a výsledkem bylo až 9/26 v H50. Docela zdatně si vedl Řeťík v H60, který v průběhu dobíhání svých soupeřů pošilhával dokonce i po vyšších příčkách, když nakonec z toho bylo velmi uspokojivé 6/14. Škoda zkažené první kontroly, mohlo to být ještě lepší. A nakonec opět výborný Tanda, jenž celou trať běžel bez výpadků, v jejím průběhu ani jednou neklesl nížeji než na třetí pozici, kterou si jen s těsnou ztrátou na druhé místo donesl až do cíle (3/19). Máme za to, že se na tuto pozici ve všech závodech schválně trefuje, což se mu při jeho zkušenostech a dodržované životosprávě snadno daří.
O vyváženou životosprávu s pozávodní úpravou osmotického tlaku v buněčných tekutinách na normální hodnotu se snažili všichni členové oddílu OOP v místě ubytování, jim známém již z předchozího pobytu na Vrchovině. S vyžitím neobvyklé hvězdnicovité strategie při přesunu ze shromaždiště se jim přece jen podařilo dorazit do ubytovny socialisticko-umakartového typu ve vesničce Studnice, která se chlubí svou polohou nejvýše trvale obydlené obce na Vrchovině. Vrzající válendy vydávající při otáčení se na nich více decibelů než chrápající hrdla veteránů, prošlapané slátované koberce, nedůvěryhodně vypadající sociální vybavení, ošuntělé čalounění, otřískaný nábytek – to vše bylo naštěstí vyváženo laskavostí, ochotou a sympatickým vzhledem nové majitelky tohoto objektu. Po uvedení všech 36 obrazů z období socialistického realizmu, visících na stěnách restaurační místnosti, do horizontální polohy, která již tak nedráždila citlivé oko a duši Ídy, jsme se pro jistotu vydali do 2 km vzdálené restaurace U Martina, kde jsme v podvečerním, ale stále silně hřejícím sluníčku, započali s výše popsanou buněčnou relaxací. Když jsme se ujistili, že po ochutnávce piva z místní nabídky (dvakrát prochmeleného ležáku) jsou naše buněčné membrány i mitochondrie připraveny k započetí metabolických procesů, vrátili jsme se cestou kolem osamělých stožárů s prověšenými dráty simulující přenos elektrické energie, patřícím terénnímu pracovišti Výzkumného ústavu namrzání, zpět na naší ubytovnu, kde jsme kapalnou potravu ještě doplnili i o potravu tužší konsistence. Konečnou úpravu žaludečních šťáv na potřebné pH pomocí polosuchého moravského vína se nám již pro všeobecnou únavu nepodařilo zrealizovat, ale ani tak to nebyl úplně zkažený den.
Ten nemohl za žádných okolností nastat ani následujícího dne, protože se všichni probudili do nádherného slunného nedělního rána, které na rozdíl od toho, o němž ve své známé písní zpívá Pavel Bobek, nebylo vůbec smutné. Rozesmutnit nikoho nemohla ani představa plahočení se po lese od kontroly ke kontrole, která čekala závodníky už za pár hodin na krátké trati s nástrahami sobě vlastními, což ve vodou prosycené Žďárské vrchovině znamenalo především množství rýhy všech tvarů, velikostí, vlhkosti a částí, jako jsou ohyby, začátky, konce, větvení a křížení, ať už úrovňové či mimoúrovňové (těch bylo ale méně). Na rozdíl od známého lidového rčení „Kdo se bojí, nesmí do lesa“, tam museli i ti, kteří se toho trochu obávali. Mezi ty statečnější naštěstí patřila Va, která tentokráte ve své kategorii D45 figurovala v konečném pořadí na velmi pěkném 6/25 místě, když o bednové umístění ji připravila jen chyba na první kontrole. V D65 se na krátkou trať odvážilo již více závodnic než na včerejší klasiku, a tak umístění (4/6) spolu se získáním skalpu Marušky Sikorové Ídu jistě nezarmoutilo. Tento pocit se však nevyhnul Ilošovi v H50, který se v tomto závodě snažil běžet opatrně a minimálně kazit, což se mu zpočátku i dařilo, avšak na jediném delším postupu, kde se to zkazit opravdu nedalo, si zřejmě chtěl od nastaveného stupně opatrnosti trochu odpočinout a nemožné dokázal. Při zbytečném řezání zatáčky, kterou všichni ostatní obíhali po cestě, narazil na nesprávnou oplocenku, která ho svedla z náležitého směru a následným blouděním prostorem ostatních závodníků prostým chvíli vůbec nevěděl, kde se přesně nachází. Pětiminutový kufr zahnal všechny naděje na slušné umístění a bylo z toho jen 16/30. Asi je ten správný čas přenechat tuto kategorii mladším. Taky Řeťovi v H60 se v neděli moc nedařilo, po opětném neúspěšném souboji s první kontrolou bylo z toho až 14/22. Naštěstí tu však máme současnou oddílovou stálici Tandu H65, který nemohl jinak než doběhnout stejně jako včera na předplaceném třetím místě (3/21), dokonce i stejným způsobem, což znamená systémem start – cíl na stále stejné pozici, když se občas vyšvihl i o místo výše.
Jeho závodní kariéra zraje jak víno, možná právě to, které se mu předcházejícího večera podařilo před ostatními uchránit. Tajemství jeho úspěchů pravděpodobně spočívá v tom, že zatímco se mu podařilo dlouhodobě ustrnout ve svém sportovním vývoji, výkonnost jeho soupeřů s přibývajícími léty trvale klesá. Přejeme mu, aby i nadále pokračoval ve vznášení se na obláčcích blaženosti orientačního běžce.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym),
Nevada, USA

Zápisky veterána (15)

Na Volárně z nás voly nedělali a v Mnichově se tentokrát žádná zrada nekonala.

Těmito slovy by se dal charakterizovat uplynulý orienťácký víkend na severu Moravy. Sobotní závod hostila minivesnička Volárna, nacházející se nedaleko Roudna na Bruntálsku, která ožívá ruchem snad jenom v případech, když na louku mezi přilehlým lesem a několika domy, které by na prstech spočítal i válečný veterán po neopatrné manipulaci se šrapnelem, vtrhne tlupa orienťáků. Přestože se to přihodilo v posledních letech už podruhé, byla to pro pár starousedlíků opět velká událost, protože od přeletu vzducholodi nad vesnicí 13. dubna roku 1862, řízené samotným hrabětem Ferdinandem von Zeppelinem, se zde nic zvláštního nepřihodilo. A předtím snad maximálně nějaká ta historická událost, která dala této dnes již skomírající vesničce své jméno.
Na závod se sjeli závodníci ze všech tří oblastí MS kraje, což mělo dát záruku kvantity, tedy dobré konkurence ve všech kategoriích, a zajímavý terén, vyzkoušený při nedávných „béčkách“, měl přidat záruku kvality. Po skončení závodu museli všichni spokojeně uznat, že obě záruky byly bruntálským pořadateli splněny. Terén byl náročný co do různorodosti porostů i obtížnosti podkladu, tratě postavené tak, aby si závodníci zazávodili, postupy byly zajímavé, kontroly byly s pomocí mapy nebo soupeřů dohledatelné (tedy žádné eliťácké záludnosti).
Borci z OOP se v tříoblastní konkurenci neztratili, ale taky nijak nezazářili. Ovšem s výjimkou diplomované diplomové sběratelky a tapetářky Bc. Ídy Ájkové, která jako jediná rozšířila svou impozantní sbírku diplomů obsazením 3/10 v D55. Kolegyni Ídě Ovotné se již tak nedařilo a skončila 8/10. Enka v D21 byla po náročném předzávodovém krocení své divé zvěře asi příliš vyčerpaná a doběhla až 18/19. Je ovšem taky možné, že se jí z lesa zase nijak moc nechtělo. Její partner Artin v H21 si se svou více než desetikilometrovou tratí poradil v čase kratším než dvě hodiny, což ho ve výsledcích zařadilo na nezahanbující 43/48 místo. Jako sopečná aktivita nedalekého vulkánu Roudný vyhasly naděje na vítězství všech přihlášených do kategorie H45 , když se shromaždištěm roznesla zpráva, že Brko se z H55 přehlásil do H45. To však nemělo žádný vliv na to, že Iloš v této kategorii doběhl 9/36, což je výkon na jen úrovni průměru. Šlo to zaběhnout lépe, ale na druhou stranu i více to pokazit. V kategorii H55 se vůbec neztratil Tanda (10/22), když do své sbírky skalpů získal další exempláře (Tondové Sklenář a Peška, Jarda Slivoň Slivečka, Jarda Bedford Skácel či Olda Pilc). Řeťa ve stejné kategorii dopadl o něco hůře (18/22). Rodina Ecošova se zúčastnila závodu v plném počtu a zatímco rodičové svůj závod dokončili, slečna Erča ho v polovině skrečla z důvodu, který se nám nepodařilo zjistit. To stejně starý Ilip v P3 naopak zaběhl velmi slušně a už se těšil na svůj premiérový závod v H14, který ho čekal následujícího dne v Mnichově u Vrbna.
Nedělní závod middle se běžel v prostoru pochvalně známém z loňského poháru štafet a dá se říci, že stejně jako sobotní klasika splnil poměrně vysoká očekávání účastníků. Na relativně malém prostoru se vystřídaly skoro všechny z hlediska orienťácké klasifikace dostupné typy terénu – prudké svahy, kameny a skalky, ploché bažinaté úseky, brody, hustníkové pasáže, jemně členitý terén v průběžném lese atd., vše nadávkováno a namixováno v přiměřeném množství jako dobrůtka podle osvědčené receptury Magdaleny Dobromily Rettigové.
Protože se jednalo o závod samotné MSO, konkurence již nebyla tak početná jako v sobotním závodě, což se odrazilo i na dosažených výsledcích. V D21 Enka 10/14, Va Ociánová po dni orientačního odpočinku, avšak vyplněném jinou neméně namáhavou činností, v D35 velmi slušně 4/13, když ji o lepší umístění připravila jedna „zašitá“ kontrola (přece jen se nějaké ty „klechoviny“ našly), holky z D55, které tvořily dvě třetiny startovního pole, obsadily i stejný zlomek plochy stupně vítězek (Ída H 2/3 a Ída N 3/3). Hoši vetoši se ve startovním poli taky neztratili, což naznačil už Iloš svým umístěním (2/15) v H45, když nestačil jen na benjamínka této kategorie a v současné době zcela nedostižného hlučinčana Tesíka a potvrdil Tanda v H55 (3/12), když v seznamu obětí jeho dobrých výkonů přibyla další jména, např. Standa Moravec či Mojmír Sukeník. Řeťa pak svým umístěním 10/12 opakovaně potvrdil to, že v současné době na svého kolegu v kategorii nemá.
Na závěr jsme si pro své čtenáře jako bonbónek nechali ten největší OOPácký úspěch dne, o který se postaral svým pátým místem v H14 Ilip Ros (5/17) ve svém, jak jsme již poznamenali výše, prvním soutěžním závodě. Nejde však jen o dosažení velmi pěkného výsledku, ale především o to, že oddíl OOP má v žákovské kategorii po delší době schopného a nadějného borce a že mlaďas má zájem a baví ho to.
Závěrečné maxikoláčové obdarovánky pro aktivní účastníky vyhlášení vítězů podtrhly vydařený závod. Okamžitou ochutnávku produktu místního pekaře si nenechali ujít ani členové oddílu OOP, zvláště když na věčně spěchající Ídu Ájkovou byli pořadatelé pomalí. Své jedlé ocenění si nestačila sama odebrat a bude se muset spokojit jen s další papírovou trofejí. Koláč zvíci frgálu byl spravedlivě rozdělen mezi trpělivější oddílové kolegy a bez skrupulí spořádán.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym),
Nevada, USA

Bitva na Štramberském poli

Podle legendy se původ populární cukrovinky s dnes již chráněným označením štramberské uši váže k tatarskému tažení v roce 1241, kdy si nepřátelské vojsko rozložilo tábor na úpatí blízkého kopce Kotouč. Podle pověsti místní obyvatelé po noční bouři prokopali hráz rybníka a ležení vytopili. Když voda opadla, našli prý na místě vaky s nasolenýma lidskýma ušima, které Tataři utínali křesťanům a posílali svému chánovi. Údajně na památku této události se ve městě v předvečer svátku Nanebevstoupení Páně každoročně peče cukroví slazené medem a ochucené tajnou směsí koření.
Tato veskrze známá legenda jakoby předznamenala závod pořádaný 17. května 2014 ostravským oddílem MOV v městě Štramberk, místní část Libotín s centrem na veřejné plovárně. Nedomnívám se, že obyvatelé města považují milovníky orientačního běhu za znepřátelené vojsko, nicméně způsob jakým byl lesní terén podmáčen mnohým pamětníkům mohl připomenout jejich slavné vypouštění rybníka uskutečněné na obranu proti tatarským dobyvatelům.
Přesto všechno se borci z námi pečlivě sledovaného oddílu OOP louží nezalekli a v deštivém závodě se neztratili. Pohodlný střed žebříčkové tabulky svým precizním výkonem v kategorii D21C, které na prestiži neubrala ani skutečnost, že téměř všechny obvyklé závodnice odjely na áčka do Turnova, zajistila Enka (4. místo); její počínání bylo následováno obdobnými výkony sourozenců Ídou a Andou Ovotnými, tak aby si všichni jmenovaní mohli společně při vyhlášení zakřičet „Vítej, bramborový hattricku!“.
Za zmínku dále jistě stojí výkon Řeti, u kterého nejeden filmový fanoušek nemohl nevzpomenout na oblíbený film „Už zase skáču přes kaluže“. Tentokrát Řeťovo poskakování přineslo 9.místo. Naděje opavského orientačního běhu Ilip v kategorii příchozích korunoval své snažení místem desátým.
A teď konečně hurá na bednu. Stálici kvalitních výkonů Ídě Ájkové zavál u Libotínské plovárny stříbrný vítr, stejně tak o příslovečné štramberské ucho zaostal za vítězem kategorie P5 Artin, který se ve své kategorii umístil rovněž druhý. Hip hip hurá jim!
Závěrem lze dodat, že oddíl MOV uspořádal velmi pěkné závody regionálního významu, jejichž regulérnost nebyla narušena ani nevlídným počasím. Poslední a snad i pozitivní informací pro všechny fanoušky televizního orientačního sportu může být fakt, že náš zpravodaj na místě zahlédl štáb České televize v doprovodu Marka Ebena, kterému v rámci natačení populárního pořadu „Na plovárně“ poskytl rozhovor sám moravskoslezský orientační guru – Josef Juřeník. Těšme se. Sportu zdar a tomu orientačnímu zvláště.

Autorem článku je Omil Zápotopek, reportér magazínu Hustá vrstevnice. Autorský honorář byl věnován na činnost muzea orientačních sportů ve švédském Falusu.

Šumperská béčka (druhý a třetí závod jarního ŽB Morava)

Šumperská béčka (druhý a třetí závod jarního ŽB Morava) se tentokráte skromně krčila ve stínu pravděpodobně lukrativnějších béček českých, která byla pořádána v atraktivním prostředí České Kanady v okolí zříceniny hradu Landštejna a která pravděpodobně upřednostnila i řada moravských orienťáků. Kdo však Šumperskem nepohrdnul, tomu se tato polozapomenutá podhorská oblast odměnila nádhernými pohledy na poetické scenérie zalesněných hřebenů, které se střídaly s trávou bohatými loukami na porostlých stráních i holých hřebíncích a tyto i všechny další prvky krajinné kompozice do sebe zapadaly přesně jako dílky puzzle. Dokonalost tohoto obrazu doplňovala po oba dny i obloha, na které se v poměrně rychlém sledu střídalo slunečno se zamračenem a chvílemi přihnal vítr i deštěm hrozící černé chuchvalce mraků, aby je po chvíli zase roztrhal a ve škvírách mezi nimi se mohlo objevit modré nebe nabízející hřejivé slunce.
Pořadatelé z KSU prezentovali svůj závod na své poměry a zvyklosti údajně jako lehčí a k závodníkům šetrnější, ale účastníkům ze zhýčkanějších oblastí, mezi ně patřili i OOPáci, to tak ani nepřipadalo a avizované převýšení některým z nich už před závodem vhánělo do tváří chmury. Holt, pokud v oblastním žebříčku budou převažovat městské a parkové sprinty, pak sporadicky pořádané klasiky v podhorském či horském terénu budou bolet.
Béčkaři z OOP se do šumperských hvozdů netěšili jenom kvůli závodům, ale měli v plánu navštívit a přenocovat u jejich kamaráda – vozíčkáře Petra „Kryštofa“ Krystka, který bydlí ve vesnici Bohdíkov nacházející se shodou okolností hned za kopcem kousek od shromaždiště. Kryštof je pravidelným účastníkem závodů pro zdravotně postižené pořádaných oddílem OOP, a to od samého počátku historie těchto akcí, která sahá až do roku 1998. Proto byl nejvyšší čas mu jeho pravidelné účasti na závodech vozíčkářů svou návštěvou alespoň částečně oplatit. Do jeho velkého, léta a s mnohými peripetiemi budovaného domu, se všichni pohodlně vešli a navštívením místního hostince, hřbitova i kostela při nedělní ranní bohoslužbě, poklidně nasávali jarní atmosféru úhledné podhorské vesničky, když ani při současném nasávání jiných, poměrně hmotnějších matérií, jsme u nich žádnou nervozitu nezaznamenali.
Ta je však možná postihla už dopoledne při průběhu klasického závodu, protože jejich výsledky za přílišný velký jásot nestály. Šéfka Va Ociánová v D45 doběhla na začátku druhé poloviny startovního pole (10/17) a stěžovala si sama na sebe, že některým soupeřkám důvěřovala více než sobě, na čemž následně velmi tratila. Iloš v H50 (8/11) doplatil na své nažhavení po slušném umístění při nedávném sprintu ve Znojmě, které mu však vydrželo jen ke druhé kontrole, kterou nedoběhl, protože se v hlavě ještě nestačil v dostatečné míře přešaltrovat na jiné měřítko. A když hned poté neobjevil v mapě průsek, důkladně zamaskovaný pod červenou spojovací čárou, zapadl do totální bezradnosti, která jeho nažhavení již zcela uhasila. No a Řeťa v H60 (5/7) a Tanda v H65 (7/9) taky nic moc. Takže situaci nakonec zachraňovala jako většinou jindy až Ída v D65, která pro nedostatek svých soupeřek zvítězila (1/1). To ovšem nijak nesnižuje její statečný výkon, což potvrdila i v neděli, kdy doběhla jen pouhou minutu (2/2) za Ničkou Avendovou, bývalou reprezentantkou ČSSR, která navíc ušetřila síly tím, že v sobotní klasice nestartovala. Také někteří další z výpravy OOP v nedělním middle dosáhli podstatně lepších výsledků než předchozího dne, a to hlavně Tanda (H65), který obsadil úžasné druhé místo, nechal za sebou favority této kategorie a opět je přesvědčil, že s ním už budou muset dočista počítat. Dokonce jsme zjistili, že minimálně jeden z nich se narychlo objednal k zubnímu lékaři pro zpevnění chrupu, protože Tandovy úspěchy v poslední době už nemohl nějak skousnout. Také Va (D45) zaběhla podstatně lépe, spoléhajíce se tentokráte jen na svůj úsudek. V našlapané výsledkové listině byla „sice“ až 7/14, ale na třetí příčku jí chyběla jen necelá minuta a jediná nepovedená kontrola asi zamrzela. Ani účast na ranní pobožnosti však nepomohla dvěma zbývajícím členům OOP, kteří potvrdili svou sobotní nevalnou výkonnost a umístili se Iloš H50(7/11) a Ŕeťa H60 (6/6) opět na neslavných pozicích.
Pochvala však tentokráte patří nejen těm úspěšným za jejich předvedené výkony a dosažené výsledky, ale nakonec i celé výpravě OOP, protože život není jen o sportovních úspěších, ale i o tom, že občas je třeba někoho potěšit a udělat mu radost.

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym),
Nevada, USA

Znojmo, vidím tě trojmo….

… si mohli notovat účastníci výpravy OOP na závodě MČR a Veteraniády ve Znojmě, nikoli však z důvodu silně rozostřeného vidění po konzumaci vína zdejší provenience, ale proto, že jejich skupina byla právě tříčlenná. Přestože si do města okurek, a ve sváteční čtvrtek 8. 5. 2014 i města orientačního běhu, vyrazila zazávodit víceméně inkognito, nesměl při tom zpravodaj Smoke Signals samozřejmě chybět.
Výprava dorazila na místo závodu už v poledním čase, aby shlédla bitvu i o posty mistrů ČR v hlavních kategoriích. V té ženské totiž měli své želízko v ohni v osobě Avky Ychlé, bývalé člence jejich oddílu, která startovala jako první, čímž se jí mohlo dostat velkého mediálního zájmu. Bohužel vyhlášení vítězů mužské kategorie se v televizním vysílání protáhlo, a tak přenos ze závodu žen bylo možno sledovat až od Avčiny 4. kontroly. To už jsme u eliťaček v přímém přenosu zaznamenali neřízené pobíhání po městských hradbách a schodištích je spojujících. Avka se v té době už pohybovala, a taky tak pak společně doběhla, v balíčku čtyř soupeřek, ale to ještě netušila, že hned svou první a asi i nejzapeklitější kontrolu píchla špatně a bude disk. Tlak televizních kamer a vědomí nezkazit to zapůsobil negativně i na tak zkušenou mapařku.
Naše druhé želízko v ohni, dnes už taky krnovský Ajoš, se sice mezi eliťáky neprobojoval, ale i v H21A startoval v docela slušné společnosti běžců. Bohužel dopadl podobně jako Avka, když jsme ho zastihli, jak po doběhu smutně zírá do lístečku s mezičasy. Chybějící výsledný čas prozrazoval, že ani on nezvládl záludnost sprintu a taky si špatně narazil jednu z kontrol, když čtení kódů ve své rychlosti vždy nestíhal. Zdá se, že pečlivá mapová příprava, modulace a simulace možností terénu a podobné předstartovní aktivity se nemají přehánět a někdy mohou být i kontraproduktivní. V tomto případě nepřinesly své ovoce, o zelenině ani nemluvě. Ještě štěstí, že si Avka s Ajošem s sebou přivezli i malou Áju, která aspoň na trati HDR posbírala všechny své kontroly.
Televizního přenosu z doběhového prostoru si velice užíval hlavně Artin Etflašek, který nadbíhal televiznímu kameramanovi, sprintujícímu s kamerou v rukách neúnavně za závodníky křižující divácký prostor, aby byl co nejvíce v jejím záběru a mediálně se zviditelnil. Libé pocity a dobré rozpoložení, které v něm vyvolalo sledování sama sebe, pak zúročil ve svém následném závodě H21B, kam se v rámci své těsně předmaratonské přípravy přihlásil. To však netušil, že společností v této kategorii mu budou i závodníci ze Spojených arabských emirátů, které řemeslo orientačního běhu snaží naučit, a podle našich neověřených informací důvěryhodné arabské televizní stanice Al Džazíry i ke konverzi na křesťanskou víru přimět, sám velký OB byznysmen Brko. Startovka se proto jen hemžila exotickými jmény jako Al Shehhi Mohammed, Al Kaabi Mubark, Al Qaydi Ali nebo Al Mteiri Ahmed a mnoha podobnými. Je zajímavé, že do Brkova týmu se marně snažily proniknout i známé tváře českého orientačního běhu, zejména Al Joša a František Al Bert. Přestože jsme u Brka dosud žádné xenofobní či rasistické výstřelky nezaznamenali, z důvodu barvy pleti je nekompromisně odmítl. Artin si svého závodu užil a svým výsledkem 29/39 byl uspokojen, zvláště pak, když z muslimských soupeřů doběhl před ním pouze Al Mansoori Abdulaziz. Stejně tak i Enka svým nečekaně slušným umístěním 25/34 v druhé nejvyšší ženské kategorii D21A příjemně překvapila sebe i ostatní, které to zajímalo.
Iloš v H60 při vzpomínce na své letošní štramberské kufrování a po sledování aktuálních televizních záběrů z trati věděl, že na to musí jít s námořnickou rozvahou. Začátek jeho závodu byl sice až přespříliš vlažný, ale náročnou střední pasáž uhlídal a zvládl poměrně slušně s akceptovatelnými ztrátami na nejlepší mezičasy, a naplno to rozbalil až v závěrečné běžecké pasáži. Výsledným čtvrtým místem s 5s ztrátou za třetím se konečně zase jednou přiblížil ke špičce ve své kategorii. Svůj dobrý výkon podtrhl i tím, že by stejného umístění dosáhl i v nižší věkové kategorii H55, která měla totožnou trať.
Asi nejsme daleko pravdy a dovedeme si představit, že tentokrát při návratu domů převažovala v týmu OOP spokojenost s výsledky i se závodem jako takovým. Tratě byly ve Znojmě postaveny náročné mapově i fyzicky, v nejobtížnějších úsecích s úzkými uličkami a strmými schodišti na hradbách se tratě na malé ploše několikrát křížily a bylo obtížné se ve změti čar, koleček a čísel vůbec vyznat.

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym),
Nevada, USA

.
Horňácké Vápenky pod Velkou Javořinou s chutí luhačovických lázeňských oplatek. (13)
Byl jsem při tom, když se malá vesnička Vápenky v horňácké oblasti hodonínského okresu, čítající všehovšudy 18 stavení, s výhledem na hřeben Bílých Karpat s dominantním vrchem Velkou Javořinou ošperkovanou vysílačem všech možných signálů a elektromagnetických vlnění, stala centrem prvních letošních béček. Pořadatelé z věrohodného oddílu LCE zavedli do terénu, orientačními běžci zatím nepolíbeného, borce nejen ze západní strany hraničního pohoří, tedy z Moravy, ale i ze strany východní, tedy slovenské, jako by chtěli potvrdit to, že právě Velká Javořina je místem tradičních setkání a slavností českomoravsko-slovenské vzájemnosti, jejichž kořeny sahají nejen do nedávného období po posledním rozdělení republiky, ale až hluboko do revolučního roku 1848. Díky zasvěcené geomorfologické přednášce svérázného vypravěče a geoodborníka Tondy Věžníka se již před závodem jeho účastníci dověděli, po jakém podloží a horninách se bude tentokráte běhat a že vápenné flyše, které jsou základním stavebním kamenem Bílých Karpat, daly jméno i této vesničce, napovídajíce, že těžba a zpracování vápence pro nedaleké sklárny živila generace zdejších starousedlíků.
Malé výpravě OOP se tentokrát podařilo napěchovat do jediného auta, protože šestý béčkař Irka Osek dal víceméně standardně přednost rodinnému setkání a tím i následnému klidu v rodině. Cesta severojižním směrem probíhala většinou poklidně, hlavně díky zcestovatělému Řeťovi, na kterého bylo tentokrát v rizikových úsecích větší spolehnutí než na občas dřímající navigátorku. Včasné doražení do cíle centra závodu v již zmíněné vesnici, které bylo situováno do areálu rekreačního střediska, bylo příslibem dobré předstartovní pohody. Na malém prostoru bylo zde pro závodníky připraveno vše, co potřebovali k absolvování svých obvyklých předstartovních ceremoniálů a trochu místa zbylo i pro miniaturní rybníček, který byl přeplněný dokonce již při plavbě a manévrování jediného zdejšího člunu, ve kterém doběhnuvší úspěšní či jinak známí borci poskytovali svá interwiev pohotovému a vtipnému speakerovi.
Již dvoukilometrová cesta na start mohla zkušenějším závodníkům naznačit, že závod nebude žádnou národopisnou vycházkou. A taky že nebyl. Těžký, místy kopcovitý terén s pásy neoběhnutelných hustníků tvořených mlázím listnatých porostů, byl náročný nejen fyzicky, ale pro většinu i mapově, protože vlnitý terén dobře ukrýval lampiony i v místech s docela řídkým porostem. Největšího, přímo kolosálního úspěchu ze závodníků OOP dosáhl na sobotní klasické trati překvapivě Tanda Ovotný, když dorazil do cíle jen o fousek za slovenským vítězem kategorie H65. To znamenalo, že se sice nemohl pokochat vteřinami slávy na stupních vítězů, ale první místo v prvním závodu moravského ŽB je jeho, neboť pokořil současně celou plejádu svých jindy obávaných soupeřů, na které si doposavad troufal vždy jen po troškách. I ostatní se snažili podat co nejhodnotnější výkon, i když tak výrazně úspěšní už nebyli. Zatímco Řeťa v H60 (13/21) byl se svým výkonem spokojen, Iloš v H50 (9/19) už nikoli, protože nejenže si pomýšlel na lepší umístění, ale od olomouckého Šin-kan-sena Rka dostal nakládačku, která mu taktně připomněla jeho věk a naznačila, zda již náhodou nepřichází čas pro posun do vyšší věkové kategorie. Šéfka Vka dosáhla velice pěkného umístění v D45 (7/26), Ída byla v D65 4/4.
Po náročném závodě je čas na odpočinek, relaxaci a nabírání sil do nedělního závodu. Musíme uznat, že vedoucí oddílu OOP vybrala ubytování zodpovědně a zkušeně, a to přímo ve vinařské usedlosti s vinným sklípkem, neboť zdejší oblast se specializuje převážně na tento druh zemědělské produkce. Jednotliví členové oddílu se nákupem vín kvalitních odrůd dostatečně zásobili a prohlídkou nově vybudovaného sklepa odborně naladili pro večerní rozbor výkonů. V něm držitel nejlepšího umístění Tanda prozradil, že recept na úspěšný závod spočívá v aktivní účasti na večírku v předvečer závodu. Z toho ostatní usoudili, že tyto prvky předzávodové přípravy by měli zavést i oni a že není třeba otálet.
Na přesunu z místa ubytování zpět do centra závodu romantickým nedělním ránem bychom nehledali nic zajímavého, nebýt úniku informací z hlášení pomocné stráže vesnické policie, který se nám podařilo náhodou zachytit. Z něj jsme pochopili, že zatímco benzín v nádrži a současně i proud v baterii jejich auta právě onoho nedělního rána náhle došel, víno v lahvích bylo naštěstí stále na provozní hladině. Právě dostatek této pohonné hmoty způsobil, že osádka vozu nepropadla panice a s pomocí dědánka paní bytné, jeho plného rezervního kanystru a v pohotovostní poloze připravených startovacích kabelů se podařilo vůz dostat opět dostat do jaksepatří pojízdného stavu. Tento zanedbatelný incident nezanechal v zocelených myslích osádky auta pražádnou újmu, takže se všichni mohli se v klidu připravit na štafetový závod.
Mužská část ve složení Iloš – Řeťa –Tanda si to rozdala se soupeři v H180, ženy po doplnění svého týmu o slovensky hovorící posilu pro třetí úsek bojovaly v MIXu. Iloš na prvním úseku běžel opatrněji než předchozího dne, přesto několikrát vytvořený větší náskok na špici své kategorie následně ztrácel při nepříliš jistých či zbytečně opatrných dohledávkách, kdy se za ním běžící soupeř obvykle dotáhl na dohled. S mírným náskokem v čele pak předával Řeťovi, který měl proti sobě velmi kvalitní soupeře a stejně tak tomu bylo i na třetím úseku. Přesto se vyčerpanému Tandovi podařilo donést pomyslný štafetový kolík na druhé pozici, což bylo považováno za dílčí úspěch, korunovaný kratičkým pobytem na stupních vítězů a navíc i valašským frgálem z rukou pořadatelů coby oceněním. Za zmínku stojí úvaha, že horší fyzická kondice Tandy v nedělním závodě byla způsobena nejen mimořádným výdejem sil při excelentním sobotním výkonu, ale i tím, že předcházejícího večera odcházel z degustace vín spát jako první. Dámská část oddílu neměla proti namixovaným týmům svých soupeřů žádnou šanci na úspěch, na extrémně dlouhých úsecích šlo hlavně o to důstojně dorazit do cíle. S vypětím velké většiny svých sil se to statečně bojujícím OOP borkyním podařilo, dokonce ještě před „hamba“ startem posledních úseků. Zvláště u starší veteránky Ídy to byl heroický výkon. A pak že ženská nevydrží víc než člověk.
Na závěr si nešlo nevšimnout, že všichni zúčastnění se po vydařených závodech tvářili spokojeně, všechno proběhlo a vyšlo jak mělo a dokonce i drobné mrholení si počkalo, až se všichni zúčastnění stanou odjíždějícími, nasednou do svých aut či autobusů a vyrazí s náklady luhačovických lázeňských oplatek a místního vína ke svým domovům.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym),
Nevada, USA

Karviňácké parkování. (12)

Stupně vítězů – muži

Nováček oddílu

Stupně vítězů – ženy

Polské víkendové SKO(L)tačení. (11)

Fotografie ze závodů od Lubomíra Tomečka.

Zatímco shromaždiště sobotního 2. závodu MSO jarního žebříčku 2014 bylo situováno „pouze“ do polské základní školy Dr. Olszaka v Karviné a probíhalo v teritoriu tohoto města, nedělní závod již skutkově narušil svrchovanost nedaleko naší republiky ležícího evropského státu známého pod názvem Rzeczpospolita Polska, neboť se se vším všudy konal na jeho území. Naštěstí pořadatelský oddíl z Krnova, vyznačující se tradiční středoevropskou mírumilovností, nepořádal tento závod pod záminkou vyvolání nepokojů, získání vlivu a následné anexe zmapovaného prostoru, z čehož by si měl vzít příklad především známý, ale z diplomatických důvodů nejmenovaný východoevropský imperátor. Naopak, vše probíhalo v přátelském duchu pořadateli propagovaného sportovního pozdravu SKOL.
Ale začněme pěkně popořádku. Sobotní sprint měl úplně jiných charakter než ten předcházející, štramberský. Na placce lázeňského parku u řeky Olše, kde si to před zraky lázeňských šviháků ostošest švihalo více než dvě stě účastníků závodu, šlo především o rychlost běhu, neuhnutí od přímé linie a přesnost dohledávky. Volba postupu byla v 90ti % případů jediná, a to rovnou za nosem na další kontrolu, pokud možno správným směrem.
Závodníci TJ Opava, tentokráte bez sourozenců Ovotných, kteří dali přednost závodu hanácké oblasti, zaznamenali v tomto závodě několik dílčích úspěchů. Pokud pomineme bednová umístění v kategoriích, kde počet účastníků jinou možnost ani nepřipouštěl (Eronika D14 3/3 a Ída Ájková D55 2/3), pak za zřetelnou zmínku stojí výsledek zkušené, služebně sice nejstarší, ale jinak stále mladé a výkonné šéfové oddílu Vy Ociánové D45. Přestože přišla na tento závod po dlouhodobém tréninkovém výpadku „na zvykání“, ve své kategorii kralovala (1/8). U chlapů se v H45 trochu polepšil Iloš (3/18), když pouze o vteřiny za ním doběhla smečka pronásledovatelů. V této kategorii startovali i Ilan Inčík (9/18) a Lin (18/18). Řeťa v H55 bez svého oddílového soka Tandy asi neměl dostatečnou motivaci a doběhl 7/11. Svůj druhý životní závod v P absolvoval i Ilip, tentokráte ho však potrápila jedna kontrola natolik, že se jí nakonec pomstil tím, že ji neorazil. Podobně dopadla i Anda D35, které rovněž nějaká ta kontrola chyběla. Nutno uznat, že v oblasti působení již zmíněných lázeňských šviháků šlo udržet koncentraci po celou trať jen obtížně.
Většina účastníků nedělního 3. závodu OŽ měla terén v plochém Glubczickém lese ošahaný již z loňska. Počasí bylo akorát běžecké, proběhnutí docela příjemné, i když místy ztížené velmi nerovným podkladem. Kdo natrénoval azimuty a držení přímého směru na krátké vzdálenosti při sobotním sprintu, tomu se to jistě hodilo i v neděli a určitě se ani v tomto mnohem rozsáhlejším prostoru neztratil. Kontroly v pasážích s neidentifikovatelnými a těžko mapovatelnými porosty byly naštěstí díky zatím neprobuzené vegetaci slušně viditelné, zašitější kontroly šly obvykle dobře domapovat.
Za oddíl OOP se závodu kromě již tradiční sestavy zúčastnila i Ietraszkovic drobotina, která startovala v kategorii HDR. Přes očekávané občasné stávkování, protestování a další formy aktivního odporu se podařilo celou skupinu, obtěžkanou dostatečnou zásobou jídla a jiných obměkčovadel, uvést do pohybu, přemístit na start a absolvovat s ní celou trať. Hrdinský přesun po trase závodu včetně přenosu živého materiálu matkou Enkou by jistě pochvalně ocenili i nepálští šerpové a nosiči. Za zmínku stojí čas vítěze této kategorie, který trať 3,3 km absolvoval za 18:24. Průměr 5,34 min/km mu může závidět i vítěz H21 (6,1 min/km).
Va Ociánová v D45 (1/6) potvrdila svým vítězstvím, že sobotní úspěch nebyl náhodný a že svým soupeřkám půjde soustavně „po krku“. Ída Ovotná D55 (2/4) na stupni vítězů opět nechyběla a mohla by bednovou etiketu už úspěšně vyučovat. Kategorie H45 měla tentokrát jen jedno zastoupení, a to Iloše (3/16), ve stále nabitější H55 Tanda (6/16) opět pokořil kolegu Řeťu (11/16) a v H65 Iří Osan zahájil sezonu závodem, ve kterém střídal lepší okamžiky s horšími (5/11). Ilip v P3 svůj první lesní závod doběhl pro něj vítězně, na kontě měl všechny nalezené kontroly, což je příslibem do jeho dalšího růstu.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym),
Nevada, USA

Štramberské trúbení. (10)

Tak nám ve Štramberku odtrúbili start do nové žebříčkové MSO OB sezony. Jak jsme nejdříve v kuloárech a pak i přímo na místě zjistili, aktivně běhající část oddílu OOP se s novou sezonou rozrostla o dva staronové orienťáky, a to Ilana a Anu Inčíkovic a dokonce i o jednoho fungl nového člena oddílu, nadšeného začátečníka Ilipa Rose, který bude představovat mládež do doby, než nejmladší oddílový potěr doroste do nadhádéerského věku. Zatím není přesně známo, jaké pohnutky vedly oba Inčíky k tomu, aby rozhýbali svá hříšná těla do pohybů, ze kterých člověk s rozvinutou představivostí může vytušit běh. Možno spekulovat o tom, že Ilana už omrzelo (nebo přestalo mu vynášet) bafuňaření či motání se kolem Vojenského splavu a jiné divočejší vody, u které se v posledních několika letech snažil držet nad vodou svého syna Etra. Psychologický rozborem jejich osobností, které jsme si nechali udělat v psychoanalytické poradně v Příboře u samotného žáka Ikmunda Reuda doktora Chocholouška, však vyšlo najevo, že hlavním motivem jejich rozhodnutí bylo dostat se konečně na stránky Zápisků veterána.
Stramberská sobota byla vyplněna dvěma závody, a to dopolední m městskopříměstským sprintem a odpoledními sprintovými štafetami. Ti, co ve Štramberku závodili již loni, věděli, do čeho jdou, že některé strmé úseky tratí budou pro většinu spíš pochodovým cvičením než během. Ti, co tam nebyli, se to určitě dověděli od těch, co tam už byli, a přes tuto skutečnost byli pořadatelé (MOV a odpoledne MOV+UOL) překvapeni nebývalým zájmem po zimní přestávce nadržených a po závodění prahnoucích borců.
Štramberk své odresované a o dlažbu cvakající návštěvníky přivítal poměrně chladným počasím a dlouhými čekacími dobami v místních restauracích o polední přestávce mezi závody, ale to zkušené veterány nemohlo rozházet. Některé (zejména Iloše v H45) však rozhodila nekoncentrovanost na závod a neuvědomění si měřítka mapy, takže první kontrolu v dopoledním sprintu se jal nesmyslně hledat až nad skalní stěnou lomu, nikoliv pod ní, čímž si závod zkazil hned v jeho úvodu. Takovou chybu a s ní spojenou časovou ztrátu už ve sprintu nelze dohnat. Možná částečně stáhnout, ale to by zbytek trati musel běžet skvěle, což se však nestalo. Umístění 17/36 se v jeho případě jeví jako ostudné. Výborné entrée se ve stejné kategorii naopak podařilo Ilanovi, který doběhl na skorobednovém čtvrtém místě, čím dal svému kolegovi najevo, že na pěstování disciplín, jako spaní na oddílových vavřínech, by měl rychle zapomenout. V H45 startoval i Lin Ecoš, pro kterého byla kopcovitá trať příliš obtížná, a tak to pro jistotu po polovině trati zapích. V H55 zaběhli jak Tanda i Řeťa slušně, skončili uprostřed startovního pole, Tanda o dvě místa vpředu. Dámská část oddílu se ve Štramberku neztratila, obě Ídy svou účast v D55 obednili, a to Ájková druhým a Ovotná třetím místem. Sláva jim, ještě že v oddíle je mají. Mladší členky si na úspěšná umístění budou asi muset ještě několik desítek let počkat. V kostce – malá Anda D14 i starší Anda D35 na rozdíl od tatíka své závody dokončily, Enka v nabité D21 (15/20) a Ana v D45 měla neshodu se sběrnou kontrolou, takže nebyla klasifikována.
Pro sprint byly postaveny dvě oddílové štafety, jejichž složení pro pracovní zaneprázdněnost až nedostupnost šéfové oddílu zodpovědně navrhl nejzkušenější Tanda. Ten si teda uměl vybrat! Štafeta DH 220 startovala ve složení „starší dorostenky“ 2 x Ída a mlaďoši Ilan a Iloš, štatefa MIX ve složení „mladší dorostenky“ Enka a Ana a starší odrostenci Řeťa a Tanda. Nejprve se dostala trať štafeta ultraveteránská, kterou výborně rozběhla Ída Ájková. Předávala na druhém místě Ilošovi, jenž poměrně jednoduchou trať zaběhl standardně, což v jeho případě znamená, že vynechal jednu kontrolu. Třetí Ída Ovotná běžela taky výborně, ale jen k divácké kontrole. Když se pak dostala do závěrečného pytlíku, nastal problém. Hledala usilovně neexistující kontrolu, což by se v součtu s chybějící kontrolou na minulém úseku dalo jistě vykompenzovat, ovšem přísní rozhodčí neměli pro tuto matematiku žádné pochopení. Doufáme jen, že Ída na rozdíl od tohoto závodu doma žádný problém s pytlíkem nemá. Ilan na závěrečném úseku už šel jen na zvýšení sebedůvěry, předběhl, koho se dalo, ale na konečný výsledek to už nemohl mít vliv. Mixová štafeta bojovala statečně a ve společnosti závodníků různých věků a výkonností skončila uprostřed na chvályhodném 7. místě (7/15).
V kategorii příchozích úspěšně absolvoval svůj první závod Ilip Ros, po minimální mapové instruktáži našel (na rozdíl od jiných) všechny kontroly a radostně dorazil do cíle. Držíme mu palce, ať mu to nadšení vydrží. Překvapivě se v kategorii P objevila i bývala Inčíkovic drobotina (tedy bývalá proto, že už to drobotina není, nikoli, že už nepatří k Inčíkům). Snad to nebylo jen z důvodu, že je to u babičky moc nebavilo a jsou zde jisté indicie, že alespoň Enda se v lese ukáže častěji.
Na závěr chce redakce Smoke Signals slíbit svým čtenářům, že se bude snažit i v této sezoně pozorně sledovat a pokud možno pravidelně a seriózně komentovat sportovní aktivity oddílu OOP.
Na žádost vrcholového vedení oddílu bychom chtěli tímto způsobem upozornit dva jeho členy, že stále mají vůči ostatním nevyřešenou pohledávku, vyplývající z jejich účasti na veteránském soustředění 2013 (které se naštěstí podařilo před našimi reportéry utajit). Nebudeme zakrývat, že se jedná o sourozence 5Falškovy a svůj dluh zvíci 1/5 jejich jména by měli co nejdříve vyrovnat.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym),
Nevada, USA

Vsetín dvakrát jinak. (9)

Překrásná sobota letošního poněkud skoupého babího léta zastihla závodníky dvou oblastí (Moravskoslezské a Valašské) ve Vsetíně, kdy se Valaši z jedné rodiny snažili ostatním ukázat, jakáže otčina sú ty jejich valašské hory. Po dopoledním aperitivu v podobě panelákového sprintu čekal na přítomné závodníky odpolední digestiv, tentokrát v podobě zkrácené trati (middle). Ti, kteří se těšili na standardní závod middle, mohli být z toho trochu namydlení, protože odpolední závod svým charakterem a stavbou trati připomínal spíše zkrácenou klasiku. Ovšem ti, kteří dávají přednost závodění před požadavkem na striktní dodržování pravidel nad tím velkoryse mávli rukou.
Trať sprintu byla situována do okrajového sídliště a neskýtala mnoho záludností. Přeběh železniční trati byl jasný a stejný pro všechny kategorie a chyby se dělaly hlavně z nepozornosti. Za zmínku stojí nebývalý souboj dvou závodníků OOP H45, bohužel na úplném chvostu výsledkové listiny, který skončil o 2 vteřiny ve prospěch Lina Eciána (16/20) před Ilošem Ychlým (17/20). Ten byl sice ještě na jedenácté kontrole v čele závodu, ale poté, co doběhl svého soupeře z SOP, se rozhodl si za ním na delším postupu trošku odpočinout, než se pustí do zdolávání posledních kontrol. Po krátkém vydechnutí se po cca 200 m koukl na mapu a ke své hrůze zjistil, že spoléhat na soupeře se nevyplácí. Dotyčný totiž zcela nezodpovědně vynechal jednu kontrolu, což pro něj znamenalo disk a pro Iloše, který se pro ni odhodlaně vracel zpět, zkažený závod. Snažil se sice ztrátu alespoň částečně dohnat, ale dělal další chyby a zvlášť ta poslední, kdy se netrefil do široce otevřené branky ke sběrce, byla fatální. Ne sice pro něj, ale pro dalšího soupeře z SOP, kterého stáhl do kufříku s sebou, což pro něj znamenalo ztrátu vítězství v tomto závodě. Díky charakterovým vlastnostem ne nepodobným průzračnosti křišťálu bylo všem jasné, že to nebylo provedeno schválně ani úmyslně, že se nejednalo v žádném případě o akt msty, ale o pouhou stařeckou nerozvážnost. Výsledky ostatních závodníků OOP byly už vesměs lepší, a to D55 – Ída Ájková (3/7), Ída Ovotná (5/7), Anda D35 (13/19), Erča D14 (14/14) (těch čtrnáctek je tady až trochu moc), H55 Řeťa (2/11) s úspěšným útokem na bednu, Tanda (4/11) a Irka H65 (6/9). To vyvolalo příjemnou pohodu před druhou odpolední porcí, na kterou si většina borců dolaďovala formu relaxací v restauracích hlavního města Valašského království.
Cesta na start odpoledního závodu zavedla jeho účastníky z předměstí Vsetína do svahu přilehlého zalesněného hřebene, který dával jasně tušit, co je na tratích bude čekat a nemine. Kopce byly prudké jak průjem po požití valašské kyselice s prošlou dobou použitelnosti a hustníky husté až za hranici průchodnosti, prostě valašská otčina, jak má být. Navzdory tomu se všem podařilo prodrat se až do cíle a užít si příjemného závěru dne ve stále ještě hřejícím valašském slunci.
Z rozboru odpoledních výsledků opavských borců jsme zjistili zajímavý fakt, že ti, kterým se nedařilo dopoledne, zaznamenali odpoledne zlepšení a naopak a v kategoriích, kde startovali dva OOPáci, si vždy ve výsledkové listině přehodili pořadí. A co je nejdůležitější, vybojovali i několik bednových umístění! V souboji dam D55 Ída Ovotná (4/8) jemně předčila Ídu Ájkovou (5/8) a v H55 Tanda (2/11) zdolal Řeťu (8/11). Pokud bychom však podrobili jejich mezičasy podrobnějšímu zkoumání, zjistili bychom, že Řeťa na druhé kontrole počkal na svého stájového kolegu Tandu (což si po dopoledním úspěchu mohl dovolit), pravděpodobně proto, aby přímo v terénu mohl studovat jeho řešení postupových variant a taktiku na trati. Vhodnější závod si k tomu vybrat nemohl, protože Tandovi se nebývale dařilo a v jednu chvíli se dokonce nacházel i na samotné špici. Patří mu velký potlesk za druhé místo. V H65 vybojoval Irka dokonce první místo (1/10), když s velkým náskokem pokořil ostatní soupeře – bouřlivý potlesk. A po zkaženém dopoledni si trochu napravil svou reputaci i Iloš H45 (2/18). Je vidět, že ladění formy před závodem má svůj nezastupitelný význam, který není radno podceňovat.
Přebor Valašského království se tedy oddílu OOP hlavně díky odpolednímu závodu poměrně vydařil. Pořadatelé však zklamali na celé čáře v tom, že jako loajální poddaní nepřizvali k vyšperkování celé akce svého samozvaného valašského krále Bolka Polívku. Jako omluvu lze možná přijmout to, že stejně jako většina monarchií, demokracií, vojenských junt, totalitních či kdovíjakýchjiných režimů se i valašské království otřásá v politické a hlavně ekonomické krizi, na což doplácí i samotný král, který více než se svými poddanými jedná nyní s exekutory.
Holt, polívku, kterou si navařil, si musí vyžrat sám.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym), Nevada, USA

Landek aneb nostalgická hornická reminiscence s orienťáckou příchutí. (8)

V pořadí sice už čtvrtý, ale co se týká „podzimnosti“ teprve první závod podzimního žebříčku MSO proběhl 5.10.2013 pod pořadatelským velením koho jiného, než v těchto končinách dobře se orientujícího oddílu MOV. Dorazivší závodníky a ostatní zájemce o tuto orienťáckou kratochvíli uvítal v příostravském Landeku stísněný prostor shromaždiště s hospodou obklopenou ze dvou stran přilehlým dětským hřišťátkem a pláckem na oddílové stany a z třetí strany překvapivě i lesem příměstského typu, kde bylo možno s úspěchem tušit závodní prostor. Startovního koridor se totiž nacházel v takové blízkosti od shromaždiště, co by i nejslabší z H12 buzolou snadno dohodil.
Při vstupu do hospody si pozornější pozorovatelé s citlivější duší jistě mohli povšimnout stísněné útulnosti bývalé havířské harendy, z jejíchž útrob jakoby stále ještě prosakovaly pohnuté osudy starých „Magdonů“. V onom zpočátku studeném sobotním dopoledni byl však lokál zcela naplněn lesachtivými a boduchtivými závodníky všech kategorií, takže pro horníky v umouněných fáračkách, kteří by po šichtě v rubáni chtěli spláchnout uhelný prach a únavu pivem či gořalkou, by se už žádné volné místo nenašlo.
Rovněž dětské hřiště bylo brzo okupováno nezvyklým počtem mluvňat i nemluvňat, která svůj prozatímní hendikep nahrazovala výskotem a jinými nelibě znějícími pazvuky, připomínající skřípot lan těžních věží. Tato drobotina se rozptylovala především vysušováním mokrých skluzavek a tato usilovná činnost jim dala většinou zapomenout na to, že se jejich rodiče nenápadně vytrácejí na nedaleký start. Mezi drobotinou se samozřejmě nedala přehlédnout a přeslechnout trojice sourozenkyň Ietráškových, budoucích nadějí OOP, z nichž prostřední tříletá Hanička se překvapivě dala zlákat poprvé do lesa a v doprovodu tety Šárky a o něco staršího Štěpána absolvovala svůj první závod. Přítomnost této Ietráškovic zvěře bývá na OB závodech a i jiných sportovních akcí vždy vítána, tedy alespoň v tom ohledu, že rodiče ostatních dětí se mohou v kontrastu s jejich počínáním dmout pýchou nad relativní ukázněností svých ratolestí.
Ale dost již popisu předstartovních aktivit a podívejme se, co se dělo v lese. Mapa byla k dispozici už v posledním koridoru, což se v některých případech ukázalo spíše na závadu, protože prostor vypadal na mapě jasněji a přívětivěji, než se pak ukázalo v reálu. Listnatý les s rozmanitou průchodností, průhledností i členitostí si dělal docela velké nároky na neustálou pozornost a kdo věnoval menší pozornost čtení mapy a příliš riskoval, mohl si po doběhu krátit čas skřípěním zubů. Hrstka závodníků OOP absolvovala závod jako obvykle se střídavými úspěchy. Zatímco Ída Ájková zaběhla svůj standard (D55 2/4), Va Rabicová se ukazuje v lese pouze sporadicky, a proto nelze její umístění (D45 7/7) nijak zatracovat. Zhruba uprostřed startovního pole skončila Enka Ietrášková (D21 10/18), která po závodě nechápavě kroutila hlavou nad počínáním své švagrovky Avky z rodu starých krnovských patriarchů Hrouzků, která ji při neočekávaném setkání v protisměrném běhu docela zmátla a rozhodila tak, že následkem byla nepříjemná ztráta. Andě Eciánové se závod zdál asi příliš obtížný, takže si s tím nelámala hlavu a píchla to hned po druhé kontrole, pokud ovšem důvod nebyl někde jinde. Nejmladší z rodu Eciánů (D14 7/7) naopak zabojovala a do cíle úspěšně dorazila. Řeťa při neúčasti svého oddílového rivala Tandy jakoby ztratil motivaci a výsledek (H55 6/10) ho jistě moc nepotěšil a vítězství zkušeného Irky Oska (H65 1/6) již pomalu přestává být překvapením.
Naopak výkon Iloše (H45 4/14) opět postrádal potřebnou šťávu, čímž samozřejmě není myšleno občerstvení po závodě. Po studeném, možno říci až ledovém startu, figuroval po prvních dvou kontrolách dokonce až na posledním místě, pak se během závodu propracoval na druhou pozici, aby ji chybami v závěru zase ztratil. Že to bylo i ve spolupráci s paralelním dědkem Hrouzkem, se naštěstí před přítomnými vnučkami podařilo utajit. Bednové pozice v této kategorii byly tentokrát překvapivé a pomyslný rybník všem vypálil frajer Luke Bialožyt, který se rozpomněl na své hvězdné chvíle, kdy jen nedlouho potom, co přestal tahat kačera, začal prohánět po lese i borce věhlasu Kačora. Nutno ovšem přiznat, že to bylo ještě v dobách, kdy se na prériích amerického středozápadu na svých mustanzích beztrestně proháněli Indiáni a hrstky prvních bělošských osadníků v souladu s barvou jejich pleti rudli už při pomyšlení, že by se s nimi mohli někde střetnout. Spodní polovinu výsledkové listiny si pak v této kategorii pohlídal stále ne úplně zdravý Lin Ecián (11/14).
Nejzajímavější výsledek závodníků OOP bylo možno kupodivu zaznamenat v kategorii H21, což po loňském přestupu nyní již krnovského expresu Avla je jistě příjemným překvapením. Zda to předznamenává blýskání se na lepší časy či pouze jenom něco jako extrémní úlet počasí, uvidíme možná již v blízké budoucnosti. I nepříliš zasvěceným je jasné, že zde hovoříme o výkonu Artina Ietráška (12/30), který nečekaně šokoval všechny odborníky, především ty z jihovýchodního okraje Městských sadů v Opavě. Jak jsme zjistili od našich maskovaných špehů v lese, Artin si zcela nekompromisně a v souladu s předem stanovenou taktikou počkal na za sebou běžícího borce, shodou okolností taky jednoho z nepřeberné pokladnice Hrouzků a díky svému maratonskému fyzickému fondu dotlačil zcela vyčerpaného dotyčného do cíle. Nechal za sebou i takové věhlasné borce regionálního formátu, které z důvodu Artinovy skromnosti nemůžeme ani jmenovat.
To, že se v tomto závodě tak těsně prolínaly tratě i osudy dvou krnovských a opavských orienťáckých rodin, je zajisté věcí čistě náhodnou. Nejen svět, ale i les je malý.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym), Nevada, USA

Podzimní mechový Rejvíz. (7)

Pokud si pravidelný čtenář této rubriky myslel, že se snad Joe Cafourek na Rejvízu a přilehlých hvozdech v době mistrovství ČR na klasické trati nevyskytoval, měl k tomu jistě důvod, protože na tomto místě svou reportáž v obvyklou dobu po skončení akce nenašel. Příčinu tohoto zpoždění nutno hledat v počasí, které postihlo oblast amerického středozápadu i část nevadských pouští zásahem několika ničivých tornád, což činnost naší redakce Smoke Signals na několik dní poněkud paralyzovalo. To by se samozřejmě v pružněji reagujícím českém prostředí stát nemohlo!
Pořadatelé z Magnus Orienteering věděli moc dobře, proč si jako prostor pro svůj velký závod vybrali právě lokalitu Rejvízu, osvědčenou již při minulých OB akcích. Malá jesenická rekreační vesnička, situovaná na náhorní plošině uprostřed hlubokých jesenických lesů plných vyhledávaných přírodních kuriozit, naplňovala všechny atributy úspěšného OB podniku – dostupnost, ubytování, možnosti rychlého občerstvení a v neposlední řadě rozsáhlý a obtížný horský terén vhodný pro vrcholové závody.
Členové oddílu OOP, jak jsme mohli zaznamenat už při minulé akci, se rozdělili do více ubytovacích kapacit, aby se mohli sejít a společně poklábosit při večerním posezení v jedné z tamních horských chat. Ale ještě než k tomuto setkání spojenému s intenzivním doplňováním kalorií došlo, museli je nejdříve spotřebovat při zdolávání svých tratí v sobotním semifinále. Ortodoxní podzimní horské počasí během dne neustále děsilo hrozbou lijáku, ale nakonec se spokojilo s varovným mrholením, které navíc postupně ustávalo, což vyhovovalo hlavně vetošům, kteří se do lesa dostali až poté, co ho celý prošmejdily mistrovské kategorie.
Výsledky sobotních semifinálových rozběhů, které probíhaly v lesních prostorách na sever od vesnice, odpovídaly možnostem borců OOP. Do finále A se dostala jak Va Ociánová v D45 z 15. místa, tak i Iloš Ychlý v H60 z 4. místa a Ída Ovotná dokonce z 3. místa. Smůlu měl Tanda Ovotný, kterému postup unikl o pouhou necelou minutu a ani zbývající Řeťa Evčík a Irka Osek neběželi špatně. Kuriózní situace nastala u Ídy Ájkové, která se svým umístěním trefila přesně do předělu mezi finále A a B. Nespokojila se však s nejlepší pozicí ve finále B, kterou ji pořadatelé nakonec přiřkli a svou diplomatickou neodbytností je přesvědčila, že finále A bez její účasti by nestálo za nic.
Finálové tratě byly po všech stánkách (délka, převýšení i náročnost řešení dlouhého postupu) obtížnější než ty sobotní, které taky ovšem nebyly žádnou procházkou Slavkovským lesíkem. Naděje členů oddílu OOP pro slušná umístění se však naplnily pouze částečně. Zatímco Va si své umístění polepšila posunem na 13. pozici a Ída Ovotná obsadila velmi pěkné 4. místo (nejlepší z celého oddílu), finálový výkon Iloše byl nepřehlédnutelným zklamáním. Ti, kteří mu před startem přáli, aby to vyšlo na bednu, měli po jeho doběhu pravděpodobně dojem, že museli být asi sami „na bednu“. Ve výsledkové listině ho totiž nenalezli, jak předpokládali, v levém sloupci nahoře, nýbrž jeho jméno se krčilo v pravém sloupci dole. Ač benjamínek ve své kategorii, navíc s dobrým výchozím postavením, svou šanci zcela promarnil. Navzdory tomu, že v semifinále mu vše vycházelo a kontroly mu vbíhaly přímo do cesty, v nedělním závodě si z něj dělaly legraci, zašívaly se, kde mohly a daly mu to prostě naplno vyžrat. Po slušném začátku nabyl dojmu, že vše půjde jako na sobotních drátkách, pustil se do závodění a zariskoval při náběhu na třetí „náhodnou“ kontrolu v polozabušeném svahu, kterou všichni kromě něj náhodou hned našli. On tam však ztratil přes 6 minut a následně, jak to už v takových situacích obvykle bývá, když nezbývá nic jiného než riskovat, si připisoval na dalších kontrolách další ztráty. V době když si uvědomil, že křivka, která by graficky charakterizovala průběžný úbytek jeho sil, má větší strmost než obvykle a že jeho pohyb kupředu se více podobá belhání než běhání, bylo už dávno po nadějích. Dosažené 17. místo nebylo vůbec důvodem k radosti, spíše k zamyšlení. Rovněž umístění Ájkové v nedělním finále naznačilo, že její vyjednávací schopnosti tentokrát mocně převýšily schopnosti orientační.
Přes tyto dílčí neúspěchy lze rejvízský víkend považovat ze strany OOP za poměrně uspokojivý. Holt, je třeba si občas uvědomit, že kvalitní klasika je něco jiného než výklus v městském parku. Účastníci mistrovství se na rozloučenou ještě snažili odlehčit místní ekobioakdovíještějaké farmě od zásob kozího sýra a kančích klobásek a taky pochvala pro pořadatele je na místě, protože oč odrbali prázdninové třídenní závody (redakce se o tom dověděla pouze zprostředkovaně, ovšem z dobře informovaných kruhů), o to se vytáhli na tomto mistrovství.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym), Nevada, USA

Cena střední Moravy 2013

Posted on 5.8.2013 by Silly news

Oslavy v tropickém víkendu

Jedněmi z letošních prázdninových závodů byl 16. ročník CSM. Tři dny orientačního běhu v Moravské bráně využila šestičlenná veteránská skupinka oddílu OOP k možnosti si zazávodit a navíc do žhavého prvního srpnového víkendu zařadit i cykloturistiku a hlavně oslavit krásné životní jubileum kamarádky Any.

Oslava proběhla v místě ubytování v motorestu Osečanka a podle všech zúčastněných byla bujará a zejména někteří jednotlivci na ni budou velmi dlouho vzpomínat.☺

Sobotní cyklistický výlet z Oseku podél Bečvy na lázeňskou kolonádu v Teplicích a zpět kolem Helfštýna, včetně závěrečného koupání ve vodní nádrži Jadran, se opravdu vyvedl a prokázal dobrého sportovního i společenského ducha všech účastníků zájezdu.

Ve startovce tří-etapových orientačních závodů bylo necelých 300 závodníků. V pátek v podvečer se běžel sprint v městské zástavbě a v zámeckém parku v Lipníku nad Bečvou. Kromě šestice našich veteránů v kategoriích D45C, D55C, H55C se zapojili i sourozenci Udečkovi v kategorii P a umístění bylo následující: 2.Omáš, 3.Řeťa, 4.Tanda, 5.Ana, 6.Va, 7.Ída, 9.Áďa, 10.Etra. Sobotní klasika v kopcovitém terénu pod hradem Helfštýn skončila s pořadím: 3.Tanda, 4.Řeťa, 5.Ana, 6.Ída, 7.Va, 8.Áďa.

Jelikož časy v etapách se sčítaly a nedělní zkrácená trať se běžela s handicapovým startem, naše děvčata na 5. a 6.místě byla s boje o medailová místa prakticky vyřazena, ale velká výzva přišla pro ve své kategorii třetího Tandu a čtvrtého Řeťu. Ti do nedělní etapy vybíhali s odstupem 7 sekund, se ztrátou 3:12 na druhého Idlu a 7:42 na prvního Elínka. Vcelku logicky spojili své síly s tím, že si to vzájemně rozdají v závěru na pásce. Když však mezi 5. a 6. kontrolou svým rychlým a ideálním postupem předběhli chybujícího Idlu, bylo jasné, že oba budou na bedně společně reprezentovat barvy OOP. Pro oba naše běžce to byl životní závod, jelikož svého soupeře z OTK vyloženě deklasovali, na vítěze z TZL stáhli více než 3 minuty a dalším závodníkům v kategorii naložili 8,5 minut a více. Je třeba zdůraznit, že první polovinu závodu motorem byl Řeťa (Tanda za ním jen plápolal). Ale na předsběrku Tanda lépe přečetl mapu, čímž na této kontrole získal náskok 15 sekund a na sběrku a do cíle ještě další 3 sekundy přidal. Krásného oddílového souboje si povšiml i spíkr v centru, takže opavský oddíl pod tajemným hradem Helfštýn dal o sobě nádherně vědět.

Při závěrečném vyhlášení vítězů to oběma našim reprezentantům v oddílových dresech opravdu moc slušelo. Motto CSM 2013: „Přijeďte si užít netradiční zážitky na tradičně pohodové závody“ tak bylo našimi veterány bezezbytku naplněno.

Posted in Netříděno | Komentáře nejsou povoleny | Edit

Zápisky veterána (4)

Posted on 15.7.2013 by Joe Cafourek

Vysočina Cup aneb co nám káplo na Vysočině.
Hned v úvodu těchto zápisků se sluší poděkovat zpravodajské agentuře Silly news, která v naší nepřítomnosti podala jasnou zprávu o úspěšném počínání oddílu OOP na třídenních závodech na Krnovsku. Je pravdou, že zpravodajci našeho časopisu Smoke Signals byli v té době zaneprázdněni investigativními úkoly při zakarpatské misi předsedkyně oddílu Vy Ociánové. Je ovšem nepochopitelné, jak se důvěrná informace o této misi mohla dostat na veřejnost, když se o ní v poslanecké sněmovně zatím ještě nejednalo, a to ani v přísně utajeném režimu, kdy je pravděpodobnost vyzrazení vždy nejvyšší. Z důvodu tohoto předčasného úniku informace o účelu této mise můžeme širokou veřejnost již nyní seznámit s tím, že se zatím nepodařilo dotáhnout k úspěšnému konci snahu o opětné připojení Zakarpatska k České Republice. Během této i přecházejících anabází Vy Ociánové se sice podařilo nadchnout domácí obyvatelstvo do té míry, že s opětovnou anexí spontánně souhlasili, a to včetně všech bačů a pasáků krav na zakarpatských poloninách, kteří se o odtržení od prvorepublikového Československa zatím ještě ani nedověděli. Rozhodující bylo, že se podařilo uplatit dva celníky na ukrajinsko-slovenských hranicích, Sergeje a Vitalije, kteří souhlasili s vytvořením volného koridoru přímo spojující Českou republiku se Zakarpatskem přes slovenské území. Dýku do zad tomuto úsilí však vrazila neústupnost slovenských nacionalistů, kteří s vytvořením koridoru nesouhlasili, protože se ne zcela bezdůvodně obávají, že skomírající sláva jejich zbojníka Jánošíka by mohla být zastíněna stoupajícím věhlasem loupežníka Nikoly Šuhaje. Však taky jejich nesouhlas s vytvořením koridoru byl v nejrozšířenějším slovenském deníku „SME, a gdo ví jak dl´ho ještě budeme“ komentován slovy „trapná vyhovárka“.
Ale vraťme se zpět od politiky ke sportu. Vysočina Cupu 2013 se tentokrát zúčastnilo pouze jedno z rodinných křídel oddílu OOP, jehož silný oddenek zasahuje v současné době až do nedalekého Krnova, kde hledá úrodnou půdu pro své zakořenění. Oblíbený prázdninový závod byl silně obsazen skoro jedenácti sty účastníky z mnoha států z celého světa, jejichž výčet měl problém vyjmenovat i moderátor závodů, i když je třeba dodat, že to nebyl jeho jediný problém.
Jinak ale vše fungovalo, jak mělo. Pro natěšené účastníky byly připraveny tratě v prostoru kolem rybníka Medlov až k Paseckým skalám, který je jako typický terén Českomoravské vrchoviny protkán sítí odvodňovacích kanálků a rýh, na nichž se stavitelé tratí dostatečně vyřádili. Na druhé straně tu byl na mnoha místech pěkný čistý les, který přímo lákal k vyběhnutí. Prostě terén pro orientační běh jako stvořený.
První etapa typu middle byla pořadateli předložena závodníkům, dá se říci, „na zvykání“. Ti, kteří si mysleli, že jsou zvyklí dost, si v mnoha případech hned v úvodu připisovali těžké ztráty. To se naštěstí vyhnulo Iloši Ychlému, který sice zbaběle prchnul do kategorie H60, ale protože byl na poloviční úvazek vytížen funkcí „au pair“, nelze se co divit. Doběhl na prvním místě s náskokem tří minut, když minutová zaváhání na dvou kontrolách považoval naivně za dosti velké chyby. V dalších dvou etapách se však ukázalo, jaké drobnůstky to byly. Také Ence Etráškové v kategorii D21C se závod povedl. V jeho polovině se pohybovala dokonce na úžasném 2. místě, ale drobnými chybami v závěrečné pasáži klesla na 8. pozici, ovšem jen se ztrátou čtyř minut za vítězkou. Potvrdilo se, že běžecká příprava, cílená na tyto třídenní závody, nebyla zbytečná. Ani Artin Etrášek by v kategorii H21C neběžel špatně, kdyby ho v jeho snažení nezradilo SI, které se nedokázalo přizpůsobit jeho stále se zvyšující rychlosti a nestačilo proto zaznamenat průchod dokonce dvěma kontrolami. Tento nanejvýš nepříjemný začátek ho však nedokázal rozhodit natolik, aby se mu večer nepodařilo uvařit kotel skvělého guláše a dvou plechů lasagne pro zhruba 25 hladovců, zejména ze sdružení Listí a Peří, kteří zde měli soustředění. Někteří z nich si následujícího dne orientační běh v kategorii příchozích taky vyzkoušeli.
Druhá etapa byla stavěná jako klasika s náročnějšími pasážemi v rýhami prolezlých hustnících a milovníci jemné mapařinky i delších postupů si určitě přišli na své. Iloš tentokrát našel přemožitele a doběhl až druhý, což zdánlivě nijak zvlášť nevadilo, protože jeho náskok po dvou etapách vzrostl na více než 4 minuty. Enka udržela v první etapě nastavenou laťku a škoda jedné nepovedené kontroly s šestiminutovou ztrátou, která ji nedovolila dosáhnout na lepší než desátou příčku. I Artin si udržel svůj standard a jeho disk za neoraženou kontrolu už nikoho ani jeho samého nepřekvapil. Jako správný manažer vyřešil tuto krizovou situaci (dokonce v souladu s voláním prezidenta Iloše Emana po nových investicích) investováním do nového superrychlého SI čipu, u kterého je garantováno a státní zkušebnou doloženo, že všechny jeho elektrony jsou rychlejší než nejvýše možná rychlost dosažená při zastrčení a vytažení čipu z krabičky ve vakuu.
Závěrečná hendikepová etapa byla pro někoho bojem o přední umístění, pro jiného jen o udržení či vylepšení dosažené pozice. Čtyřminutový náskok Iloše před pronásledovateli mohl vypadat opticky poměrně dobře, ovšem v lesích Vysočiny je optika poněkud jiná. Po slušném začátku byl celý náskok rázem prošustrován při postupu na pátou kontrolu, kdy si riskantním manévrem ve změti mokrých rýh neuhlídal správný směr a poněkud z něj vykolejil. Naštěstí se mu podařilo přimět skupinku zmateně pobíhajících závodníků z kategorie H35, že stejnou kontrolu jako on musejí hledat ne ve světlezeleném lese, ale ve tmavozeleném lese. Ti se nakonec nechali přesvědčit, přesunuli se do správného prostoru a kontrolu posléze sobě i Ilošovi našli. Nicméně ztráta přes 8 minut byla jak vyšitá. Naštěstí se před něj během popsaného kufru dostal jen jeden borec a ani jeden z nich o tom nevěděli. Dočasný lídr závodu pak udělal v závěrečné části trati větší chybu a Iloš se před něj opět nevědomky a neúmyslně dostal. A protože smečka seskupená ze závodníků na dalších pozicích se již na špici nestačila dotáhnout, závod vlastně dopadl, jak měl. Vítězství v nejpočetněji obsazené veteránské kategorii přece jenom potěšilo, protože soupeři zas až tak slabí nebyli. Podle dobře informovaných zdrojů mu k úspěchu pomohl i povolený doping v podobě krátké sobotní pěší túrky do restaurace v nedalekém Kadově a ochutnávky pověstného Kadovánku.
Enka si v poslední etapě mírně pohoršila, přesto její celkové 14. místo z 39 závodnic je velmi slušné a určitě ji podnítí k dalšímu cílovému a možná i pravidelnějšímu tréninku. Martin vyzbrojen novým čipem si také v poslední etapě dobře zazávodil. Jen ho mrzelo, že se mohl poprvé v hendikepovém závodě vybíhat v hendikepu. Bohužel, zastaralá technika zradila.
Závěrem lze tedy konstatovat, že na Vysočině to všem káplo do noty, všichni si užili dobrého počasí, pěkných závodů a prožili mnoho orientačních, desorientačních i mimoorientačních zážitků.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym), Nevada, USA

Posted in Netříděno | Komentáře nejsou povoleny | Edit

Krnovské ozvěny

Posted on 3.7.2013 by Silly news

Nadějný pokus o reparát

Skupinka veteránů OOP, kteří se na M-ČR v Kunčicích neprobojovali mezi elitní závodníky, se pokusila dokázat své kvality ihned týden po mistrovství na mezinárodních závodech SKOL CUP, pořádaných spřáteleným oddílem KRN.  Jelikož Joe Camfourek ze „Smoky River“ sledoval cestu předsedy oddílu na Ukrajinu, byla přizvána naše zpravodajská agentura „Jasná zpráva“ (v originále „Silly news“), aby očekávaný úspěch řádně zdokumentovala.

SKOL CUP nabízel jedinečnou příležitost ukázat kvality odhodlaných závodníků opavského oddílu, neboť tříetapový závod zahrnoval všechny 3 typy závodu – sprint, long i middle.

První etapa – sprint v městské zástavbě a parku s vloženým bludištěm dopadla velmi slibně. Va Rabicová ve své kategorii zvítězila, Ída Áj. byla 3. a Ída Ov. doběhla jako  pátá, Irka se umístil na druhém místě a boj sváděli Řeťa s Tandou, když s rozdílem 1:15 min obsadili 5. resp. 8.místo. Za zaznamenání stojí výsledky v bludišti a na hladké stovce na ovále atletického stadionu při doběhu. Pro porovnání nejprve výsledky vítěze H21A Etra Ycze: v bludišti 2:21, 100 m 0:17. Řeťa 4:06, 0:27, Tanda:4:08, 0:27, Irka 5:19, 0:24, Ída Áj. 4:53, 0:30, Va 6:24, 0:30, Ída Ov. 7:01, 0:34.

Druhá etapa, běh na klasické trati v Glubczyckem Lasu, v rovinatém až mírně zvlněném terénu s nepravidelně se střídajícími pasážemi čistého lesa s hustníky a světlinami s vysokým travním porostem, byla vypsána jako podzimní žebříček MSO. Zde opravdu zazářili Řeťa s Irkou, když čtvrtý Řeťa  se musel sklonit jen před medailisty Korpilem, Avrátilem a Avelkem, a za sebou nechal taková jména, jako Oravec, Ostka, Eman, Utina, Limpl, Livečka, Určák, Ovotný a další. V H65 Irka dokonce zvítězil a získal cenné skalpy: Avlík, Rkvica, Iener, Edlář, Táček atd. Ída Áj. byla druhá, Ída Ov. bohužel dala přednost setkání důchodců v Kopřivnici a Va věnovala nádhernou sobotu své zahrádce.

Na třetí etapu, zkrácenou trať ve stejném závodním prostoru, dojely z Opavy posily – sourozenci Ěmčanští a Ietraškovi, všichni do kategorie P3. Výsledky starého kádru telegraficky: Ída Áj. 1., Irka 2., Va 4., Tanda 5., Řeťa 7., Ída Ov. 5., ale pozor, poprvé ve své kariéře si vychutnala stovku (101:25 na 3,3 km!). V příchozích, podle vyjádření stavitele tratě koncepčně postavené pro D/H14, Enka (33:39) se rozpomenula na své slibné výsledky v žákovských a dorosteneckých kategoriích a nádherně si vychutnala Artina (42:13). Nic mu nepomohl ani suverénně nejrychlejší finiš, kterým by byl třetí v H21A!. A stejně tak Ana (54:53) udolal Áďu (56:12), i když pohled na mezičasy napovídá, že už na první kontrole se vzájemně počkali a pak se už nespustili z očí.

Při vyhlašování celkových výsledků 3-etapových závodů se na bednu dostali druhá Ída Áj. a stejně tak druhý Irka. Těsně pod bednou zůstali Řeťa na čtvrtém a Ída Ov. s Tandou na pátém místě. Taktně však pomlčíme, že hodnocených závodníků ve všech kategoriích bylo velice poskrovnu. Jestli se tedy blýsklo na lepší časy, to musejí prokázat až další závody.

Posted in Netříděno | Komentáře nejsou povoleny | Edit

Zápisky veterána (3)

Posted on 25.6.2013 by Joe Cafourek

Králická mistrovská romance pod dohledem majestátného Sněžníku.

Byl jsem docela rád, že jsem mohl být při tom, když nevelká skupina závodníků OOP zamířila po beskydských závodech do dalších severomoravských hor Jeseníků, přesněji do oblasti Králického Sněžníku, kde šumperský oddíl pořádal Mistrovství ČR a veteraniádu v middlu. Podle důvěryhodného zdroje, který si však nepřeje být uveden, jim cesta ubíhala tak příjemně, že ani nestačili sledovat parametry okluzní fronty a rosného bodu projíždějících oblastí, které byly důležité pro vývoj nadcházejícího počasí. Obavy o příznivost počasí nebyla brána na lehkou váhu, protože předpovědi hrozily lijáky i bouřkami, ale počasí bylo nakonec shovívavé a připravilo všem nádherný víkend.
Když veteránská skupina dorazila na místo určení, bylo již shromaždiště plné života a ruchu závodníků mistrovských kategorií, kteří se intenzivně připravovali na start. Veteránské kategorie byly odsouzeny ke startu až na pozdnější odpoledne, aby vetoši svými třesoucími se nohami nevyšlapali pro elitní závodníky falešné chodníčky. Dalším důvodem tohoto časového uspořádání programu MČR, kromě již zmíněné možnosti nevítané devastace závodního prostoru, bylo to, aby starší závodníci pohledem na zdatné a silami prýštící dobíhající závodníky mohli se slzami v koutcích zavzpomínat, jak jim to kdysi taky tak hezky šlo, pokud ovšem nezačínali s OB jako veter